Devadesát tři
Victor Hugo
Jakobínský rok 1793 byl vyvrcholením francouzské buržoasní revoluce a charakteristické pro Huga je, že k tomuto námětu sáhl bezprostředně po pařížské Komuně; dokumentoval tak svůj nesouhlas s běsněním měšťáků proti rušitelům "tradičního pořádku" a vyslovil vřelé sympatie s revolucí. Středem románu je povstání bretoňských sedláků, zneužitých církví, šlechtou a zahraniční reakcí, hlavními hrdiny bývalý šlechtic a utopický humanista Gauvain a feudál-royalista Lantenac. Závěr románu je tragický, ale z celé knihy vyzařuje Hugova víra v konečné vítězství lidu a v světový mír.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1953 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Quatrevingt-treize, 1874
více info...
Přidat komentář
Čest, hrdost, svědomí a vlastenectví. Tak lze v krátkosti charakterizovat toto dílo. Hugo je republikán což je z textu dost patrné. Na druhou stranu umí i dobře pojmenovat veškeré nešvary, které sebou revoluce přinesla a rovněž zajímavě vykreslit hlavní představitele. Danton i Marat jsou velmi hezky popsáni i včetně jejich zevnějšků. Skutečně je to pouze o popisu roku 1793, autor sice v krátkých pojednáních seznamuje čtenáře s prvními roky revoluce, ale nikterak obsáhle. Pominu-li velké množství popisu vnitřních zápasů a různých myšlenek hlavních aktérů, tak byla kniha vcelku čtivá a konec byl velmi dobrý a dojemný.
Má povinná maturitní četba z dob studia, nyní jsem si aknihu připomněla, ve které autor pravdivě popisuje historické události, i když příběh je vymyšlený. Spisovatel zobrazil ve svém posledním románu francouzskou revoluci v roce 1793. V. Hugo věrně podává charakteristické rysy na pohnutých osudech hlavních postav románu, nadšených a obětavých revolucionářů s trpícím a utiskovaným lidem i sobeckých aristokratů, které vede princ Lantenanc. Autor ukazuje, jak těžko se lid probojovával k uvědomění a k pochopení hrdinství těch, kdo jej proti jeho vůli přišli osvobodit z nadvlády feudálů. Místy dlouhavé, ale pro připomenutí historie chvályhodné.
Vědět, že jde o poslední autorův román, sáhnu po něčem jiném. První kapitola je skvěle napsaná a hlavně velmi slibná. Potom děje postupně ubývá a na řadu přijdou reálie - hory reálií. Jména jedno za druhým, vysilující popisy místností, chodeb, křesel, stolů, kde někdo něco někomu řekl a prohlásil a napsal a pošeptal a kdoví co všechno, a bohužel (pro neznalce) úplně bez časové linie. Je to poutač na něco, co už se stalo, nikdo už si to nepamatuje a pokud by celou tu látku měl pochopit, všechno si dohledat a poskládat do něčeho, co by mělo hlavu a patu, vyjde to suma sumárum na svazek trojnásobného obsahu, dějepisný fascikl jedné (byť podstatné) události, kterou se vcelku nenápadně proplete nějaký ten děj...kdo chce historii, budiž, najde mnoho, ale kdo chce román,(francouzský román, drama, postavy které víc jednají než hrají), tomu bych knihu určitě nedoporučil.
Devadesát tři, přesněji Čtyřikrát dvacet třináct (vtip pro franštináře), jsem musel číst nadvakrát. Během střední školy jsem přečetl Chrám Matky Boží v Paříži i Bídníky, které dodnes považuji za jeden z vrcholů světové literatury, ale tuhle útlou oslavu jakobínského teroru jsem tehdy nedočetl a vrátil se k ní až po čtvrtstoletí. Ano, Hugo je mistr slova, ale příběh, motivace postav, to všechno vázne. Daří se mu jen vystavět kontrast mezi zpátečnictvím a pokrokem, tedy spíše "pokrokem"... "Na jedné straně dluh, na druhé splatnost. Na jedné straně bezvýchodný středověký řád, nevolník, šlechtic, otrok, pán, měšťanstvo, šlechta, složitý zákoník rozvětvený ve zvyky, soudcové a kněží věrní spojenci, nesčetné svazky, státní pokladna, dávky, odúmrť, daň z hlavy, výsady, předsudky, fanatismus, královské právo prohlásit státní úpadek, žezlo, trůn, libovůle, božské právo – na druhé straně prostá věc, ostří gilotiny. Na jedné straně nerozpletitelný uzel, na druhé sekera." Brrr...
