Děti, které přežily Mengeleho
Lisa Rojany Buccieri , Eva Mozes Kor
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245839/bmid_deti-ktere-prezily-mengeleho-dIl-245839.jpg
4
636
636
Evě Mozes bylo deset let, když byla se svou rodinou poslána do Osvětimi. Zatímco její rodiče a dvě starší sestry byli posláni do plynových komor, Evu a její dvojče Miriam si vybral coby pokusné objekty muž, který byl znám jako Anděl smrti – Dr. Josef Mengele. Dívky byly podrobeny sadistickým medicínským experimentům a musely každodenně bojovat o svůj život. V tomto neuvěřitelném příběhu, který sepsala samotná oběť děsivých událostí, jsou čtenáři svědky dětské odolnosti proti mimořádnému zlu. Eva byla například vystavena infekci, u níž Mengele věřil, že bude smrtelná, a bude pak moci provést pitvu i na Miriam, která měla sloužit jako „srovnávací vzorek“. Přežila – a dodnes neví, jaké onemocnění to bylo. Po osvobození tábora sestry založily skupinu, která podporovala bývalé oběti Mengeleho experimentů.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Historie
Vydáno: 2015 , GradaOriginální název:
Surviving the Angel of Death, 2009
více info...
Přidat komentář
Ze začátku slibně začínající kniha (ve smyslu vykreslení tématu a skutečnosti). Je nám postupně ukazováno, jak se lidi přestávali chovat lidmi, postupné znechucení Židů, to, jak se k vám cizí lidé i ti, kteří jste považovali za přátele otočili zády. Rychle zjišťujeme i jak dopadl zbytek její rodiny. Celé to bylo z pohledu desetileté Evy, která jako jedna z mnoha dvojčat musela v táboře prožít muka a jestli to tak lze nazvat, byla společně se svým dvojčetem jedna z těch šťastných, které Mengeleho pokusy přežila. Kniha byla čtivá, hezky napsána, ale dle mého ji něco chybělo. Knih na toto téma nejspíš nikdy nebude dost, ale z tohohle příběhu jsem se asi nedozvěděla nic nového, ale i přes to se jsem rada, že jsem knihu přečetla a dozvěděla se i o jejich životě po a nějaké fotky, které byly taky velké plus.
Protože jsem už knih z druhé světové války přečetla opravdu docela dost,myslím,že mohu srovnávat .Tato je opravdu jedna z nejslabších.
Nejdřív jsem si myslela,že je to jen můj názor,ale stačí projít několik komentářů a vidím,že můj názor není až tak vyjímečný .
Čekala jsem něco úpně jiného . Doktor Smrt je přece docela známá figura ,ale tato kniha nepřináší nejen nic nového ,ale vlastně ani nic ,co by stálo za přečtení.
Jak tady někdo napsal,je to taková průměrná slohová práce. Bez nápadu , bez schopnosti zaujmout aspoň jazykem . O tomto období je už napsáno příliš mnoho knih a tak jistě není snadné zaujmout , na druhou stranu asi neplatí rovnítko Osvětim v knize automaticky úspěch .
Takže za mě spíš zklamání .
Moje první knížka s osvětimskou tématikou. Proboha :( ještě pořád mě dostává co za zrůdy to chodilo po Zemi a co všechno si lidé museli vytrpět. V tomto případě děti :( na knížku jsem vlastně narazila, když jsem viděla video s Evou Mozes, kde vyprávěla co zažila a já věděla, že si to chci i přečíst. Je to tak smutné a zároveň i dojemné jak sestry, kterým bylo teprve 10 let nikoho jiného neměly a musely si pomoct samy. Jak přežívaly a pomáhaly si. Jak na sebe myslely...jak byly ve spárech toho monstra....hlavně Miriam, na které prováděli více pokusů. Jak Eva musela být silná za obě.......i teď mi to vhání slzy do očí....jsem hrozně ráda, že obě ty osvětimské hrůzy přežily.
Tuhle knihu jsem začala číst o půlnoci a do dvou do rána jsem se nemohla odtrhnout, přečetla jsem ji celou. Knih s touto tématikou jsem přečetla hodně, ale tahle je něčím výjimečná. Je neskutečné jakou odvahu a sílu přežít dvojčata měly. Hodně mě zasáhl začátek. Nedokážu pochopit, jak je možné pomocí propagandy zblbnout lidi, kteří rodinu osobně znali. Kolik nenávisti v lidech je. Neskutečně smutné čtení. Doporučuji přečíst.
