Děti kapitána Granta
Jules Verne
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/32259/bmid_deti-kapitana-granta.jpg
4
810
810
Až do Severního průlivu donesl žralok kusou zprávu o ztroskotání lodi Britania i výzvu nešťastných trosečníků o pomoc. A tak tři neúplné listiny nalezené v útrobách žraloka zavedou jachtu Duncan a její statečnou posádku, odhodlanou pomoci, na bludnou pouť kolem celého světa. Na palubě jachty jsou i Mary a Robert, děti skotského kapitána Granta, který se svou lodí Britania zmizel kdesi v neznámých oceánských pustinách, kde hledal novou vlast pro hladovějící lid své země. Jen úvahy a dohady řídí cestu dětí za otcem po neschůdných cestách, kde číhá plno nesnází, nebezpečí a nejednou i smrt. Víra obou dětí v konečný úspěch výpravy je však nezlomná a přenáší se i na jejich ochránce a přátele až do chvíle radostného setkání s kapitánem Grantem. Tato kniha se stala jednou z nejčtenějších a nejrozšířenějších Vernových knih, které byly i dramatizovány a filmovány. Verne vložil do tohoto prostého, ale napínavého příbehu mnoho zeměpisných, přírodovědných i národopisných poznatků o dalekých krajích, o Jižní Americe, Austrálii a Tichomoří, a jako dobrý znalec lidských povah vykreslil v dětech kapitána Granta opravdové malé hrdiny, kteří jsou i dnes vzorem statečnosti a odvahy.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1971 , Albatros (ČR)Originální název:
Les enfants du capitaine Grant, 1867
více info...
Přidat komentář
Poradna jizda plna dobrodruzstvi, nahod, omylu, nesnazi a stastnych koncu z pera skveleho vypravece. Clovek aby se bal jet na Novy Zeland :) pan Verne zatim nikdy nezklamal a to jsem s nim projel svet za 80 dni, stravil 20 000 mil pod morem, za 5 tydnu jsem proletel Afriku v balonu, stravil nejaky cas na Tajuplnem ostrove, trochu jsem si odpocinul behem 2 roku prazdnin, zkousel turistiku, kdyz jsem hledal tajemny hrad v Karpatech. Ted jsem mel moznost seznamit se s detmi kapitana Granta a ty mi neco povidali o Majaku na konci sveta. To bude asi moje dalsi zastavka :)
Návrat do dětství, knihu mám na rok přesně 34 let a stále si moc dobře pamatuji tu radost, když jsem ji dostal. Dobrodružnou výpravu pro záchranu kapitána Granta na dnes již zažloutlých stránkách můžu i dnes jen doporučit. Navíc celou knihu zdobí krásné původní ilustrace Édouarda Riou.
Čítala som prvý raz na liečení v Turčianskych Tepliciach ako skoro 15-ročná, pretože som od malička zbožňovala rozhlasovú hru, ktorú som si nahrala zo Slovenského rozhlasu na MC kazetu a dodnes som schopná z nej opakovať celé repliky. Kniha bola ešte úžasnejšia a vďaka nej som vlastne prežila nástup na liečenie, kde boli len o hodne mladšie deti a nemala som veľmi s kým tráviť voľný čas. Bola som vďačná za knižnicu, čo tam mali a prečítala som toho hromadu, Verneovky, Mayovky, Príbeh ozajstného človeka atď. Rada sa vraciam k tomu a k spomienkam po 20 rokoch :)
37° južnej zemepisnej šírky a...!
Jeden z veľkých čitateľských zážitkov môjho detstva.
Všetko sa začalo 26. júla 1864. Jules Verne nás prostredníctvom tohto príbehu pozval na dobrodružnú cestu po 37° južnej zemepisnej šírky, keďže zemepisná dĺžka bola na nájdenej listine nečitateľná. Spanilá jazda s bohatým opisom fauny a flóry – nezlomná vôľa a viera v záchranu kapitána Granta, ktorý sa stratil s loďou Britannia...
Neľutujem, že som sa k príbehu opäť vrátil a teším sa na ďalšie stretnutia s francúzskym spisovateľom.
Dobrodružný román od mistra Vernea mě většinu času velmi bavil. Putování hrdinů je napsané poutavě a napínavě. Množství geografických a historických podrobností v této knize je až zarážející a musím připustit, že jsem se opravdu mnoho z těchto oblastí nově dozvěděl.
