Děti Volhy

Děti Volhy
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/459955/bmid_deti-volhy-XKK-459955.png 4 324 324

Rusko roku 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Jakoba Ivanoviče Bacha. Dvaatřicetiletý učitel němčiny má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. Ruská spisovatelka s tatarskými kořeny Guzel Jachina, autorka bestselleru Zulejka otevírá oči, se ve svém druhém románu Děti Volhy vrací k traumatům sovětských dějin, kdy revoluční idealismus chřadl uprostřed masového násilí stalinismu. Zatímco ve svém debutu nás zavedla na Sibiř a zároveň ukázala tatarštinu v sobě a v celém Rusku, v novém díle přibližuje podivuhodný folklór a životní styl povolžských Němců, který byl jejich deportací v roce 1941 zcela zničen. Román Děti Volhy získal několik literárních ocenění včetně ruské státní ceny Velká kniha a byl dosud přeložen do sedmnácti jazyků.... celý text

Literatura světová Historické romány
Vydáno: , Prostor
Originální název:

Дети мои (Děti moji), 2018


více info...

Přidat komentář

Pebra
31.03.2022 5 z 5

Anotace je trochu zavádějící, i když dlouhá, týká se pouhého začátku knihy... Mě osobně oslnil magický realismus, jakým je tu popisována nezlomná síla žití i umírání. O povolžských Němcích jsem taky neměla potuchy, ani o tom, že carevna Kateřina Veliká byla etnická Němka. Proto díky autorům za tyhle knihy.

iška
25.02.2022 3 z 5

Krásný sloh, krásný jazyk. Ale občas to bylo dost rozvláčné.


Janina2609
11.02.2022 4 z 5

“…Měl by dětem přivézt opravdická jablka-ať s nimi zahrají divadlo a pak se dosyta najedí. Ať se najedí všichni: nejenom Anče s Vasjou, ale i hubený kluk v papírovém úboru i vytáhlý režisér…”

O povolžských Němcích , přiznám se, jsem toho moc nevěděla, díky této “pohádkové” knize se mi dostalo informací tak akorát. Příběh Bacha a jeho celoživotní svázanost s řekou, Kláry a dalších vesničanů netušících, co se děje ve velkém světě, je díky autorčině stylu a skoro nekonečné slovní zásobě velice čtivý. V celém příběhu i v závěrečném epilogu (škoda, že ne v samotném ději) sledujeme dopady revoluce a bolševizace.
Líbily se mi i čtyři vložené scény přerušující plynulý tok vyprávění, kdy autorka nechává nahlédnout do myšlenkových pochodů generálního tajemníka strany týkajících se osudu povolžských Němců. Tzv. vůdce v těchto scénách sice odsoudí k smrti všehovšudy jednoho kapra, kterého mu kuchař připraví k večeři, i bez líčení krvavých detailů se však autorce podaří vykreslit psychologii jednoho z nejhorších diktátorů lidských dějin i atmosféru všudypřítomného strachu, která za jeho vlády panovala. Výstižně zároveň zachycuje, jak mohly mít pouhé úvahy jednoho muže osudový dopad na celá národní společenství.

V neposlední řadě oceňuji i prvky magického realismu, který umocní (a vlastně i umožní) závěrečnou, možná až tragickou, scénu celého románu.

Ale Zulejka se mi líbila víc…

brabofka
06.02.2022

Nedočteno. Rozvláčné a zdlouhavé. Nemohla jsem se začíst. A bohužel přišly další a lepší knihy. Třeba někdy se vrátím.

aki_f
27.11.2021 3 z 5

První knihu jsem četla Zulejku a tu jsem zhltla na posezeni, byla to tězká a krásná kniha, tato vtáhne podobně, ale nevim proč v polovině jsem se zasekla tak, že nejsem schopna ji dočíst. Ale věřim, že své čtenáře najde a možná i já ji vezmu na milost.

