Devatenáct dopisů
Jodi Perry
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421934/bmid_devatenact-dopisu-G8y-421934.jpg
4
188
188
Devatenáct. Něco na tom čísle je. Devatenáctka je číslo, které se vine celým tímto příběhem, který vám nyní budeme vyprávět. Píše se 19. ledna 1996. Jemu je sedm a jí šest let. Nastěhovala se do vedlejšího pokoje a svět byl najednou barevnější. Uplynulo devatenáct let a jeho sen se stal skutečností: stala se jeho ženou. Byla jeho životní láskou, spřízněnou duší. Byla důvodem, proč se těšit na každé nové ráno. Stačilo pouhých devatenáct dnů po svatbě a svět se obrátil naruby. Mohla za to jedna tragická nehoda a koma, které po ní následovalo. Již nic nebylo takové jako dřív. Když se vrátila zpátky do života, jako kdyby nic předtím neexistovalo. Ztráta paměti mu vzala nejen manželku, ale především jejich lásku. On se však nehodlal smířit, začal psát dopisy, dopisy o lepších a šťastnějších časech.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2020 , Ikar (ČR)Originální název:
Nineteen Letters, 2017
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Tahle kniha měla dobrý potenciál: krásný nápad a spisovatelku, co píše čtivě... Jenže čeho je moc, toho je příliš. Tahle kniha není uvěřitelná. To i té J. K. Rowling nebo A. Sapkowskému věřím víc, tam se prostě může stát cokoli :-D. Jde o vystupování postav. Tady jsou všichni dokonalý a mají dokonalé vztahy. Když se něco stane, tak na to reagují dost dramaticky. V předchozích komentářích byla kniha označena jako přehnaná a s tím naprosto souhlasím.
Sladká romance, kterou jsem si teď potřebovala přečíst. Kniha je plná lásky, naděje, dopisů a přívěšků se vzpomínkami. Kniha poukazuje na to, jak si máme vážit každého okamžiku, který strávíme se svou drahou polovičkou, protože nikdy nevíme kdy se může něco špatného stát. Hlavní hrdinka má 19 dní po svatbě s milovaným člověkem a když se probudí nic a nikoho si nepamatuje. Zatímco její manžel ji bezmezně miluje, pro ni to je jen cizí člověk, kterého nezná a je ji otravný. Přesto všechno mu dá alespoň šanci a čte si jeho dopisy, které ji připomínají jejich život již od počátku.
"To, co jsme měli, je příliš krásné, abychom na to zapomněli. "
"Není nic, co bych nepodstoupil, abych tě učinil šťastnou."
"Jsi roztomilý, můžu si tě nechat?"
To, co jsme měli, je příliš krásné, abychom na to zapomněli.
Navždy tvůj
Braxton ️
(SPOILER)
Přehnané. Tohle jedno slovo přesně vystihuje celou knihu. Jsem nenapravitelná romantička, ale jak občas zjišťuji, i já mám své hranice snesitelnosti v romantické literatuře. A tady ta hranice byla překročena a to několikrát.
Začalo to celkem slibně. Příběh mě bavil. Sice mně občas skřípaly zuby nad všudypřítomnými klišé, ale s těmi jsem počítala, jen ne až tak moc. Jenže cca po sto stranách jsem byla již přeslazena z té veliké lásky, která vznikla již v dětství. A to je to, co mě velmi vytáčí. Já prostě nevěřím, že děti vnímají milostnou lásku. Že si naplno uvědomují, co je to láska mezi dvěma partnery. Ne. Oni vnímají lásku k rodičům, sourozencům. Přátelství mezi kamarády. Ale milostná dětská láska ? Té jsem nevěřila ani v knize Tisíc polibků. Proto se mi ze začátku dopisy příliš nelíbily. Když již byli starší, byly dopisy uvěřitelnější. A proto mě kniha opět začala bavit v poslední třetině.
Některé momenty vyzdvihují jinak klišoidní příběh. Jako například symbol čísla devatenáct. Silná láska, kterou nezlomila ani ztráta paměti. Líbilo se mi, že to Braxton nevzdal, a znovu se pokusil získat lásku svojí holky.
Christine- nejméně sympatická osoba. Čekala jsem, že ji manžel zradil tím nejhorší způsobem, proto se k němu tak chová. Když pak vyšlo najevo, co se skutečně stalo, chtěla jsem ji proplesknout, aby se probrala. Pomoc manžela odmítala, odsunula ho na úplně poslední kolej, a pak... Snažila jsem se jí pochopit, když zažila takovou tragédii, ale bohužel i tak mně byla protivná.
Řekla bych, že v žádné jiné knize se tak často neplakalo, jako zde.
Braxton píše své manželce a celoživotní lásce, která ztratila při autonehodě paměť, dopisy, aby jí připomněl jejich život. Hezké to bylo.
Něžná melancholie s mnohonásobně dobrým koncem, uvedomělým, výjimečně pouze kladným hrdinou, jehož partnerka se minimálně dvakrát denně dojímá tak, ze ji hrknou slzy do očí a v každé kapitole je něco “dechberouciho”…
Ale s autorkou bych si určitě rozuměla. Sdílím názor o výjimečnosti nejlepšího čísla ze všech - devatenáctky:)
Ke svým narozeninám, které slavím 19., jsem kdysi dostala šortky na fotbal ( i když ho nehraji), jen proto, že je na nich toto číslo.
