Dharmoví tuláci
Jack Kerouac
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/420518/bmid_dharmovi-tulaci-dxj-420518.jpg
4
513
513
V polovině 50. let podnikl Kerouac s básníkem Garym Snyderem výstup na kalifornskou horu Matternorn. Krom setkání s přírodou, jež ho později inspirovalo k pobytu na hoře Desolation Peak, o kterém píše v Andělech zoufalství, se tato cesta stala i setkáním s buddhismem, jež mu Snyder zprostředkoval. Protikladem této „duchovní roviny“ je líčení divokého městského života. V něm se objevuje další z Kerouacových přátel, Allen Ginsberg, a na veřejném vystoupení čte svoje Kvílení.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
The Dharma Bums, 1958
více info...
Přidat komentář
Tak se mi zdá, že při četbě Kerouacových knih objeví najednou člověk spoustu nové práce sám na sobě :-)
Opäť som po rokoch znovu kúpil moju knihu kníh a opäť som ju aj prečítal. Opäť som z nej uchvátený. Pri čítaní sa mi objavovali obrazy z čias môjho prvého kontaktu s ňou. Skladal som k sebe jednotlivé obrázky môjho života a snažil sa na ne pozerať dnešným pohľadom. V tých dobách som sa aj obtrel o budhizmus, hoci len čítaním kníh a čiastočnou zmenou môjho prístupu k životu.
Uvedomil som si, že aj ja som stretol svojho Japhyho v osobách dvoch kamošiek - sestier, ktoré ma vtedy vytiahli z putýk a odviedli má do hôr a lesov. Namiesto drania barových stoličiek som zrazu dral podrážky topánok na kamenistých chodníkoch a lesných cestách. Do barov a putýk už som sa potom nevrátil.
Pokud jsem to mohl zjistit, Kerouac začal psát Tuláky v roce 1956, to mu bylo 34 let. Páni, a to tu čtenářka marta2081 píše, že je na tuto četbu již stará! Mně bylo 60+, když mi knihu půjčil syn a bylo to pro mne velmi osvěžující. Potkal jsem se tu i s mladým Garym Snyderem, kterého mám moc rád. Tohle je kniha pro mladý, to je jasný.
„Já si připadám, jako kdybych byla matkou úplně všeho já jsem pramáti Země.“
V mládí můžete být opojeni životem, jak o tom píše rabi Mendel:
Jednou se svému učiteli rabi Elimenechovi pochlubil, že večer vídává anděla svinujího světlo před temnotou a ráno anděla svinujícího temnotu před světlem. „Ano,“ řekl rabi Elimenech, „to jsem v mládí také vídával. Později člověk už takové věci nevidí.“
Inu, so it goes
Ale v mládí máte nadšení pro vše:
„Japhy bydlel v tiché ulici... měl hromadu bedýnek od pomerančů, který byly plný krásných moudrých knížek všechny ty parádní sútry, komentáře k sútrám, sebraný spisy D.T. Suzukiho a krásný čtyřsvazkový vydání japonských haiku. Vlastnil taky skvělou sbírku ostatní poezie.“
Mám zase plný bedýnky desek. A sbírku poezie z mládí, kterou průběžně doplňuji
„A pak pojedu do Japonska projít si celou tu kopcovitou zem, budu hledat malý skrytý a zapomenutý chrámy a starý mudrce, starý 109 let, co se modlej v bambusových chatrčích ke Kvannonovi a tolik meditujou, že když skončí, tak se smějou všemu, co se hejbe.“
Vaše bohatství není o penězích! Souhlasíte? Kerouac vás o tom přesvědčuje v téhle knížce.
