Děti Volhy
Guzel Jachina
Rusko roku 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Jakoba Ivanoviče Bacha. Dvaatřicetiletý učitel němčiny má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. Ruská spisovatelka s tatarskými kořeny Guzel Jachina, autorka bestselleru Zulejka otevírá oči, se ve svém druhém románu Děti Volhy vrací k traumatům sovětských dějin, kdy revoluční idealismus chřadl uprostřed masového násilí stalinismu. Zatímco ve svém debutu nás zavedla na Sibiř a zároveň ukázala tatarštinu v sobě a v celém Rusku, v novém díle přibližuje podivuhodný folklór a životní styl povolžských Němců, který byl jejich deportací v roce 1941 zcela zničen. Román Děti Volhy získal několik literárních ocenění včetně ruské státní ceny Velká kniha a byl dosud přeložen do sedmnácti jazyků.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2020 , ProstorOriginální název:
Дети мои (Děti moji), 2018
více info...
Přidat komentář


Tak úderný čtenářský zážitek přichází vzácně. Symfonie slov, neuvěřitelné obrazy života Němců v meziválečných letech. Nečekané situace, lidské figurky, kypící život kolem Volhy, pohádkové zázraky stojící proti lidským krutostem. A postava nešťastného Bacha, který přijímá vše, co mu život postaví do cesty - s láskou a bez odsudků. Kniha je náročná a rozhodně bych ji nedoporučila těm, co hledají akční četbu s jasnou linkou. Ti, co uznávají magický realismus se vším, co k němu náleží, si Děti Volhy vychutnají do posledního písmenka.


Kniha nám přibližuje část ruské historie, o které se toho moc neví - osudy potomků německých obyvatel, kteří přišli do Povolží na pozvání carevny Kateřiny II., osídlili toto území, dodržovali zde své zvyky, používali svůj jazyk...
Překrásné. Ať už se jedná o popisy přírody, řeky Volhy nebo samotný příběh Bacha, Kláry a Anče... Nemám slov. Už dlouho jsem nečetla něco tak krásného.


Mnozí spisovatelé píší tak, že úspěšně použitý koncept a styl knihy převádějí na svá další a další díla, a tak často můžeme předem odhadnout, co nás čeká. Ne tak Guzel Jachina! Po Zulejce a Vlaku do Samarkandu jsem se dostala k Dětem Volhy a je to zase úplně jiné...
Příběh povolžských Němců plyne jak lidová balada, zdá se, že pádící kruté dějiny sledujeme jen z dálky přes mlhu nad Volhou schovaní v lese na samotě Grimmů očima bývalého šulmajstra Jakoba Bacha. Chvíli zasněná pohádka, chvíli peklo.
Jen jedno je společné, a to se týká i dalších rusky píšících autorů, rozdíl mezi dobrem a zlem se občas podivně stírá, dobro může vypadat jako zlo a naopak. Postavy přijímají svůj těžký úděl bez reptání, bez divení, je nutno se s životem prát, ne si stěžovat.
A řeka Volha přebírá v tomto příběhu jednu z hlavních rolí, ať už je nebezpečná, ledová a zasněžená, jarní a bouřlivá, nebo letně pokojná. Závěrem nám dokonce bude s hlavním hrdinou krátkým připomenutím dějů minulých...
Výborný překlad. Čtyři plus.
*
"Je možné, že celá ta léta žil, aniž to věděl? Že lidé nahoře, na obou březích řeky také žijí a nevědí? Pijí tuhle vodu, koupou se v ní a křtí jí své děti, máchají v ní prádlo a nevědí?
Nevědí o čem? O tom, že tahle řeka je plná smrti? Že její dno je pokryto nebožtíky, voda se skládá z krve a předsmrtných kleteb? Nebo je naopak plná života? Natolik, že dokonce ti, kdo v ní ukončili svou cestu, nepodléhají rozkladu?
O tom, že tahle řeka je samá krutost? Hřbitov zbraní a posledních svědectví? Nebo naopak skutečné milosrdenství? Trpělivé milosrdenství, zakrývající vlnami a odnášející proudem všechno divoké, kruté a barbarské?
O tom, že tahle řeka je samý klam? Domnělá krása ukrývající neobyčejnou zrůdnost? Nebo naopak je to jediná pravda? Ryzí, pečlivě uchovávaná pravda po staletí očekávající toho, kdo se beze strachu projde s otevřenýma očima po jejím dně?"


Prvních sto stran bylo super, pak mi to přišlo trochu rozvláčné a moc popisné, ale přesto hodnotím jako velmi dobrou knihu.


Chvíli čtivé a chvílemi jsem se ztrácela o čem je příběh. Každopádně zajímavé z pohledu historie o povolžských emigrantů z Německa.


Když já mám mnohem raději epiku než lyriku... Příběh, který je ukrytý za všemi těmi popisy, je krásný a drsný. Ale mě prostě ta kniha nevyhovovala.


No užili si to tam ti Němci. Krásná kniha, takový ten rozvláčný až zasněný “irvingovský” styl. Mám to moc rád a užil jsem si to. Ovšem jinak než ti Němci!


Snové, zasněné, hodně nezvyklý styl psaní a vyprávění příběhu. Ne úplně mi to sedělo.
Za nádherné, dlouhé, vyčerpávající popisy dávám 4*.
Oceňuji také informace o Povolžských Němcích a jejich osudech. Tuto část historie neznám.