A pak ty dopisy…
Jednou z věcí, proč lituji, ze nežijeme v minulém století, je právě ten dopisni styk. Dámy měly speciální dopisni papír, který před vložením do obálky rafinovaně nastrikaly osobní vůní a pánové mohli lehce přiložit prstýnek, přívěsek nebo vylisovany čtyřlístek pro štěstí, kamínek nebo mušličku…aaaaach
Škoda. Teď přiložíme tak maximálně emotikon, pokud to program podporuje.
Tím ale vůbec nechci zatracovat elektronickou poštu.
Milý osobní dopis je věc, která mi zaručeně vykouzlí úsměv na tváři. Často čtu i opakovaně, pak se trvale usmívám a okolí nechápe :)
Romantika už podle obálky s předpokládaným koncem. Ano je to sladké, na mě až moc, ale četlo se to dobře, nenáročné čtení.
Příběh Braxtona a Jemmy, která po nehodě ztratí paměť. Braxton jí píše dopisy o jejich minulosti a doufá, že se mu tak vrátí a vše bude jako dřív. Je tam dost romantických klišé, z tohoto důvodu to asi není čtení pro všechny, ale jako oddych. kniha to jde. Kniha má pěknou obálku.
Odporné a opravdu vyvolávající nauseu.
Že jsou dokonalí a nikdo z přátel to nemá tak dokonalé jako oni?
19 let??
Denodenně, od děcek? To jsou na sebe už jen zvyklí, ne že se milují jak sedmnáctky proboha.
Takže ne, nedojímalo, ale bylo to neskutečně trapný, přeslazený a fakt hnus.
Jedině obálka hezká no.
Přečteno za víkend, nešlo se od toho odtrhnout, sdílela jsem s nimi jejich příběh velké lásky a obdivovala Braxtona, jak se nevzdával. Na konci jsem si pobrecela
Prvních 20 stránek bylo pro mě utrpením. Neee, to bude cukrová vata a karamelky zalité Pikaem!!!! Ale pak se to napraví. Ano, je to sladké. Ano, je to romantické. Ano, je to dokonalé. Ale co, líbilo se mi to.
Když je na obálce knihy srdce z květin, nebude to vyvražďovačka, že jo? :-) Tak co si vlastně na začátku stěžuju,že ano!?
(SPOILER) Knihu jsem kupovala s vědomím, že půjde o romantickou pralinku typu Zápisník jedné lásky a musím říct, že většinou mé očekávání naprosto naplnila. Bohužel se autorka za každou cenu rozhodla napsat naprosto kýčovitý a těžko uvěřitelný happy end pro všechny postavy s jedinou výjimkou. Na mě už to bylo moc. Navíc matka hlavní hrdinky se celou dobu chovala jako její pubertální mladší sestra, často absolutně nelogicky a nepochopitelně na "přesdržku". Stejně tak její BFF nebo BFF hlavního hrdiny se chovali přinejmenším nedospěle, ale na matku fakt neměli. Ta je naprosto TOP.
Nečekala jsem od té knížky nic zajímavého. Překvapila mě. Od začátku se mi líbila. Bohužel jsem se ke konci začala nudit. Děj začal být rozvleklý a vadilo mi časté přeskakování kapitol z Braxtona na Jemm.
To, co jsme měli, je příliš krásné, abychom na to zapomněli.
Bez naděje člověk nemá nic.
Číny vypovídají hlasitěji než slova.
Minulost je v minulosti a tam taky musí zůstat.
Sny jsou zadarmo.
Život je občas nespravedlivý, ale člověk musí co nejlíp využít to, co má.
Život může být křehký. Proto žijme každým okamžikem, každou minutou, každou hodinou a každým dnem.
To bylo tak plný čistý lásky. Nádherný příběh.
Tak tahle kniha byla pro mou romantickou duši jako stvořená :-) Příběh velké lásky, kterou nezlomí ani ztráta paměti. Moc se mi líbilo, jak Brax psal Jem dopisy, aby jí tak připomněl jejich seznámení, první rande nebo jak si jako děti hrály. Konec je moc krásný... Jako četba na letní večery naprosto ideální :-)
Taková klasická romanťárna na letní čtení :). Kdo ovšem není romantik, nemá u téhle knihy šanci. Trochu předvídatelný konec. Ovšem jedna z mála knih, kde mi to nevadilo. Poklidné čtení s hezkým příběhem.
Mám ráda milostné příběhy a považuju se za romantičku, ale tohle pro mě byl patetický škvár pro puberťačky psaný naprosto pokleslým stylem. Přečetla jsem asi 50 stran, což mi naprosto stačí. Láska je pro mě prostě o něčem jiném než o ustavičném vzdychání a blekotání "nemohu bez tebe žít" či "miluji tě" frází. A to to podle anotace vypadalo tak krásně...
Krásný romantický příběh, který byl moc hezky promyšlený. Bylo to zase trochu něco jiného než běžná romantika a ač byly některé pasáže trošku nereálné nebo snílkovské, hezky se to četlo. Určitě doporučuji.
Devatenáct dopisů
Knížka se četla dobře a kdo má rád milostné romance, tak si přijde na své. Ty dopisy, které Braxton psal a přidával k nim přívěšky, se mi líbily, ikdyž víc až v druhé půlce. Ze začátku mi asi trochu vadil ten osudový vztah od dětského věku, to mi přišlo přehnané. Ale ke konci jsem byla až dojatá.