Přesto tato kniha není bez nedostatků. Asi nejvíc mi vadil fakt, že ženy jsou popisovány ve většině případů jako nepříliš schopné a působící ve výpravě spíše jako přítěž, než k užitku. Asi zrcadlo doby, kdy kniha byla napsána, ale i tak to bylo nepříjemné. Kniha byla také možná až příliš dlouhá a některé kapitoly byly pouze vyprávěním o historii oblasti, kde se hrdinové zrovna nacházeli.
Kniha je velmi přístupná i pro děti, což ovšem může dospělého čtenáře mírně odradit. Vědomost, že autor nikomu z kladných postav nehodlá žádným způsobem ublížit trošku snižuje napětí v příběhu. Celkově dávám 4/5 velmi zábavné knize s pár nedostatky. Znovu ji už asi číst nebudu, ale dalším dílům od tohoto autora se určitě nebráním.
Fanda Verneovek ze mě asi nebude. Na jednu stranu chápu, že kdysi byly knihy populární, protože nebyla žádná televize a o vzdálených zemích se lidem mohlo jenom zdát, ale na dnešní dobu se jedná o velice povrchní příběh, kdy členové posádky jsou ti dobří a domorodci jsou strašliví divoši. Zápletka je celá taková hloupoučká, kdy se dobrodruzi vydávají zachránit kapitána Granta, ale při cestě se kvůli špatné interpretaci zprávy vydají dokonce na špatný kontinent. Celou dobu vlastně jen putují a dělají chyby... ale nevzdávají to, protože kapitána zachrání, i kdyby ho měli hledat v každé zemi světa. Místy je to pouze přehlídka zvířeny nebo historie a zbytečně se to táhne. Pokud příště po Verneovi vůbec sáhnu, bude to asi nějaké sci-fi.
To je panečku dílo! Všichni to máme zafixované jako dobrodružnou literaturu, ale on je to především zeměpis a přírodopis.
Kniha hodně zestárla a pro současného čtenáře je to spíš otrava se tím prokousávat. Stejně jako v některých dalších Verneovkách jsou postavy ploché, až úsměvně superkladné nebo superzáporné. Děj je vlastně strašně jednoduchý a lineárně plyne ke zdárnému konci. Co je na tom ovšem zajímavé a proč jsem to tedy četl? Je to totiž dnes už takový historický pramen, kniha byla vydána 1867 a můžeme jasně vidět, jak se svět za 150 let posunul. Vnímání divochů, samozřejmá nadřazenost kolonistů, neustálá potřeba něco lovit.. Zajímavé je postavení dvou žen ve výpravě, autor o nich píše víceméně jako o bytostech zcela nesamostatných, na které je třeba neustále brát ohledy až komické.
Ještě bych se pozastavil nad tou spoustou přírodovědných a zeměpisných údajů, které v knize zazní - za tím je asi nepředstavitelná rešeršní práce (v době bez googlu), a JV místa popisuje jako kdyby je sám prošel. Vtipná je neexistence ostrova Tabor, který je ovšem na mnoha mapách zakreslen. A ještě taková úvaha: JV ten zeměpis do knihy dal proto, že v té době byl mnohem větší hlad po exotických krajích, vlastě teprve před cca 70 lety před vydáním obeplul první člověk celou Australii, .. prostě tehdy to bylo téma, které mělo mnohem větší odezvu. Číst dnes Verneovky je jako otevírat okno do minulosti a úrovně tehdejšího poznání.
slátanina slátanin (ale jako děťátko jsem poctivě přečetl). s odstupem je z celé knihy nejlepší anekdotická příhoda popleteného zeměpisce, který se omylem naučí portugalsky místo španělsky - a učí se z knihy, aniž by mu byla objasněna výslovnost. kdo někdy potkal frantíka mluvícího anglicky, německy nebo kterýmkoli nefrancouzským jazykem, za břicho se popadnout musí.
mimochodem, ostrov Marie Terezie (pojmenováno emeryckým verlybářem Taberem podle jeho lodice, která nesla jméno bůhví po čem, asi po babičce rejdaře po tchyni Evropy jen ztěží, francouzi, kteří si ostrov nárokovali, však po vejprasku u Lipska a Waterloo byli na vše rakouské a německé a britské nabroušeni a ostrov pojmenovali zkomoleným jménem kytovcobijcovým, tedy "Tabor") je ostrovem fantomovým čili přízračným - byl objeven, zanesen do mapy, několikrát spatřen a více neobjeven, nenavštíven, a v padesátých letech 20. století marně hledán a nenalezen a v předmětném místě je hloubka pět kilometrů.