"Velké věci nastávají. Co v tomto okamžiku revoluce dělá, je záhadou. Za viditelným dílem je dílo neviditelné. Jedno zakrývá druhé. Dílo viditelné je hrubé, dílo neviditelné vznešené. Rozeznávam teď všecho velmi jasně. Je to zvláštní a krásné. Použití látek minulosti bylo nutné. Z toho vznikl ten neobyčejný rok devadesát tři. Pod divošským lešením buduje se chrám civilizace. "
Hrozné ako báj zo starých dôb, ale pre mňa to najlepšie od Huga. Všetko ostatné vynikajúco zhrnul vo svojom komentári užívateľ PeterRainhard.
A nad to všetko som si vďaka poslednému románu Viktora Huga zamiloval Bretónsko.
Mě se kniha líbila, o Francouzské revoluci jsem nevěděl zhola nic, nicméně tato kniha mě donutila si informace zjistit. Na knihu se musí brát zřetel, kdy byla psána a tak se nevyhneme občasným, obsáhlým popisům staveb, osobností apod. Nicméně se to dá přežít, spíše mi to celé do toho pasuje a nejsou nikterak dlouhé, jak by se ze zdejších komentářů mohlo zdát. Kniha má samozřejmě i myšlenkový přesah. 90%
Problém této knihy je, že vás na poměrně velmi krátkém úseku provádí naopak velikou částí Francouzské revoluce, respektive všem jejími třemi částmi (kdo má tedy bohaté historické znalosti pro toho je kniha s pěti hvězdičkami, pro neznalé je to o jednu hvězdičku méně), respektive jako celek kniha pokrývá až celkem čtyři období:
1) Počátek revoluce
2) Monarchistické období
3) Republikánské období
4) Jakobínské období a vládu teroru
Samotné dílo má pak v těchto dobách poukazovat na rozdělení národa. Otec bojuje se synem, matka proklíná dceru a že se vláda jako takové ujímá madam Gilotina. Rok 1793 byl nejdramatičtějším obdobím francouzské revoluce skrz všechny výše zmiňované období na jeho pozadí se odehrává napínavý a zároveň tragický příběh tohoto skvělého historického románu.
Bezesporu patří mezi vrcholná díla francouzského romantismu.
Román 93 nevyznačuje se (obdobně jako "Muž, který se směje") rozmáchlým epickým dějem. Vždyť v podstatě zachycuje velice krátký časový úsek z období Francouzské revoluce, kdy se její kyvadlo nacházelo v krajně levé poloze a běh času se neuvěřitelně zrychlil.
Je to monumentální freska zachycující daleko spíše okamžik, nežli běžící děj a její postavy jsou spíše mohutné sochy, typy, nežli živí lidé. Nicméně, jsou to typy velmi výmluvné, vypovídající, prokreslené do detailů. Romantické jsou jejich rysy, protože ty jsou nadlidské, ba někdy nelidské, přičemž oni i samotné události jsou smyšlené (pozor: každodenní dobové politické i jiné reálie jsou zachycené s nesmírnou péčí).
Jako obraz revoluce je román úžasný. Hugo zachytil podle mého mistrovsky dvojakou, "janusovskou" tvář revoluce - která má dvě tváře - jednu obrácenou do budoucnosti, druhou do minulosti. Jedna je mladá, druhá druhá je stará. Ale v okamžiku, kdy mezi nimi dojde k boji, vše mezi nimi je prostě smeteno - pokud se alespoň jedna strana na moment, na vteřinu neslituje. A pokud to udělá, doplatí na to... Více však neprozradím.
Ach jistě, román je "mnohomluvný": vždyť jeden z monologů Lantenaca zabere skoro půldruhé tiskové strany! Leč - to není zachycení reálné řeči a reálné situace. Ústy markýze hovoří kontrarevoluce, tak jako ústy "pátera vyklouze" Cimmourdaina, revolucionářů Robespierra či Marata hovoří zase Revoluce. Je to metoda, nikoli chyba autora.
A takto, obvykle v párových protikladech typizuje Hugo i další obrazy: konvent v jeho popisu je živým tvorem - je to Revoluce sama. Proto ten podrobný popis, který tak mate a popuzuje moderního čtenáře. A proti němu je na patřičném místě ústrojně symetricky ukázána chmurná tvrz Torgue - rodové sídlo a srdce kontrarevoluce. Není to jen topos, místo děje. Ona je také jaksi živým účastníkem děje - vždyť to ona ukrývá (jako matka) prchající royalisty i s jejich rukojmími.
