Devátý

02.08.2024

Je to nenápadný vypravěčský experiment. Nejde jen o to, že mezi naivní dětskou perspektivou a sofistikovaným vnímáním i stylistikou je jasné napětí (jak ve své recenzi poznamenává Blanka Činátlová), ale i o to, že v řeči dětského hrdiny zůstávají „slepé skvrny“. Nechce nás zavádět, ale o některých věcech nemluví. Třeba o tom, co je v nepořádku s jeho břichem, do jaké míry má útlak, který z různých stran zažívá, sexualizovaný ráz, nebo jak sám rozumí svým opakovaným výpadkům vědomí. Cosi se tu vyjadřuje změnami v charakteru prózy, především v celé kapitole osmé, ne však jen v její první části (která se coby proud vědomí odlišuje od zbytku na první pohled). Jan M. Heller ve svém komentáři tyto proměny vykládá jako hrdinovo dospívání, jde podle něj o malý bildungsromán, byť je rozepjatý jen mezi třetí a čtvrtou třídu základní školní docházky. Něco na tom určitě je, ne nadarmo pak vypravěč asi na deset stran důsledně přestane otce označovat jménem, respektive dosud běžnou přezdívkou Tata, a má pro něj jen odtažité zájmeno. Ale neumím si úplně vyložit, proč tak velký formální přeryv právě na daném místě nebo proč pak doznívá několika lomítky ještě v následující, tradičněji tvarované pasáži. I v souvislosti se zmíněnými výpadky vědomí se mi zdá, že vyprávěcí změny signalizují i nějakou patologii, snad psychický rozpad, místy s předtuchami nebo problesky jiné reality („místo mámy jsme dostali boha, pomyslím si později“). Koneckonců ne každý vývoj je nutně k lepšímu.