(SPOILER)
"Ve špíně na podlaze ležela tři nahá dětská tělíčka. Nikdy předtím jsem mrtvého člověka neviděla. Tady ležely hned tři. Děti. Na tvrdé, studené ohavné podlaze... A mrtvé... V tichosti jsem si přísahala, že udělám všechno, co bude v mé moci, abychom s Miriam neskončily jako tyhle děti."
Osvětim očima desetileté dívky, přečetla jsem jedním dechem. Kniha není nijak zvlášť čtivě napsaná, vtáhne vás ale příběh a autentický pohled desetileté dívky.
"...odpuštění nefunguje ani tak pro pachatele, spíše pro jeho oběť. Měla jsem sílu odpustit. Nikdo mi tu sílu nemohl dát ani vzít. Cítila jsem se díky tomu silná. Měla jsem dobrý pocit z toho, že jako přeživší holocaustu mám vůbec nějakou moc."
Zase jedna kniha, ve které se kouknete dr. Mengelemu pod ruce. Nemohla jsem se odtrhnout.
(SPOILER)
Při čtení této knihy je téměř nemožné se odtrhnout, protože se zatajeným dechem doufáte, že to snad dobře dopadne (a to není úplně nejvhodnější formulace, protože kdyby to dopadlo dobře, tak se do koncentračního tábora vůbec nedostanou). Pro mě je neuvěřitelné jak se tak malé holky (10 let) staraly o sebe navzájem a riskovaly pro sebe životy.
Jen je pro mě trochu nepochopitelné, že v dospělosti se každá rozhodla žít na jiném kontinentě, po tom, co spolu prožily a nikdo jiný z nejbližší rodiny jim nezbyl.
Zaujal mě i začátek knihy, jak se ze slušných lidí, spolužáků, kamarádů stanou lusknutím prstů ti nejhorší svině kvůli nějaké propagandě. Když jednou kamarádím s Židem, cikánem, Arabem a vím, že je to slušný člověk, nikomu neubližuje, neškodí tak přece nemůžu kvůli nějaké propagandě, pomluvám a lžím najednou tak obrátit a přestat s ním kamarádit, to mě hlava nebere, jak jsou lidi zmanipulovatelní. Neustále čteme tyto knihy s tím, aby se to neopakovalo, ale já věřím, že kdyby se podobná situace naskytla bylo by to tu znovu. Ještě ani nezačali Mengeleho hrůzy a už v proslovu, kdy dvojčata odtrhli po příjezdu od matky mě jímala hrůza a to už mám spoustu této literatury načteno. Rád cestuji a byl jsem v několika muslimských zemích a vždy jsem se setkal se samými milými a velice přátelskými, pohostinnými lidmi což se o nás bílých říct nedá. U nás jsou zdrogovaní, zchlastaní, agresivní, závistiví lidé (ne všichni ovšem), on i ten zatracovaný islám mám něco do sebe. Letos jsem se kvůli covidu nedostal do Izraele , kam se už několik let chystám a asi se tam už nikdy nepodívám, neboť mě mé cestovatelské touhy povedou zas jinam, ale kdo ví. Druhá polovina knihy je už o životě po osvobození. Z fašismu do komunismu což je vlastně jedno a to samé. Tentokrát mě spíš zaujal začátek knihy kdy se v kinech promítal předfilm „Zabij Žida"a ve škole se vyučovala matematika typu když z pěti Židů zabiješ dva, kolik ti zbude? Co mě ale dostalo, když nakonec Eva dokázala odpustit Mengelemu. Já odpouštět nedokáži, to můžeme rovnou odpustit i Hitlerovi. Taky nedokáži pochopit, když matce nějaký psychopat znásilní a brutálně zavraždí, umučí děti a ona mu odpustí. Díky fotkám jsem poprvé viděl Mengeleho, představoval jsem si ho zrůdněji. Kniha v popisovaných hrůzách, zvlášť od Mengeleho mě připadla slabší, ale to neznamená, že nestojí si to i tak přečíst. Ono je to totiž zrůdné i bez popisovaných hrůz.
Na úvod bych ráda řekla, že knih s tématem Holokaustu jsem přečetla za svůj život hodně. Tohle je jedna z mála, která mi příběhově nesplývá s ostatními, protože je jiná…je uvěřitelná. Příběh 10-ti leté dívky, která se ocitá v koncentračním táboře společně se svoji sestrou – dvojčetem. Fakt, že byla dvojčata jim zachránil život, nebo se to tak z počátku zdá. Text není náročný na čtení, píše ho 10-ti leté dítě, tak se není co divit. Bez okolků (až odosobněně/bezcitně) popisuje, co se dělo při pokusech doktora Mengeleho a zároveň je v příběhu velmi citlivě zachycen vztah k sestře. Tohle by mělo být součástí povinné četby!