Dávám pouze dvě hvězdy a to jen kvůli tomu, že je to TEN KEROUAC. Pár věcí už jsem od něj četla ( většina dočtena jen že setrvačnosti) . Tahle knížka byla naprostý utrpení už od samého začátku, možná jsem s přečtením tak dlouho otálela, až jsem se dostala do bodu, kdy jsem na Kerouaca prostě stará. :)
Na túto knihu som sa dlho tešil, v študentských časoch som čítal Na ceste a toto bolo také pokračovanie. Roky však prešli a človek sa už na to pozerá inak. Už to nie je len veselé čítanie o živote aký by človek chcel zažiť. Všetci vieme ako zomrel Jack Kerouac a zatiaľ čo v knihe Na ceste, jeho pitie až tak nevnímame, tu už to pôsobí občas smutne, hlavne keď už vieme aký bol osud Jack Kerouaca. V každom prípade je to dobrá kniha a keď sa človeka zaujíma viac aj o duchovnú stránku beatnickeho hnutia, tak tu ju nájde. Niektoré pasáže pôsobia úsmevne ako nadšenie z kultúry pitia čaju, japonskej kultúry a turistiky. Hlavne v dnešnej dobe, keď máme dostatok informácií a tieto veci sú už viac take "mainstreamové". Suma sumárom kniha je občas veselá občas smutná, občas nudná, hlavne kvôli katolícko-budhistickým odbočkám, ale k to už k beatnickým bhikkom patrí. Čo však možno viac človeka zaujme je jedna z hlavných postáv Japhy Rider aka Gary Snyder a nasmeruje ho k nemu a jeho poézii a videniu sveta, ktorý je viac aplikovateľný na súčasnosť a možnoi na dnešných viac duchovných ako beatnických dharmových tulákov.
Dharmoví tuláci mi leželi v knihovně víc jak rok a nejednou jsem se do nich snažila začíst a teď z ničeho nic bum prásk a Kerouac je zase bůh. Ten chlap musel bejt ten nejšťastnější a nejsmutnější člověk na světě, blázen, který za sebou ale věčně táhnul svůj závoj melancholie. Podobně jako v Na Cestě tu hlavní postava hledá smysl života až téměř pohrdá konvenčním stylem žití většiny obyvatel. "To celý je prostě svět plnej tuláků s ruksakama na zádech, dharmovejch tuláků, který odmítaj souhlasit s všeobecným požadavkem, aby spotřebovávali všechno, co se vyrobí, a museli proto pracovat, aby měli tuhle výsadu konzumovat, všechny tyhle sračky ve skutečnosti nikdy nechtěli, jako ledničky, televize, auta, nebo přinejmenším aspoň ty nový luxusní káry, tukový oleje na vlasy, deodoranty a všechny ty hovadiny, který po týdnu nakonec stejně najdete v popelnici, tyhle všichni jsou totiž uvězněný v systému, kterej se skládá z práce, výroby, spotřeby, práce, výroby a spotřeby ..."
Smysl života klasicky nachází ve svobodě. Líbí se mi o jeho pojetí svobody číst a to dost... zároveň v tom ale vidím i jakousi naivitu až to vlastně působí i smutně a možná i pokrytecky s vědomím toho, jak Jack skutečně svůj život žil. Jeho knihy jsou silně autobiografické, autobiografie stylu můj život, ale lepší. Co obdivuju je neskutečná citlivost a vnímavost Kerouaca. Dharmoví tuláci mi poskytly krásnej útěk z reality.
"Ach, Bože, společenskost je pouze a jenom velkej úsměv, velkej úsměv není nic jinýho než samý zuby, škoda, že nemůžu zůstat tady nahoře a bejt laskavej."
Svěží, svobodomyslná kniha, která však dává smysl. Kerouac s naprosto odzbrojující prostotou zaznamenává hluboké myšlenky v jejich surové podobě (nebo aspoň dovedně vytváří zdání takové bezprostřednosti). Osamělost Kerouaca-buddhisty se projevuje nejen v nepochopení ze strany rodiny nebo většinové společnosti, ale občas i přátel. Z této knihy si odnáším (kromě touhy podniknout roadtrip napříč Amerikou) především to, že ideály buddhismu, jakkoli krásné a vznešené, se těžko aplikují na reálný život. Můžou ale inspirovat k větší vnímavosti a laskavosti, a i když se to jeví jako donkichotský boj, stojí za to o ně usilovat. V naší cynické době snad ještě víc než kdy předtím.
