Diablom posadnutí
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520444/diablom-posadnutiTCcU0Y-kHF-.jpeg
4
401
401
Do trochu ospalého zastrčeného mestečka sa vracia z cudziny skupina mladých mužov. Piotr Verchovenskij, navonok bezstarostný nihilista, je v skutočnosti nemilosrdný intrigán, ktorý vyvolá v meste nepokoje a svojich druhov zmanipuluje k tým najohavnejším činom. Hoci sám túži po zásadných spoločenských zmenách, za vodcu skupiny pasuje rozhľadeného krásavca Nikolaja Stavrogina, ktorý jediný odoláva jeho úkladom. Stavrogin je pre malé provinčné mestečko tajomstvom. Mnohé sa mu odpúšťa pre jeho príťažlivý vzhľad a ženské osadenstvo ho vníma ako síce vrtošivého a búrlivého mladíka, no jednako dobrú partiu. Pravda o ňom je však omnoho temnejšia a čitateľ sa ju dozvedá prvýkrát v slovenskom preklade z kapitoly U Tichona, ktorá bola z pôvodného ruského vydania vynechaná. Hrdinovia románu sú posadnutí rôznymi ideami, ich videnie je sploštené, nekompromisné. Či ide o vízie dokonalého spoločenského zriadenia, velikášske predstavy o Rusku, fanatickú vieru v Boha alebo, naopak, úplné popretie Boha. V snahe presvedčiť okolie o svojej pravde, jedinej a nemennej, neváhajú prekračovať hranice ľudskosti. Diablom posadnutí je spoločenský a politický pamflet, satira, kronika, v ktorej vládne chaos a šialenstvo. Je to rýdzi Dostojevskij so všetkým, čo na ňom čitatelia milujú aj nenávidia. Pre množstvo historických odkazov a formálnu štruktúru zároveň patrí medzi najzložitejšie Dostojevského diela. Určitý návod k pochopeniu však čitateľ nájde v doslove od popredného rusistu Valerija Kupku. Z ruského originálu Sobranije sočinenij v 10 tomach, tom 7, Besy, Goslitizdat, Moskva 1957 preložila Viera Hegerová.... celý text
Přidat komentář
„A když někdo umře hlady, a když někdo tomu děvčátku ublíží a zneuctí je – to bude taky dobře?“
„Bude. I když někdo někomu rozdrtí hlavu kvůli dítěti, taky to bude dobře. A když nerozdrtí, taky dobře. Všechno, všechno je dobré. Dobře je všem těm, kdo vědí, že všechno je dobré. Kdyby věděli, že jim je dobře, bylo by jim dobře, ale dokud nevědí, že jim je dobře, nebude jim dobře. A to je celá myšlenka, celá, žádná jiná neexistuje!“
„V první řadě. Máme dvojí typ. Ti, co se zabíjejí z velkého žalu nebo ze vzteku, anebo jsou šílenci nebo co já vím … ti naráz. O bolesti mnoho nepřemýšlejí, ale provedou to naráz. Ale ti, co mají rozumové důvody, ti hodně přemýšlejí.“
„Ale copak se najdou takoví, co mají rozumové důvody?“
„Velice mnoho. Nebýt předsudku, bylo by jich víc. Mnohem víc. Všichni.“
„Dokonce všichni?“
Tenhle román mi dal vážně zabrat. Během čtení jsem měl neodbytný pocit, že mi něco zásadního uniká. Něco mezi řádky, možná nějaká nepozornost při čtení, někde na začátku? Možná ne, možná je ten román takto poskládán záměrně, nudný, zdánlivě beze smyslu, postrádající silný příběh, jen nesourodá skupina jmen, nesmyslných příběhů, nesouvisejících událostí, nesympatických postav. Postupné budování děje je téměř k nevydržení, o nějaké gradaci snad nelze ani mluvit. Postava kronikáře je k nevydržení a jeho až příliš časté poznámky typu „bude dovysvětleno později“, „k tomu se ještě vrátím“ jsou k uzoufání rozčilující. Přesto je v tom něco, co mě nakonec donutilo knihu dočíst, totiž příslib mistrných úvah nad smyslem života a existence, o vůli žít v opozici k sebevraždě, o vině a trestu, o existencialismu, tedy typický Dostojevský. Zde do mixu přidává ještě nihilismus a revoluční radikalismus. Ano, čtenář je nalezne, i když jich je, vztaženo k počtu stránek, zoufale málo, a já měl několikrát sto chutí knihu odložit. A přestože je závěr intenzivní, přestože některé postavy jsou v závěru naprosto neuvěřitelné (např. nihilistický filosof), přestože revoluční pletichy nakonec ozřejmí motivace, chování a příběhové linky, nestačí to. Než k tomu všemu dospěje, je čtenář zcela vyčerpán čtyřmi sty stran balastu. Hodnotím čtyřmi hvězdami, což se může zdát hodně a zcela v rozporu s vyzněním komentáře, nicméně hodnotím tak převážně z úcty k autorovi, přece jen něco takového sepsat vyžaduje značný um, a doporučuji pouze opravdu zapáleným obdivovatelům Dostojevského.