Je to už nějaký čas, co jsem naposledy četla knihu s tematikou holocaustu. Člověk se tím utrpením přehltí, až ho jímá deprese, když si vzpomene, že může číst něco takového. Příběh Evy a jejího dvojčete Miriam názvem sliboval, že nám do slova a do písmene představí "doktora" Mengeleho. Bylo tomu tak a nebylo. Kniha funguje podobně jako Mengeleho děvče - popis života před válkou, během války a po válce, přičemž pobytu v Osvětimi je věnováno nejvíce kapitol. Zde ovšem čtenář vnímá hrůzy války a všechno zlo s ní spojené očima desetileté dívenky. A já žasnu, kolik síly a odhodlání měla na to, aby přežila. Ta touha po životě byla přímo hmatatelná a byť je konec hořkosladký, nemůžu jinak než smeknout před Evou za to, co v tak mladém věku dokázala.
Velice silný zážitek si z přečtení této knihy odnáším. Je hrozné si představit, že něčeho takového byl/je člověk vůbec schopen a je neskutečné, že to někdo vůbec dokázal přežít.
Kniha je napsaná neskutečně čtivě a předá čtenáři pohled jedenáctileté dívky na to, co zažila (přežila) v Osvětimi.
Knihu jsem přečetla na jeden zátah, ovšem není to úplná topovka. Čekala jsem od ní víc.
Tuhle knihu bych klidně zavedl jako povinnou četbu, čte se opravdu lehce až sama, zvládl by ji i člověk co v životě nic nepřečetl. Přečetl jsem toho opravdu spousta s tématikou holokaustu a tuhle bych řadil určitě mezi nějakou pomyslnou top 3. Koncentrační tábor + poválečné období očima dítěte je zase něco jiného. Musím jen a jen doporučit.
Kniha je velmi čtivá.
Já asi patřím k mladším čtenářům. I přesto se mi kniha velice dobře četla, a hodně mě zaujala. Je to přesně ten druh knihy kterou by si měl přečíst každý.
Také si myslím, spolu s komentářem níže, že by tento druh knih měli číst všichni, hlavně mladí, aby nebylo tak lehké překrucovat dějiny.
Kniha se velmi dobře čte když samozřejmě pominu to prostředí ve kterém se dej odehrává.Přecetla jsem za jeden večer a určitě se k ní vrátím.
(SPOILER) No, popravdě...
Na tuto knihu jsem se těšila dost a nemohla se dočkat až se začtu do silného příběhu dvojčat, které prošli experimenty doktora Mengeleho.
Ať to zní jakkoliv, tematika II. Světové války mě celkově přitahuje a Mengele je jedna z těch osobností, která k této přitažlivosti dost přispívá.
Říkala jsem si, že zase aspoň trochu odkryji další zvrácenosti, které se v té době odehrávaly. No...
Přišlo zklamání.
Možná to je tím, že se o tuto tematiku zajímám více a tím pádem mě už tolik nemá co překvapit, ale i přesto, že vezmu tuto skutečnost v potaz, tak hodnotím knihu jako průměr.
Četla se dobře, žádná složitost, ale nadšení, které jsem očekávala, nepřicházelo.
Příběh přitom nebyl špatný. Postupně nás seznamuje s tím jak gradoval útlak židů, dokážeme se docela dobře vcítit do role malé holky, která si žije krásný dětský nevinný život, užívá si a najednou se ji v rodném místě žije hůře a hůře. Nedokáže pochopit proč přesně se to děje a proč jsou nakonec nuceni aspoň k pokusu o útěk z vlastního domova... Popisuje žití, dá-li se to tak nazvat, ve vyhlazovacím táboře a setkání se slavným doktorem. Kdo ale čeká určité pikantnosti ohledně Mengeleho a přímo experimentů, bude zklamán stejně jako já. Co se týče lékařských zákroku a pokusů, tak se dozvíte spíše obecnější skutečnosti, které snad každý, aspoň trochu touto tematikou políbený, zná.
Na celé knize mě nejvíce vlastně zaujal konec, který popisuje skutečnost, že ani po návratu domů nenalezli klid a mír na který tak čekali a ke kterému se protrpěli. A rozhodnou se emigrovat do dnešní Izraele.
Když to shrnu - pro čtenáře, kteří jdou radši do hloubky a tematiku už více znají, je to spíš taková oddechovka, která neublíží, ale asi ani nijak nenadchne. Pro někoho, kdo ale má radši mírnější podání faktů, to může být milá kniha se silným příběhem dvojčat co se jen tak nevzdávají.