Jak to říkal "archanděl smrti" Saint-Just? "Teror bez ctnosti je jen tyranií a podlostí. A ctnost bez teroru je bezmocná". V románu devadát tři jsme uprostřed vzedmutého víru právě onoho "teroru ctnosti", pokroku rubajícího bez slitování nalevo a napravo.
Pokroku, proti kterému stojí pověrčivá, negramotná, chmurná, strašlivá, setrvačná, zavilá síla padlého režimu. Vrchol civilisace (Paříž), proti temným lesům Vendée.
A máme tu tři ústřední postavy: Cimmourdain (revoluční komisař, toť pan "Terror"), Gauvain (mladý velitel "modrých", ztělesnění oné revoluční "Ctnosti") a markýz Lantenac (velitel "Bílých", ztělesnění "Kontrarevoluce"). (A svůj velice přesný důvod má skutečnost, že Gauvain je Lantenacův jediný příbuzný, synovec, symbolicky ukazující jak staré rodí nové, z teze se rodí antiteze. A víme, jak lehce může Terror zabít Ctnost)...
Zvláště Lantenac má až nelidské rysy, je to typ starého aristokrata v tom dobrém i tom nejhorším: věkem stařec, strašlivou fysickou silou však více než běžný muž, mohutná osobnost, naprosto nelítostný, krutý, zacházející s lidmi mimo jeho stav jako s otroky, jsa naprosto spjatý se starým stavem, s jeho privilegii, mravy i životním stylem. Ale také člověk rozhodný, osobně nesmírně odvážný, bojovník za ideu, generál...
O posledním boji royalistů (ke kterým přitom nepociťuje žádných sympatií) říká autor toto:
"Sedm mužů zbývajících z oné hrdinné hrstky vidělo, že jsou neúprosně uzavřeni a polapeni v té tlusté zdi, jež je chránila ale zároveň vydávala v ruce nepřátel. Nebyli ještě chyceni, ale byli již uvězněni.
Tu promluvil markýz:
"Přátelé, je konec."
Na chvíli se odmlčel a dodal: "Grand-Francoeur nechť je opět abbém Turmeauem.".
Všichni poklekli s růženci v rukou. Pažby útočníků bušily blíž a blíž. Grand-Francoeur, krvácející z rány po kulce, jež lehce zasáhla lebku a urvala část kůže i s vlasy, vztyčil pravici s křížem. Markýz, ač byl v houbi duše skeptik, poklekl na koleno.
"Nechť se každý zpovídá nahlas ze svých hříchů," řekl Grand-Francoeur. "Milosti, začněte".
"Zabíjel jsem," řekl markýz.
"Zabíjel jsem," řekl Hoisnard.
"Zabíjel jsem," řekl Guinoseau.
"Zabíjel jsem," řekl Brin-d´Amour.
"Zabíjel jsem," řekl Chatenay.
"Zabíjel jsem," řekl Imanus.
A Grand-Francoeur pokračoval: "Ve jménu nejsvětější Trojice vám odpouštím. Duše vaše nechť odejdou v pokoji."
"Amen!" odpověděli všichni.
Markýz povstal.
"Nyní můžeme zemřít."
"A zabíjet," dodal Imanus.
***
Myslím, že takto vypadá krásná próza.
Má první kniha od klasika francouzské literatury. Shodou okolností autorova poslední. Že bych se do Huga pustil od konce? A není to fuk? Román mě překvapil svým naturalismem ve své první čtvrtině. Oproti Dumasovi je zde více krve a smrti. Čím mne naopak Hugo nezklamal, jsou dlouhé a až úsměvně pitomé dialogy, které mají jediný účel – popsat více autorských archů. Druhá polovina knihy je dobrodružná, akční a měl jsem chvílemi pocit, že čtu nějaký starý brakový román, kterým se ve své cele mohl těšit Babinský. Ve svém popisu jsem vynechal jednu část. Záměrně si ji nechávám na konec… Ve druhé čtvrtině díla totiž přijde něco, co možná odradí od další četby spoustu čtenářů. Připomnělo mi to vtip z Televarieté o konkurzu na informátora pražské cestovní kanceláře. Kolik má Praha obyvatel? - 1183000. A teď nám je vyjmenujte. V Hugově soupisu členů zasedání Komuny snad chybí jen podavač vody a uklízečka…
Bohužel zklámání, chtěl jsem zajímavé dílo o francouzské revoluci, dostal jsem strašlivou nudu. Bod dávám za paní Michelle Fléchard a druhý za dobývání La Torque. Dohromady pak za důležité vyznění románu, totiž, že lidskost umí vítězit nad ideologiemi. Škoda ale topornosti, utahanosti a nedějovosti celého díla. Spousta nicneříkajících výčtů spolehlivě zabila děj a výsledkem je dlouhá doba čtení a ztráta času.