Chtěl jsem dát jen tři hvězdy, ale nemůžu. I přes spoustu nudnějších pasáží, je to stále ten svobodomyslný Kerouac, který je pořád Na cestě. Když ne fyzicky, tak aspoň ve své mysli ...
Sedím v zakouřeným baru, mám něco upito, noc se už dávno přehoupla přes půlnoc, začíná svítat a tak se chystám odejít. Najednou si ale vedle mě někdo přisedne a začne vykládat svoje životní příběhy a životní moudra. Je mi jasný, že většina všeho co říká je přibarvená a nebo přímo vymyšlená... Všechno to ale říká energicky, s lehkou dávkou šílenství a silný melancholie na pozadí.
Takhle nějak bych vystihl pocity ze čtení knížek Jacka Kerouaca :). Někdy je čtení spontánní a šílená jízda a někdy zase poetické zamyšlení nad světem kolem nás. Kerouac byl bezesporu velmi citlivý a jeho dílo v rámci celku vnímám jako zápis životního zápasu člověka, který celý život hledal sám sebe a svoji vlastní životní cestu ke štěstí. Zápas osobnosti, která nezapadala do běžné společnosti, chtěla žít svobodně a po svém. Jsou to ale také knihy o člověku, který vystřídal mnoho cest a bohužel nikdy nenašel tu správnou. Kerouacovo dílo má pro mne hlubokou lidskou hodnotu s obrovským existenciálním přesahem. Jeho knížky pro mne mají vzhledem k porozumění i velkou osobní hodnotu.
Dharmoví tuláci zastihují Kerouaca v jeho buddhistickém období. V té době pro něj buddhismus představoval důležitou životní součást a vyvažoval jím bohémský přístup k životu. Se svými kamarády podniká horské výstupy, během kterých se snaží nalézt vnitřní klid. To vše završuje pobytem na hoře Desolation Peak, kde tráví několik měsíců v naprosté izolaci jako "hlídač požárů". To by ale nebyl Jack, kdyby veškeré jeho rozjímání nekončilo šílenými, několika denním, spontánními párty plnými kamarádů a alkoholu
Kniha doslova čaruje silně poetické momenty. Ty jsou zasazené v textu, který působí jako spontánně vychrlený molog. Kerouac měl skvělou schopnost dívat se na svět "po svém" a mnohokrát překvapuje originálními postřehy a schopností vidět velké a nové věci v těžko postřehnutelných okamžicích
Jedna z mých nejoblíbenějších knížek, jednoznačných 5/5 :)
Všetky Kerouackove knihy si sú podobné a zároveň je každá z nich úplne iná. Asi je to dané hlavne rôznymi duševným rozpoložením v čase, keď tú-ktorú knihu písal. V Dharmových tulákoch srší z autora jeho typický až detský hlad po živote, cestovaní a tentokrát aj budhizme (v neskorších dielach tento hlad strieda skôr únava). Tentokrát bol miesto Neala Cassidyho zdrojom Kerouackovej inšpirácie Gary Snyder stelesnený v postave Japhy Ridera, ktorý Kerouackovi ukázal inú stránku života a miesto mestských flámov ho vytiahol do hôr, tiež ho doslova pobláznil (v dobrom ;) filozofiou zen-budhizmu. Vznikla z toho moja najobľúbenejšia Kerouackova kniha. Či už lezie na Matterhorn, vracia sa cez celú Ameriku domov, medituje na chate alebo následuje stopy Snydera na 2 mesačnú samotu na odľahlý Desolation Peak, všetky pasáže sprostredkuváva čitateľovi veľmi intenzívne. Jediná škoda, že mu toto pozitívne nastavenie nevydržalo v živote dlhšie…
V porovnání s dílem Na cestě je to klidnější kniha. Nese se však v podobném duchu - cestování, filosofování, alkohol, drogy, párty. Hlavní hrdina koketuje s buddhismem, ale spíš to vypadá, že pátrá po smyslu života (podobně jako sám autor). Stejná banda, která čeká až jim někdo podá perlu. :) Číst tohle v 16 letech, okamžitě vyrážím na cestu a přehodnotím své životní cíle. Dnes mi to přijde jako lehce smutné bloudění člověka, který je zmítán vášněmi a neustále pokouší své tělo a svou mysl. Občas jsem v textu narazil na opravdová moudra, která jsem si zapsal. Zkrátka skvělé čtení.
