Devět povídek
J. D. Salinger (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/121398/bmid_devet-povidek-ghW-121398.jpg
4
333
333
Klasik moderní americké literatury J. D. Salinger (1919–2010), mistr filozoficky laděné prózy s hluboce humanistickým podtextem, líčí v povídkové knize z roku 1953 na pozadí válečných prožitků a deziluzí vzájemný střet světa dospívajících mladých lidí se světem dospělých; konfrontaci, která je aktuální dodnes. Připočteme-li k tomu mistrovský styl, jímž jsou tyto texty napsány, pochopíme, proč je jejich autor – proslavený především románem Kdo chytá v žitě (1951) – ceněn, čten a oblíben po celém světě.... celý text
Přidat komentář
Četla jsem jednu, dvě povídky denně, víc bych nezpracovala. Nejradši bych většině postav začala nějak spravovat život (kdybych tušila, jak na to), nebo je aspoň držela za ruku.
Někdy jsem až tak z odstupu s pobavením sledovala, jak pěkně tancuju podle autorových notiček. Smutek, soucit, znepokojení, pochybnosti... Nebylo k tomu potřeba mnoho slov a už vůbec ne doslovnost. I to, čemu jsem nerozuměla, vlastně k celkovému prožitku dobře ladilo. V životě je to také tak - jako svědek míjím nějakou situaci, odnesu si z ní výrazný tón, emocionální náboj, ale detaily jsou často mimo můj dosah.
Mohla bych se vyjádřit i stručněji: Salinger umí psát :o)
(Stejně jako Jiřího níže mě nejméně zaujal Teddy. Anebo jinak, ta povídka by se mi nelíbila, kdybych ji vnímala přímočaře - právě pro tu přímočarost.)
Salinger se mi vryl pod kůži už někdy na střední... jeho 9 povídek alespoň jednou za rok opráším, jestli jsem konečně vystřízlivěla z toho nekritického obdivu. Ale ani po 10 letech zatím ne. I když by asi málokdo jeho tvorbu označil za optimistickou, mně vždycky vykouzlí takovej přiblblej úsměv na rtech a nutí mě pokyvovat hlavou a říkat si "Jo jo a vo tom to je".
Den jako stvořený pro banánové rybičky a Teddy jsou nejlepší.
Knihy jsem četl před lety ještě jako student a tehdy jsem z ní byl (ostatně jako téměř všichni kolem mě) zcela bezvýhradně nadšený. Teď, s určitým odstupem času, to již samozřejmě není tak nekritický obdiv, nicméně stále platí, že většina povídek je vynikající. Salinger měl zvláštní způsob vnímání světa a vidí zajímavé události a okolnosti i tam, kde by jiný jen nevšímavě prošel. A protože měl výjimečný dar napsat i zdánlivě zcela obyčejný dialog lehce a přitom velice zajímavě a nápaditě, kniha se skvěle čte. Samozřejmě se zde projevuje reflexe války, spíše jen tušené zpochybnění některých obecně přijímaných hodnot i autorova přirozená skepse, kterou mírní ironickým či úsměvným zabarvením některých textů, ale asi nemá smysl snažit se jednotlivé povídky přesně interpretovat (to už dost možná přesahuje i autorovy záměry). Prostě bezvadný čtenářský zážitek a výborná kniha.
Většina povídek je absolutní špičkou co do atmosféry, jazyka i nápaditosti. Je samozřejmé, že každému sedne více ta či ona. Mně paradoxně nejméně zaujal Teddy. Co si ale odnášením z čtení především je množství myšlenek jedné generace, z nichž mnohé jsou stále aktuální.
Naprosto úžasný zážitek při čtení těchto povídek. Rozhodně něco k zamyšlení. I když možná čtenáře udiví rychlý konec chce to zkrátka pozornost čtenáře a nechat si to trochu rozležet v hlavě, přečíst znovu. O tom to je. Některé části jsou lehce úsměvné, některé naopak. Celkově ale důvtipnému čtenáři dají naprosto jiný pohled na svět a zůstane v něm. Moc krásné.
Salingerovy povídky ve mě zanechaly hluboký dojem. Podle mě nejlepší - Den jako stvořený pro banánové rybičky, Věnováno Esmé - z lásky a žalosti a Teddy. Velmi příjemně se četla také De Daumier-Smithovo modré období. Naopak nejslabší pro mne byla Smějící se muž. Ale jako celek je kniha opravdu působivá, často překvapí a nutí vás přemýšlet. Určitě si ji ráda přečtu znovu.