Na této skvělé knize je strašné to, že člověka napadá, že neřešitelné pocity, jaké v závěru románu zažíval Lantenac, Gauvain a Cimourdain, ty hrozné rozpory mezi lidstvím a odlidštěnou tupou politickoválečnou ideologií, musely a musí ve válkách řešit ve skutečnosti spousty lidí, kteří byli a jsou do těchto situací doslova vmasakrováni.
Román vypráví o časech revoluce ve Francii, kdy se nenávist, zloba, krutost a zuřivost nedaly ovládnout.
Revoluce v krvi byla strašlivým prozřením, čeho je člověk schopen ve vyhrocené situaci.
Audio - rozhlasová hra ve skvostném obsazení zanechá silný dojem pro poučení.
Devadesát tři je románem na hraně romantismu a realismu, máme tu pohnuté osudy a lidské tragédie, máme tu 10 stránkové popisy budov a výčty jmen, máme tu postavy objevující se v pravou chvíli na pravém místě, máme tu lásku i smrt, máme tu historický román i nadčasovou sondu do lidských duší, máme tu Huga.
Váhal jsem s plným hodnocením tohoto díla, ale závěr mě utvrdil v tom, že s tímto dílem mělo by se setkat více dnešních čtenářů. Kniha šestá počítá se k tomu nejlepšímu, co jsem měl možnost číst. Zde střetává se pozemské s nadpozemským, po bitvě pozemské nastává bitva v nebesích mezi Bohem a Satanem. Lantenac, Gauvain, Cimourdain, matka Fléchardová, Radoub, Imanus a další postavy žijí a rozhodují, bojují a umírají a existuje zánik pozemský a zánik věčný, a nikdo neujde prvému, ale druhému může uniknout, rozhodne-li se ve správný okamžik v souladu se svým srdcem, do něhož je vepsán zákon Boží.
Hugo v románu ukazuje, co dělá z lidí revoluce ve střetu feudalismu a revolučního pokroku, pokroku v podobě guillotiny. Velmi realistické vylíčení událostí onoho roku. A každý popis a postava má svůj smysl. Když Hugo popisuje výčtem jmen střídání politiků v Konventu, má to svůj smysl. Když Hugo věnuje tolik stran popisu věže a hrádku s mostem, má to svůj smysl. Když uvede do děje nějakou postavu a pak ji zdánlivě opustí, má to svůj smysl. Jedná se o vynikající román se silným morálním poselstvím, děti jsou více než cokoliv na světě. Žena je slabá, ale matka silná. Člověk se může změnit... Ale to už nechám na Vás, abyste si sami přečetli a pochopili.
Pár zajímavých pasáží:
"Dějiny mají svou pravdu, pověst ji má také. Pravda pověstí je zcela jiná než pravda historická. Pravda pověstí je výmysl, jehož výsledkem je skutečnost. Ostatně mají i dějiny i legenda jeden a týž úkol, zobraziti totiž pod člověkem, jenž pomíjí, člověka, jenž žije věčně."
"Mlčení nabízí jakýsi útulek prostým duším, jež se propadly do truchlivých hloubek bolesti. Zdálo se, že již ani nechce chápat. Na jistém stupni zoufalý nerozumí už ani svému zoufalství."
"Dětský šepot je více i méně než řeč; nejsou to noty a je to zpěv; nejsou to slabiky a je to mluva; tento šepot má svůj původ v nebi a nebude mít konce na zemi; je z doby před narozením a trvá dále; je to pokračování. Toto žvatlání obsahuje to, co říkalo dítě, když bylo andělem , a to, co bude mluvit, až dospěje; kolébka má svůj Včerejšek jako hrob svůj Zítřek; tento Zítřek a Včerejšek mísí v tom neurčitém štěbetání své dvojí neznámo; a nic nedokazuje Boha, věčnost, odpovědnost, dvojitost osudu, jako tento strašný stín v růžové duši."