Asi to nebylo to nej, co jsem kdy v životě četl, ale na druhou stranu musím uznat, že se mi zaryla do paměti a dlouho tam zůstane. Moc hezky napsaná. Nemám co dodat. Být mladší, tak zbalím bágl a mažu do skal a do přírody.
výborná knížka od Jack Kerouac dotýkajícího se budhismu a kde jedna z hlavnických postav je dosud žijící autor https://www.databazeknih.cz/autori/gary-snyder-149
další skvěla kniha
Četl jsem od Kerouaca leccos, ale nakonec nejoblíbenější knihou se stali Dharmoví tuláci. K té knize se celý život vracím, jako bych to s těmi kluky všechno prožil. A jako ke starému albu s fotkama se tu a tam k těm zážitkům stále rád vracím.
Tuhle knížku a asi celého Kerouaca by měl člověk číst mladý, však se to taky všude píše. Já si ji přečetla na doporučení kamarádky až teď, protože v ní vystupuje můj oblíbený básník Gary Snyder jako Kerouacův přítel. Byl to on, kdo Jackovi ukázal sílu divoké přírody a snažil se ho odlákat od chlastu a drog směrem k něčemu lepšímu. Bohužel se to nepovedlo.
Dneska mám asi už srdce okoralé všemi těmi lety, takže se mi knížka zdála zhusta jako pusté plácání a mudrování o ničem, které jsme taky jako mladí s chutí provozovali. Nějak se ta krásná, vznosná a velká slova nestřetávala s Jackovým životem a jednáním, alespoň tedy s tím, co o něm víme. Zmítal se mezi chtěním a realitou a nedařilo se mu nalézt klidné místo na zemi, kde by mu bylo dobře. V žádném případě ale ani v nejmenším nesnižuji jeho význam a spisovatelský kumšt, vždyť byl součástí krásné a důležité doby, ze které vzešla všechna ta láska, svoboda a radost, a ze které dosud čerpáme.
V knize, ve která vystupuje jako Ray Smith, je několik moc pěkných momentů, například tahle báseň, kterou napsal:
„Kluci si dřepli pod stromy do trávy a Buddy jim o klíčích vypráví: Takže hoši, vykládá, Dharma, to je brána... jak bych to... ty klíče, prostě, k těm sice spoustu cest známe, ale jenom jednu bránu, jeden úl máme. Tak poslouchejte, tohleto všecko není ze mě, ale slyšel jsem to kdysi v Síni čistý země. Pro vás, dobráci, co máte pěkně v hlavě, že byste to nepobrali, rozvalený v trávě, to podám lehce, jako láhev vína otevřenou u ohně pod oblohou božsky ohvězděnou. Tak poslouchejte, a až pochopíte dharmu dávných Buddhů a zatoužíte s pravdou pod osamělej strom usednout, v arizonský Yomě nabo kam vás zanese proud, neděkujte mi za to, co jsem sám jen slyšel. Je to kolo, se kterým točím, důvod, proč jsem na svět přišel: To Mysl je tvůrce, důvod to nemá, jen aby zanikla, je každá věc stvořena.“
...