Kaja1
29.10.2021 3 z 5

Tak to byla zvláštní kniha, nečetla se lehce. Krásné popisy střídání ročních období a krajiny v oblasti, kam se určitě nedostanu. Život komunity Němců žijících na území bývalého Sovětského svazu, tak jak ho utvářely dějiny. Nechápala jsem vsuvky s vůdcem.

mgeisselreiter
23.10.2021 4 z 5

Zajímavě podaný život Němců žijících na počátku 20. století v povodí Volhy. Pěkně se čte a zároveň čtenáři odkrývá některé reálie kruté doby stalinismu. To poodkrývání je ale jen takové nesmělé, čekal jsem trochu víc. 75%, 23. 10. 2021.

evask
22.10.2021 4 z 5

Líčení často rozvláčné jako tok Volhy. Všechno to hrůzostrašné a tragické není popsáno akčně, “natvrdo”, ale takovým zvláštním lyrickým způsobem, takže se člověk nechvěje hrůzou při čtení, ale dojde mu to až za chvíli, když si třeba v pohodě pije svoje kafe.
Poeticky a dojemně vykreslená láska a starostlivá péče stárnoucího Bacha k malé Anči.
Je to taková poezie v próze, zvláštní, nevšední knížka. Zaslouží si pět hvězd, ale když na mě je to poetické až moc.

esma
29.09.2021 3 z 5

Přesídlení německých rolníků do Ruska na pozvání ruské carevny mě v dějepisu minulo (pokud to vůbec bylo v osnovách). Takže jsem poté, co jsem dočetla, klikala a klikala a dávala vše do souvislostí. Příběh převyprávěn přes učitele Jakoba Bacha je zaměřen spíše na něho samotného. Neobyčejně obyčejný muž, podivín s básnickou duši, obdařen tvořivou fantazii, s hlavou v oblacích nebo mimo. A kolem něho pluly dějiny. (Měla jsem výhrady k jeho roli vychovatele Anči, že na ni léta nemluvil, i když v té době se ještě o dramatických důsledcích zanedbání správného momentu pro vznik řeči nevědělo.) Ano, prožil velikou bolest, ztráta Kláry ho ochromila. Přesto, ten nelidský čas, kdy se závratně měnily poměry v zemi (nejenom na Volze), byl přímo nedýchatelně působivěji zobrazen v Tichém Donu, zde byl člověk zmítán a okrádán o život, štěstí a budoucnost.
A Povolžští ? Po vpádu Hitlera do SSSR je prohlásili za zrádce a kolaboranty a odveleli do pracovních táborů. Zde skončil i Jakob Bach, ale to autorka zmiňuje až v epilogu.

grimik
07.09.2021 5 z 5

Komentář píšu bohužel s větším odstupem, už nejsem tak plný emocí. Kniha je krásná, jazyk je překrásný, úplně čtenáře omámí svou bohatostí a slohem. První část knihy, z té jsem měl pocit doslova pohádky a kdybych jí v tu chvíli měl hodnotit, dal bych jí snad 6 hvězd, jak moc mě brala za srdce a jak jsem hltal větu za větou. Druhá část, tam to bylo ještě stále za 5. Poté ale přišlo vystřízlivění a uvědomění si, že jde o vážné téma ze života povolžských Němců a ne snovou fantazii. Byl jsem vytržen z pohádky a vržen do Ruské politiky a tak se mi třetí část spíš nelíbila, než jsem uvykl skutečnému výrazu románu a opět začal oceňovat kvalit knihy. Rozhodně skvělá kniha, možná jedna z nejlepších a moc se těším na Zulejku.

JaLenka
29.08.2021 3 z 5

Úplně jsem se nemohla začíst. Dobrý příběh i krásný jazyk, ale nemělo to tu šťávu Zulejky..

petaSk
23.08.2021 3 z 5

Na rovinu musím říct, že Zulejka otevírá oči se mi líbila mnohem víc. Děti Volhy jsou psány vytříbeným jazykem, ale té lyričnosti na mě bylo až moc. Navíc, Bach byl takový podivín, že jsem si k němu jen těžko hledala cestu.

