Devět komedií z konce století

08.06.2011

Přečteny mám sice jen rané hry, ale minimálně kvůli nim jsem rád, že sbírka vyšla. Steigerwaldovy analýzy ničivé čecháčkovské bezpáteřnosti jsou až překvapivě hluboko sahajícími sondami do lidských charakterů. Nejde přitom o barvotiskové morality: konkrétní příběhy a postavy nejsou mnohdy vůbec jednoduché a jednoznačné. Ta tíživá rozporuplnost ale dobře odráží život sám, ve kterém rozpoznat dobro bývá mnohem těžší než rozpoznat zlo.

Hodně mě baví, že dějištěm her jsou různé historické okamžiky z našich dějin, ať již revoluční bouře 1848 v Dobových tancích nebo období prní republiky a následující války ve Foxtrotu. Portrét češství má tak zajímavý časový rozptyl i barvitost. Lepších sebereflexí národního charakteru a dějin jsem zatím mnoho nepotkal. Je smutný paradox, že Steigerwaldovy hry po revoluci zapadly.

Baví mě také nedoslovnost, náznakovost Steigerwaldova stylu, postupné odkrývání indicií. Četba pro pořádný efekt vyžaduje velkou a neustále připravenou obraznost. Zážitek z ní je díky tomu příjemně říznutý jistou lyričností. Ze čtení ale člověk neodnese moc veselou náladu. Je to hořké, hořké, hořké. Přesto to není samoúčelná deprese, ale poctivý boj proti bídě lidského ducha.