Gary Snyder (v knize jako Japhy Ryder) překládá čínského politika-mudrce Chan Šana: „ Ledová hora je domovem bez trámů a zdí, šest dveří nalevo i napravo je otevřeno, síní je modré nebe, pokoje jsou neobydlené a prázdné, východní stěna se stýká se západní a uprostřed není vůbec nic. Dlužníci mě netrápí, v chladu zažehnu si ohýnek, a když mám hlad, uvařím si trochu zeleniny, nechápu kulaka s jeho velkou stodolou a pastvinami... staví si vězení, a jakmile je v něm, nemůže už ven, rozmysli si to, taky se ti to může stát.“
...
Kerouacovy básně o Buddym jsou půvabné: „Kdo s každým z nás sehrál ten blbej špás, jak krysa se sbalil a přes poušť si to kalil? Montanskej Slim se táže, pak na něj ukáže, na kámoše všech, co ví, že jsme v jámě lvový. ´Nebyl snad Bůh šílenej jako ten indickej mizera protřelej, co dával jak divej, ale jak kudla byl křivej? Zahradu ti dal a v ní potom všechno udusal, potopou to zaplavil a o krev tě pak připravil? Takže kámo, chceme vysvětlení, a bez nějakýho mlžení, kdo tenhle podraz udělal, každýho do něj uvrtal, a proč je tak ubohý tohle divadýlko pro bohy a jakej smysl má tehleten kriminál?´“
...
Některá vystřízlivění po bujarých večírcích byla obdivuhodně jasná a zřetelná: „A pak jsem najednou s úděsem vnímal ubohost lidských bytostí, ať už jsou kdekoliv, ty jejich obličeje, ústa stažený bolestí, osobnosti, pokusy bejt veselí a rozmařilí, malicherný, nedůtkliví, pocity prohry a ztráty něčeho, ty jejich blbý a prázdný duchaplnosti, na který se rychle zapomene: Ach, a kvůli čemu?“
...
Gary Jacka nalákal, aby strávil dvouměsíční letní brigádu sám v hlídačské chatě na Kráterové hoře v divokých horách a lesích státu Washington, kde on sám strážil lesy několikrát předtím. Vlastně jsem si uvědomila, že to, co se mi na knížce líbilo nejvíc, byla vlastně slova Gary Snydera a tímto děkuju Kerouacovi, že mi je zprostředkoval, měl totiž prý geniální paměť: „...Rayi, ta skagitská oblast, kam pojedeš, je úplně to nejskvělejší místo v celý Americe, ta řeka, co se vine jako had, žene se zase znova roklema a do svýho vlastního neobydlenýho povodí (myšlena Skagit River), vlhký zasněžený hory přecházející neznatelně do suchejch borovicovejch hor a hlubokejch údolí, jako třeba Velkej bobr a Malej bobr, kde jsou nejkrásnější nedotčený cedrový porosty, co na světě zbyly. Pořád myslím na ten svůj opuštěnej hlídačskej domeček na Kráterový hoře, jak si tam sedí, a nikdo tam není, jenom králíci ve vyjících vichrech, stárnou, králíci zalezlý v těch svých měkkých peleších hluboko pod balvany, je jim teplo a krměj se semenama nebo co to tam vlastně žerou. Čím blíž jsi ke skutečný podstatě, ke skále, vzduchu, ohni a dřevu, tak tím je, chlapče, svět duchovnější. Všichni tyhle lidi, co jsou přesvědčený, že jsou naprosto střízlivý, praktický, materialistický a realistický typy, vědí o podstatě naprostý hovno a hlavy maj plný mlhavejch myšlenek a představ.“
...
Gary také pronese na jednom výletě do hor krásnou řeč, ve které shrnuje všechno, co je na beatnicích a později hippies to podstatné a důležité: „Ani já, ani ty nelítáme po venku, abychom někomu rozmlátili palici a nebo mu šli kvůli zisku po krku, zasvětili jsme se tomu, že se budem modlit za všechny vnímající bytosti, a když budem dost silný, tak to skutečně můžeme dokázat, stejně jako staří svatí. Kdoví, svět se možná probudí a rozvine v překrásnou květinu dharmy, která bude všude.“
...