Acamar
16.08.2021 4 z 5

Velký svět německých obyvatel Povolží za meziválečných let budovatelského komunismu, pohledem z izolované bubliny kantora-hospodáře Bacha, který nechce než chránit své milované. Přestože ví, že je to marný boj, čas a svět navždy zastavit nelze.
Není to přímočará kronika krutosti, průchod dějin má zde spíše podobu jakési melancholické pohádkové metafory...ostatně folklór a pohádky se prolínají nejen formou příběhu, ale i obsahem - zdůrazněním propojení kraje a lidu se svými pohádkami, jejich tvořivé síly.
Poetická tíha lásky pečující a ochraňující. Svou přebujelou obrazností občas zahlcuje a utápí, svou silou emocí bezmocné bezbrannosti, citlivosti a něhy mrazí.

helena4103
08.08.2021 5 z 5

Dechberoucí! Místy příznačně rusky těžká popisnost prostředí přivádí k netrpělivosti. Posouváte stránky dopředu, protože se nemůžete dočkat rozuzlení momentální situace, abyste se vrátili zpět a vychutnali si už uklidněni mistrný jazyk spisovatelky popisující zcela hmatatelně prostředí ať už vzkvétající nebo naopak dílo válečné zkázy se všemi důsledky. A to vše na pozadí lidského příběhu zasazeného do historických událostí.

Marcela52
02.08.2021 5 z 5

Úžasně napsaný mnohovrstevnatý román o životě povolžských Němců byl právem přeložen do 17 jazyků. Už dlouho jsem nečetla knihu, která má tak krásný poetický jazyk a při tom autorka odkáže psát o hrozných událostech, které se odehrávaly v Rusku od roku 1916 až do 40. let. Zejména mě zaujalo sugestivní líčení zvláštního životního stylu a folklóru v této málo známé oblasti Ruska, který byl deportací povolžských Němců v roce 1941 zcela zničen.
Na pozadí těchto velkých změn se odehrává poetický příběh lásky učitele němčiny a mladé sedmnáctileté dívky. Jejich láska nemá šanci uniknout událostem, které přináší nástup bolševiků k moci a tak dopadne nevyhnutelně tragicky. Tento román mě hodně zasáhl, a ještě dlouho budu o přečteném přemýšlet...

eva3992
16.07.2021 5 z 5

Příběh, jak nám název napovídá, se odehrává na dolním toku Volhy, kde dlouhá léta žili němečtí emigranti, a to až do roku 1941.
V příběhu sledujeme učitele němčiny Jakoba Bacha, který není ničím zajímavý, žije si svůj obyčejný život až do doby, než má dávat soukromé lekce mladé Kláře. V tu chvíli se jeho život nečekaně změní. Máme možnost se seznámit s náturou povolžských Němců, s krajinou, ve které žijí. Je nám zde i nabídnut pohled na vůdce, kteří v těch dobách byli v Rusku.

Tak tahle knížka byla neskutečně nádherná a já si ji opravdu moc užila. Slyšela jsem na ni spoustu chvály, ale že mě až takhle dostane, to jsem vůbec nečekala.

Jazyk, kterým je kniha napsána, je kouzelný a dokonalý. To, co dokáže autorka se slovy, je dechberoucí. Užívala jsem si čtení od prvních slov. Vůbec mi nevadilo, že je kniha popisnější a pomalejší. Právě díky tomu, jsem se dokázala vcítit do příběhu a do místa a zamilovala jsem si jak hlavní postavy, tak přírodu a Volhu. Za hrdiny bych chvílemi i dýchala. Kolikrát jsem se začetla tak, že jsem vůbec nevnímala okolí a absolutně jsem splynula s knihou.

V knížce je spoustu věcí tajemných, magických, nadpřirozených a pohádkových, které tam přesně patří. Jako kontrast jsou tu však i hodně naturalistické popisy, které Vás vrátí z pohádky zpět na zem a budete prožívat někdy hodně krutou realitu povolžských Němců.

Podle anotace jsem se bála, že to bude hodně politické, ale opak byl pravdou. Ač v tom hrála svou roli, bylo to hlavně o lidech, o jejich nelehkých životech a o jejich duši. Úplně mi neseděly kapitoly o ruských vůdcích, ale chápu, že to tam patřilo. Naštěstí to bylo vždy jen pár stránek a já se zase vrátila za Bachem a jeho magickým životem.

Už dlouho jsem nečetla něco tak krásně napsaného. V knížce nesmíte na nic pospíchat, mějte pro knížku dost času, abyste si ji mohli maximálně užít. Nechte slova volně plynout, jako Volhu….