Tak tohle byl trochu rozsáhlejší kousek s mnoha, štěstíčkama a náhodama. Za mě slušná zeměpisná lekce :-)
V této aknize posádka jachty Duncan uloví v Severním průlivu mezi Irskem a Skotskem žraloka. Najdou v něm neúplné informace o ztroskotání lodi Britannia s kapitánem Grantem, místo je nepřesné. Na žádost manželky lorda Glenarvana se vydávájí na dobrodružnou plavbu s Mary a Robertem Grantovými, kde hledají místo ztrostokání jejich otece Granta. Kniha se mi líbla a správně jí náleží štítek odvaha.
O deťoch strateného Granta som čítal ešte v detstve, napínavá knižka a veľmi zaujímavá cesta po 37° rovnobežke (južnej šírky) naprieč rôznymi krajinami, neuveriteľné dobrodružstvá...
V dětství to byla jedna z mých oblíbených knih. Teď už jsem náročnější, většina postav mi připadá plochá a stereotypní a vlastně si o nich nic zajímavého nevybavím. Jejich chování mě navíc občas dost dožírá (viz ubití ježury a pocit nadřazenosti bělochů). Čestnou výjimkou je Jacques Paganel, ztřeštěný chaos na nožičkách, vědec a skoro jistě autista nebo ADHD. :-D To, že vidí ve tmě, mi připadalo jako jedna z nejvíc cool věcí celé knize. Kvůli němu dávám hvězdičku navíc.
Jedna z nejlepších a nejznámějších verneovek.
Skvělé dobrodružství které nás provede Argentinskými pampami, Austrálii a Novým Zélandem.
Začíná to na lodi, kde vylovili Kladivouna a našli v něm skleněnou láhev a v tom byli 3 kopie listiny ve třech různé jazyků. Grand a jeho dvě pomocníci ztroskotaly. A naše posádka, která našla listiny se vydávají do pátrání po kapitánu Grantovi. Cesta je napříč Amerikou nevyzpytatelná. Když se dozvěděli že kapitán Grant se nenachází na Americké pevnině tak se vydávají na Austrálské pobřeží, kde našli baráček a v něm se nachází 1 trosečník lodi Britannie.
Kolom veku 11 rokov som prechádzal objaviteľsko-encyklopedickým obdobím (dodnes ma neopustilo, len je v inom leveli). Vtedy mi bola táto kniha doporučená. A bola to trefa doprostred čela. Sympatickí hrdinovia, parádne exotické krajiny, ktorými prechádzali. Kopec informácií o flóre a faune a k tomu nejaké to dobrodružstvo. Viac mi nebolo treba. Tajne ma láka si to zopakovať ;))
Nejoblíbenější kniha mého taťky, který ji věnoval i mně. Jsem za to velice rád, perfektní kniha!
Štítky knihy
Austrálie přátelství moře a oceány lodě francouzská literatura Nový Zéland dobrodružství Argentina námořníci odvahaAutorovy další knížky
| 1937 |  Dvacet tisíc mil pod mořem |
| 1965 | Cesta do středu Země |
| 1985 | Dva roky prázdnin |
| 1963 | Pět neděl v balónu |
| 1963 | Cesta kolem světa za osmdesát dní |
Kniha nabitá dějem, takže Verne musel chudáky hlavní hrdiny hnát kolem světa a zažívat neúspěchy, aby všechny svoje nápady uplatnil. Pochopitelně, děj je opět plný všelijakých náhod, ale protože jde vesměs o náhody dobré, komu by to vadilo? S radostí kvituji, že Paganel byl zeměpisec a historik a né botanik či zoolog, takže člověk byl zásobován povětšinou zajímavými fakty z historie zámořských objevů a né zavalen nudnou klasifikací všelijakých potvor živočišného i rostlinného původu podle druhů a podle stupně jedlosti. A navíc byl Paganel člověk velmi pokrokový, neboť už před více než sto padesáti lety nosil na těle nšco, co tehdy bylo hanbou a co má dneska každý druhý. Ach, jak připomíná mě. Já byl taky pokrokový, nosil jsem děravé džíny dávno před tím, než se to stalo módou. Jen ty díry byly trochu někde jinde, hlavně tedy z prošoupání v rozkroku.