Mohu říct jediné a pro mě nejspíš podstatné. Líbil se mi autorův styl psaní (ten je základem mého hodnocení). Víc k tomu napsat nemohu, protože mě tak obecně nebaví číst povídky. Pro povídky jsou určitě daná pravidla (stejně jako pro každý jiný útvar), ale já jim nejspis nerozumím. Proto povídky nečtu (stejně jako básničky)…ale od autora nectu posledni kousek...
I. DEN JAKO STVOŘENÝ PRO BANÁNOVÉ RYBIČKY (***)
II. CHUDÁČEK VRTÁČEK Z CONNECTICUTU (****)
III. PŘED VÁLKOU PROTI ESKYMÁKŮM (***)
IV. SMĚJÍCÍ SE MUŽ (*****)
V. U DINGY (***)
VI. VĚNOVÁNO ESMÉ-Z LÁSKY A ŽALOSTI (*****)
VII. PĚKNÁ ÚSTA, OČI ZELENÉ (***)
VIII. DE DAUMIER-SMITHOVO MODRÉ OBDOBÍ (***)
IX. TEDDY (****)
Celá kniha je velmi příjemně a čtivě napsaná, a tak po této stránce s ní nemám ani sebemenší problém. Zádrhel ale nastává ve chváli, kdy se mám rozpřemýšlet o tom, co mi kniha vlastně dala, jakou myšlenku. Zjišťuji totiž, že opravdu nevím. Je mi jasný námět - mladý člověk x dospělý člověk a jejich inteligenční úrovně. Pokud se ale autor snažil ještě o nějaký hlubší význam, tak jsem ho bohužel nepochopila.
Dalším špatným bodem je fakt, že některé povídky mi nijak neutkvěly v paměti, a tak si na ně po 14ti dnech po přečtení této knihy bohužel nepamatuji a nejsem po tak krátké dbě schopná popsat ani základní děj.
Velice ale ráda vzpomínám na děj povídky Smithovo modré období. Ta mě jako jediná opravdu zaujala.
Výborné. Príbehy skromné čo do rozsahu, ale geniálne navrstvené. Výborné čítanie.
Pěkně zpracované. Moje nejoblíbenější povídka je Den jako stvořený pro banánové rybičky :)
Pre mňa bude neodškriepiteľným faktom, že každou jednou poviedkou sa Salinger formoval k lepšiemu. Kým prvé poviedky 1948-52 (ako aj všetky) skvele vypracovanú psychiku postáv (ktorú si čitateľ až živočíšne uvedomuje cez dialógy a spôsoby reči) chýba im hlbšia pointa, alebo záver. Neskoršie poviedky 1952-54 už majú všetko, čomu môžme hovoriť brilantnosť, nadčasovosť či jazyková vycibrenosť (bližšie komentáre v samotných poviedkach).
Preto deväť poviedok beriem ako krásnu evolúciu od blúdiacej húsenice až k nádhernému motýľovi. Ak by bolo neskorších poviedok aspoň ďalších 10 verím, že by boli nezameniteľné.
Salinger se stal fantómem opředeným mnoha tajemstvími, ale zase bych v jeho povídkách nehledal něco, co tam prostě není. Podle mě, částečnou odpověď na otázku proč na nás jeho povídky působí tak podivně lze najít v samotném textu a to konkrétně v Teddym.
„Neříkal bych jim ani to, že je tráva zelená. Barvy jsou jenom jména. Já jen jako, že když jim člověk řekne, že je tráva zelená, tak pak začnou čekat, že tráva bude vypadat tak a tak – po jejich – místo nějak jinak, což může být stejně správné a možná mnohem lepší… Já nevím. Já bych je měl k tomu, aby vyzvracely do posledního kousku jablko, do kterýho je jejich rodiče a ostatní přinutili kousnout.“
V minulosti do nás byly vloženy jakési předpoklady, jak má vypadat povídka a my se od nich nedokážeme oprostit, cítíme pocit jakési nepatřičnosti, když se Salinger odchyluje. Možná kdybyste čtenáři neřekli, že čte povídky, tak by mu na tom nepřišlo nic divného. V tom případě by se celá kniha mohla jmenovat „9 krátkých prozaických textů“, i když to by se asi nějak zvlášť neprodávalo. Ale kdo ví.
Salinger píše zlehka a tak nějak lidsky nebo jak to říct. Z dětí a dospívajících dělá hlavní hrdiny, protože se ještě nestali součástí falešně suverénního světa dospělých. Děti jsou pro něj nejlidštější lidé… A vrcholem je dítě, které má sice už dospělý intelekt, ale stále je pořád dítětem, to je snad Salingerův ideál. I když do autora nikdo nevidí a do Salingera už obzvlášť.