Prateri
29.06.2021 5 z 5

Guzel Jachina - její romány jsou mistrovská díla. Krásný sloh, příběhy lidí srážených na kolena, přesto nezdolná touha žít, a potom i vyprávění o době, která nám zůstávala ukrytá, o existenci lidí a národa, o kterých jsme neměli ponětí. Tak to je román Děti Volhy. Název a obálka knihy mě přitáhl k tomuto románu silou magnetu. Skvělé.

SlamLenka
24.06.2021 5 z 5

Ve vedrech se mi četlo špatně, ale konečně se trochu ochladilo a stránky se začaly rychleji otáčet. Před pár dny jsem dočetla Děti Volhy od Guzel Jachiny, ruské autorky s tatarskými kořeny. A víte co? Jsem nadšená! Ve všech ohledech to bylo skvělé, především pak po stránce jazykové (nutno pochválit i práci překladatele Jakuba Šedivého, který na tom jistě má velké zásluhy!).
Ocitáme se v městečku (možná spíše osadě) Gnadental, která je jedním z německých „ostrovů“ v rozlehlé ruské říši – na pozvání carevny Kateřiny Veliké sem totiž v 18. století přišli žít emigranti z Německa. Začínáme v roce 1916 a na břehu Volhy se začíná odvíjet životní příběh Jakoba Ivanoviče Bacha, zdejšího šulmajstra. Tenhle samotář, který miluje básně německých velikánů a bez bázně se za bouří vydává ven, aby se pokochal sílou přírody, žije poměrně stereotypním životem. Jednou ale dostane podivný vzkaz a nechá se převézt na druhý břeh řeky, kde začne vzdělávat dceru Uda Grimma a… No a pak je všechno najednou jinak a víc už vám prozrazovat nebudu! =)
Nemohla jsem si při četbě nevzpomenout, jak na mě působila Smetanova Vltava či Straussův valčík Na krásném modrém Dunaji. Člověk se řekami a jejich proudem snadno nechá unést a i v knize může v rukou schopného spisovatele nabýt značné moci nad člověkem. I v tomto románu je Volha něčím významným, co určuje život v blízkosti jejích břehů, byť zde řeka často hrála roli spíše symbolickou (a jednou řekněme dokonce i magickou). Její tok je přitom stejně silný a hutný, jako je i příběh této knihy. Je to čtení melancholické, místy snad i truchlivé, ale především okouzlující.
Tohle byl vážně skvělý literární zážitek, o kterém ve všech směrech můžu mluvit v superlativech, a už se strašně těším na Zulejka otevírá oči od téže autorky.

lena.o.knihach
15.06.2021 4 z 5

„Chtěla jsem vyprávět o světě povolžských Němců - živém, svébytném a opravdovém - o světě, který kdysi vytvořili přistěhovalí lidé v cizí zemi, ale dnes je zapomenutý v minulosti. Je to také příběh o tom, jak velká láska vyvolává strach v našich srdcích a zároveň ho pomáhá překonat. “
— Guzel Jachina

Proč jsem se tak dlouho vyhýbala této ruské spisovatelce?

Příběh Jakoba Ivanoviče Bacha mě zasáhl tam uvnitř a donutil mě hledat další informace o ruských dějinách 20. století. Přesně to mám na knihách nejradši. Že si díky nim rozšiřuji obzory a dozvídám se něco nového.

Vím, že se popisy břehů Volhy a okolí, myšlenky a pocity postav nemusí líbit všem, ale kouzelněji je snad autorka popsat ani nemohla. Podivuhodný folklór s prvky magického realismu dohromady tvoří neskutečně silný příběh, který byste si měli přečíst.

Prozatím Děti Volhy nemůžu porovnat s autorčiným předchozím bestsellerem Zulejka otevírá oči. Ale jen prozatím.

7Clary7
03.06.2021 4 z 5

K již řečenému bych chtěla vyseknout poklonu panu překladateli Šedivému. Jeho úkol nebyl nikterak lehký, aby zachoval pomalu plynoucí poezii. Doporučuji číst v klidu a tichu. V MHD si takovou krásu neužijete :-)