"Veliká utrpení rozpínají obrovsky duši;"
Nikdy nezapomenu na Hugův popis utrženého lodního děla v podpalubí korvety Claymore, stejně tak na markýze a oheň. Veliký román, jímž se musí čtenář prokousávat, ale čím více kouše, tím více si uvědomuje, že to, co přežvykuje, je něco neobyčejného, a tak přežvykuje dál a dál a dál ... A pak je konec a v ústech lahoda. Tohle stálo za ten čas.
Knihu jsem si chtěla přečíst právě kvůli období VFR, které mě nějak dost zajímá. Ovšem Hugo se opravdu nečte zrovna nejlíp, a tak mi trvalo celý měsíc, než jsem se knihou probrala až na konec :) Celkově tam moc zajímavého děje není, ale ke konci se konečně aspoň něco začalo dít. Občas jsem se do knihy i začetla, ale často mě nudila. Tři body dávám hlavně za mé oblíbené historické období :-)
Vod Huga mám ráda snad vše. Od Chrámu matky Boží přes Muže, který se směje až po tuto krásnou knihu. Oproti ostatním celkem krátká, ale překvapivá a strhující. Mám pro tohoto autora zkrátka slabost :-).
Kapitola Francouzské revoluce, kterou si autor sice osobně nezažil, ale skrze rodiče, k ní má silný vztah (otec revolucionář, matka roajalistka). Konflikt obou táborů a jejich ideologií se v díle zdá nepodstatný v porovnání s hrůzami války. Konečně, autor k stáru zcela jednoznačně upřednostňuje život, zde reprezentovaný nevinnými dětmi, které stojí nade všechny spory.
Zajímavý historický pohled na část francouzské revoluce, kterou autor nevidí jen černobíle a jen jako souboj jejích představitelů, ale především jako konflikt jejich dobových ideí.
Píše se rok 1793. Evropa napadla Francii a Francie napadla Paříž. Nelze si představit nic tragičtějšího, proto je tento rok významnější než celý zbytek století. Drama, jež má velkolepost epopeje. Nějak takto popisuje vrchol francouzské revoluce Victor Hugo ve svém románě, zasazeném do bouřlivého prostředí kraje Vendée. Vůbec nebudu polemizovat s názorem, že se jedná o vpravdě grandiózní a sugestivní dílo, hodné velikána francouzské literatury. Události, předcházející zničení korvety Claymore u Minquierské skály nebo hrdinný boj o věž Tourgue jsou úchvatnými ukázkami Hugova dramatického mistrovství. Na druhou stanu jeho cesta k finálnímu účtování je všechno jiné jen ne pevná a přímočará. Velký básník se ve své poetice občas ztrácí, každá malichernost ho pobídne k sáhodlouhé odbočce, plné patosu a monumentálního fantazírování. Vrcholem všeho je pak sice vzletný, ale téměř dokumentární, popis pařížského Konventu s vyjmenováním všech jeho členů. Deset stran do vás buší jméno za jménem, jedno revoluční heslo vedle druhého, provolání, proklamace v nepřetržitém ubíjejícím sledu. Vlastně celý druhý oddíl o Paříži je těžkou zkouškou trpělivosti a odhodlanosti se jím pročíst. Poslední román Victora Huga tak pro mě už asi provždy zůstane rozporuplnou knihou: dojme k slzám, vzbouří emoce, otravuje, baví i nudí.
Štítky knihy
18. století Francie francouzská literatura Velká francouzská revoluce (1789-1799) historické rományAutorovy další knížky
2014 | Chrám Matky Boží v Paříži |
1928 | Bídníci |
2000 | Muž, který se směje |
1975 | Bídníci I. |
1967 | Devadesát tři |
„Ty tedy chceš pro muže a ženu…“
„Rovnost.“
„Rovnost! Co si myslíš! Vždyť obě bytosti jsou tak rozdílné.“
„Řekl jsem rovnost. Neřekl jsem totožnost.“
Snad poslední z Hugových románů věnujících se francouzské revoluci. Popravdě, budu se muset podívat po těch předchozích. Zaujal mě hlavně styl a pestrost vyprávění, kdy příběh nahlíží na dané události z různých míst a pohledů – z pohledu vesnice, z pohledu města, z pohledu hlavních historických aktérů, z pohledu jednotlivců i mas. Dalším z plusů románu je jeho místy explicitní syrovost, obzvláště část o utrženém děle je fakt hustá. Zajímavá kniha beletristickou formou zobrazující jednu z těch důležitých historických událostí, kdy se rodily a do života zaváděly mnohé myšlenky a věci, které nám dnes přijdou normální a běžné.
„Jsem odvěké utrpení lidstva, je mi šest tisíc let.“