Samozřejmě se chystám přečíst ostatní Salingerova díla. Možná je opravdu škoda, že toho nenapsal víc, ale nemá smysl rvát si vlasy nad nevyužitým talentem, třeba to tak mělo být (a to už v jakémkoliv smyslu téhle fráze).
Po první povídce zmatek: co tím chtěl básník (spisovatel) říct...? Pak jsem se smířila s tím, že tam nebude pointa, žádné vysvětlení na konec...prostě to vede odnikud nikam a kupodivu se to čte dost dobře. Mám ráda jeho styl psaní, nedokončené věty... Nechte si někdy jeho povídku přečíst někým nahlas, to je teprve zážitek.
Hoci J. D. Salinger ani zďaleka nepatrí medzi mojich obľúbencov, celkovo mám problém vžiť sa do typických Salingerových hrdinov a nikdy by sa mi ani len nesnívalo, že niektorú z jeho kníh ohodnotím tak vysoko pozitívne, z trojice Kto chytá v žite, Franny a Zooey a Deväť poviedok ju hodnotím ako najlepšiu a udeľujem najvyšie hodnotenie. Päť hviezdičiek za neprvoplánovosť, rafinovanosť, brilantnosť a humor s akým sú jednotlivé poviedky napísané. Na prvý pohľad sa síce môžu zdať nudné a nezmyselné, ale opak je pravdou – nie je dôležitý ich dej, ale konanie, myslenie, psychika postáv. Nie všetky poviedky sa mi však páčili rovnako a nech už ich poradie určil samotný Salinger, alebo iný zostaviteľ zbierky, zrejme tak urobil v duchu hesla „To najlepšie na koniec“, pretože tými naj sú pre mňa práve dve posledné zaradené poviedky – Belasé obdobie de Daumiera-Smitha a Teddy.
Zvláštní s jakou neuvěřitelnou lehkostí a přirozeností vykresluje Salinger své charaktery. Rád bych byl po dočtení naplněn oním pocitem porozumění, kdy čtenář autora jakžtakž pochopil a věděl proč napsal to co napsal. Jenže ve mě víří spíš uragán otázek. Když jsem měl pocit, že už, už sahám po pointě přišel Salinger s jedinou větou, obvykle tou, která celou povídku zakončila a já zůstal zaraženě stát jak Simír Gerchán z Kobry XI když jim opět ujel pachatel. Co tím chtěl autor říct? Proč volil tak zvláštní dialogy? Jak vypadá den, který je jako stvořený pro banánové rybičky? Je pohled Teddyho na život a svět tím správným pohledem..?
Tyhle povídky jsou jak puzzle, jejichž dílky autor rozprostřel mezi jednotlivá slova a pouze pozorný a zkušený čtenář asi dokáže odhalit celý obraz...
Kéž bych ho jednou odhalil i já.
Na knihách (a zároveň aj filmoch) milujem, že to nie je ako bežný život. Síce, áno, je to ilúzia skutočného života. Reality. Ale stále je potrebná tá ilúzia. Všetko, na čo sa počas knihy spýtate, by malo byť aj vysvetlené. Menšie detaily, ktoré si nechávajú autori pre seba a chtivých čitateľov, na tie teraz nemyslím. Ale ak sa poviedka (či v inom prípade román, film) skončí tak, že niečo nesmierne podstatné, zostane otvorené, tak to je buď úplne geniálne, alebo podrazácke.
Ja som to brala ako podrazácke, spočiatku. Hnevala som sa na autora, prečo nám to, (čitateľom) robí? Drží nás v napätí, necháva priestor pre našu fantáziu? Veď koniec-koncov, nato sú knihy, pre rozširovanie fantázie. Ale, treba poznať hranice. No čím ďalej som to čítala a na absolútne každej poviedke som niečo takéto nachádzala, našla som v tom určité čaro, ktoré si ma celkom obstojne získalo.
Štítky knihy
sebevražda malířství děti americká literatura americké povídky
Část díla
- Chudáček vrtáček z Connecticutu 1948
- De Daumier-Smithovo modré období 1952
- Den jako stvořený pro banánové rybičky / Deň ako stvorený na banánové rybky 1948
- Pěkná ústa, oči zelené 1951
- Před válkou proti Eskymákům 1948
Autorovy další knížky
| 1960 |  Kdo chytá v žitě |
| 1971 |  Devět povídek |
| 1987 | Franny a Zooey |
| 1987 | Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod |
Zbierka deviatich poviedok. Niektoré ma iritovali, s inými som sa celkom nestotožnil, no celkovo som mal pocit, že mnohé z nich sú s otvoreným koncom a nútia čitateľa uvažovať. Možno práve to bol ten dôvod, prečo ma Salingerova tvorba zaujala. Každopádne sa na jeho tvorbu musí človek naozaj "naladiť"