Ray (Jack) do strážní chaty nakonec opravdu dorazí, může tam meditovat, učit se něco o sobě, ale nestačilo to, ke skutečnému a trvalému probuzení, jak možná Gary plánoval, nedošlo. Po dvou měsících se Jack loučí s hlubokými údolími, s horami a chatou: „Teď nadchází smutek návratu do měst, zestárnul jsem o dva měsíce, tam je všechna ta člověčina barů, groteskních spektáklů a zaťatý lásky, všechno v prázdnu a vzhůru nohama, Bůh jim žehnej. Dole na jezeře se objevily růžový odrazy nebeskýho oparu a já dodal ´Bože, já tě miluju´a zvednul jsem hlavu k nebi a opravdu jsem to tak myslel. ´Zamiloval jsem se do tebe, Bože´. Všechny nás opatruj, tak nebo onak.“
Dharmoví tuláci navazují na knihu Na cestě, i když jsou o něco čtenářsky náročnější (duchovní, ovlivněno asijskou literaturou atd.). Důležitý je vztah člověka k přírodě, kontrast mezi městem a přírodou, člověk ve společnosti a především buddhismus. Ten totiž Kerouaca velmi fascinoval. V této knize jej s buddhismem seznamuje Japhy (ve skutečnosti Gary Snyder). V knize vystupují i další “beatníci”, mají však pozměněná jména. Kerouac čtenáře zavádí na první čtení Ginsbergova Kvílení, do smogem se dusícího L.A. nebo do vysokých hor, ve kterých hluboce medituje. U Kerouaca mě baví jeho způsob vyprávění, přirovnání, kdy vidí v normálních věcech věci nějak speciální. Zároveň je to něco, co se s dnešní dobou stává ještě aktuálnější. Útěk před společností do hor, omezení tužeb, abychom se poté mohli vrátit zpět a fungovat. Zároveň však Kerouac nepoučuje a neodsuzuje, snaží se jen najít alternativu.
A předkládá ji velmi zajímavě!
Štítky knihy
buddhismus příroda zvířata, fauna americká literatura USA (Spojené státy americké) Beat generation, beatnici hory a pohoří společenské romány tuláctví, bosáctví, vagabundáž
Autorovy další knížky
| 2005 |  Na cestě |
| 1984 | Mag |
| 2008 |  Dharmoví tuláci |
| 2005 | Andělé zoufalství |
| 2009 | A hroši se uvařili ve svých nádržích |
Moje první seznámení s Kerouacem dopadlo na výbornou. Bylo to takové tiché, uklidňující, místy velmi dojemné čtení, spousta pasáží k zamyšlení, bavilo mě téma, příroda, hory, cestování, volnost, buddhismus...
"S blázny zenu bylo všechno v pohodě, a sanitka z blázince byla moc daleko, aby nás mohli slyšet. V tom všem ale byla moudrost, což pochopíte, když se někdy v noci projdete nějakou předměstskou ulicí a po obou stranách ulice míjíte domy, v obýváku svítí lampa, vrhá zlatý paprsky a uvnitř je malý modrý čtverec televize a každá žijící rodina nejspíš upírá pozornost na stejný pořad; nikdo nemluví; na dvorcích je ticho; štěkají na vás psi, protože místo na kolech se tam pohybujete po lidských nohách. Až se to začne objevovat, kdy všichni na celým světě budou brzo uvažovat stejně, tak to pochopíte, a blázni zenu se už dávno obrátí v prach, se smíchem na svých zaprášených rtech. Jediný, co můžu říct na obranu těch lidí, co se dívají na televizi, těch miliónů a miliónů jedinýho oka: když sedí před tím Okem, tak nikomu neubližujou. Ale Japhy taky ne..."
"V každým případě to všechno skončí v pláči."