No pane jo to byla ale nádhera.
První kniha nového roku a hned takový skvost.
Guzel si pohrává se slovy jako si řeka pohrává s kouskem dřeva a příbeh kolem vás plyne jako voda.
Na tak krásný a poetický jazyk jsem v knize už dlouho nenatrefila.
Teď tu přede mnou leží Zulejka a já tuším že ani u ní nebudu zklamaná.
A samozřejmě nemenší poděkování je pro pana Jakuba Šedivého za brilantní překlad.


Tichý Don od Šolochova končí asi v roce cca 1923.Tahle kniha na toto období nepřímo navazuje(od roku 1916).Hlavně navazuje na to,co se v Rusku dělo.
z knihy "Bach si prohlížel kolemjdoucí na pokrovských ulicích-a bylo mu jasné,že jejich rybí mlčenlivost a myší uspěchanost není způsobena pracovním nadšením,nýbrž strachem:všichni se něčeho báli,všichni před něčím utíkali".
A Guzel Jachina to pohádkově popisuje.Nádherná hra se slovy,nespěchající dílo,taky o obdivuhodné síle člověka jít dál nebo muset,aby obstál sám před sebou.
Já bych dokázal Volhu a její okolí popsat dvěma větami,autorka to dělá celou knihu a je to neskutečně krásné.Po Zvuku slunečních hodin od Hany Andronikové ,který je pro mě zážitek života,tak tahle kniha je pro mě minimálně zážitek roku.Určitě jsem ji nečetl naposled.
O téhle autorce si myslím ještě uslyšíme.Šolochov za Tichý Don dostal nobelovku a Hamsun za Matku Zemi taky.


Krásná kniha. Nedá se zhltnout za odpoledne, musíte se zastavit a chvíli přemýšlet a nechat doznít.


Tahle kniha je krásná a pro mě překvapivá. Není psaná stejně realisticky jako Zulejka. Je psaná velmi poeticky a s fantazií. A i když ta poetika je krásná, někdy mi čtení dalo trochu víc zabrat. Příběh Bacha mě do sebe vtáhnul. Vyloženě jsem potřebovala číst dál, vědět, co se dál stane. Také prostředí povolžských Němců pro mě bylo úplně neznámé a tudíž zajímavé. Akorát Bach žil tak moc odtržený od ostatních lidí, že některé historické událostí jsem si musela spíše domýšlet nebo dohledávat. Doporučuji k přečtení, i když ten popis reality pomocí fantazie nebude pro každého.


Zajimavý příběh na pozadí historických události, které jsem moc neznala. Krásný vypravěčský jazyk, prostě radost číst. Jedna z nejlepších knih, co jsem tento rok četla.


Jak již bylo zmíněno - je to poezie v próze. Krásná kniha, která nikam nespěchá, nádherný jazyk. Může se zdát rozvlacna, ale kdo vydrží, vyhraje;-)


Magický realismus mi trochu dělá problém.
Krásný jazyk, popisy přírody, vůle žít.
Srovnat se s knihou mi pomohl až epilog.
Zulejka byla lepší.


Vynikající kniha. Stejně jako předcházející kniha, Zulejka otevírá oči, mě i tato nadchla. O povolžských Němcích jsem toho moc nevěděla. Díky této knize se to změnilo a já se dostala k dalším střípkům obrazů ze sovětské historie. Doporučuji.


majstrštyk světové úrovně, ano, tohle je román na Nobelovku
nechci opakovat tu i jinde mockrát napsané, takže ve zkratce: uchvátila mě jazyková vyspělost díla: vysoká magie slova, široké stylové rozpětí a přebohatá obraznost, nevyčerpatelná fantazie, a především formální dokonalost, promyšlená koncepce a do detailu vybroušená struktura románu, jehož interpretačním klíčem je MÝTUS (legenda, pohádka, obecněji folklor) a proces jeho utváření, se všemi symboly a atributy, alegoriemi a světci, stejně jako reflexe procesu psaní: jako tvoření/rození, lidská schopnost pojmenovat dokáže stvořit svět (např. Bach píše pohádky, a co napíše, to se pak ve skutečnosti stane)
Jachina velmi obratně propojuje protiklady (dichotomie jako základní princip mytického světa): vysoký-nízký, příroda-kultura/politika, prostý bezejmenný člověk - světovládce, světlo-temnota, život-smrt atd. atd., a prostřednictvím podobenství řeky Volhy odhaluje tok dějin = ten závěrečný obraz Bachova putování po volžském dně je dechberoucí (mimochodem německy Bach = potok, autorka to má fakt promyšlené do nejmenšího detailu)
Děti Volhy doporučuju všem, kdo rádi věnují čas a úsilí náročné literatuře, Zulejka zase uspokojí milovníky výpravných příběhů
Štítky knihy
dopisy stalinismus ruská literatura násilí carské Rusko Sovětský svaz magický realismus oběti komunismu historické romány zakázaná láska PovolžíAutorovy další knížky
2017 | ![]() |
2020 | ![]() |
2022 | ![]() |
Čekala jsem love story, což je moje chyba, protože jsem četla Zulejku a mělo mě to napadnout. Každopádně jsem nakonec dostala mnohem více. Neustále jsem potřebovala vědět, co bude dále. Hvězdičku odebírám za pro mě rušivé kapitoly s Leninem a Stalinem, které mě rušily, ač jejich význam chápu a za pro mě těžce uchopitelný Bachův konec, kde už jsem se trochu ztrácela.