Poprvé jsem četl kus v němčině teprve loni. A zaujalo mě to natolik, že jsem si koupil nejnovější edici.
Tohle pro mě byla opravdu výzva. Ta kniha je zároveň zastaralá i nadčasová. Plané nekonečné řeči o politice, nápravě společnosti, které stejně nikam nevedou. Do toho ten rozvleklý styl. Nechápu, jak to mohlo vycházet na pokračování, a čtenáři neztratili nit. Všechno to "zatím jen naznačím", "ale to předbíhám", "víte, co myslím", a další brzdy, a vy pořád čekáte, že až se vymáčkne, že to bude alespoň trochu hlubší myšlenka, ale většinou ne. I přesto je to velké svědectví své doby, s odkazem i pro současnost. Z toho se ale stejně nikdo nepoučil, jak už to bývá. Já si na podobné knihy dám chvilku pozor, a vyhnu se jim. Není to můj šálek čaje.
Knihu jsem na přání dostal k sedmnáctým narozeninám a jsem skutečně rád, že jsem se k ní nakonec dostal až o devět let později. Upřímně nevím, co bych z ní v té době měl. Zároveň je to můj první Dostojevskij, rozhodně také ne poslední, ale než se pustím do Zločinu a trestu, dám si nějakou dobu pauzu.
Na styl ruských literátů 19. století jsem si navykl u Gončarova, Čechova a částečně Puškina; jen v Oblomovovi vstal hlavní hrdina z postele až po sto stranách. Oproti tomu byli Běsi živější, nicméně přesto extrémně roztahanou knihou.
Co se musí Dostojevskému nechat, jeho vykreslení postav a hnutí mysli je perfektní. Přesto však jsem v Běsech poměrně dlouho tápal v důsledku nevyřčeného - tajemné hnutí, tajemné motivace k tajemnému jednání, celý děj zahalený rouškou tajemství, vypravěč jen sem tam náznakem zmínil, co by za vším mohlo být. Jsem poměrně trpělivý člověk, ale když "tajemné tajemno" trvalo přes 400 stran, už mi začínalo trochu vadit. Svítat začalo při slavnosti Julije Michajlovny, konečně.
Závěr románu byl velmi silný a nelze jej hodnotit než kladně. Zpětně se ony motivace hlavních hrdinů vysvětlily, zejména když přestali mluvit v náznacích (Kirilov, Šatov). Oblíbil jsem si postavu Štěpána Trofimoviče a Stavrogina, bohužel v mém vydání nebyla obsažena cenzurovaná kapitola "U Tichona", která by jeho postavu přiblížila mnohem více. Naopak mě vyloženě štvala (a to byl asi i autorův záměr) postava Petra Štěpánoviče, jeho sáhodlouhé a nicneříkající slovní průjmy (které, uznávám, měly v ději místo) byly k uzoufání nudné a nezajímavé a myslím, že bych jejich účel pochopil již po dvou či třech, nemuselo jich být tolik. Pokaždé, když se Petr Štěpánovič objevil na scéně, znamenalo to monolog na několik stran, jehož podstatou nebylo vlastně vůbec nic.
V souhrnu by Běsi mohli být klidně o dvě stě stran kratší a myslím, že by to na jejich poselství a jejich pointě vůbec nic neubralo. Popisný, rozvláčný a rozsáhlý styl ruských autorů asi koreluje s rozsáhlostí Ruska samého; jsem nicméně přesvědčen o tom, že méně je někdy více a z mého pohledu právě tohle platí u Běsů.
Poznámka na závěr, po přečtení Běsů mě zajímal pohled literární vědy, podrobný historický kontext a filosofická reflexe, poměrně zajímavý článek jsem našel zde: http://www.aluze.cz/2011_02/05_studie_exner.pdf
Tak neuvěřitelně aktuální kniha o společnosti bez hodnot, která se smýká mezi nicotnostmi osobního života, fanatickymi ideemi, hledáním mesiáše. Neschopnosti čelit manipulaci. A navíc je to hrozná legrace.
Tentokrát mi ten Dostojevskij šel nějak ztuha, ale když vidím ostatní hodnocení, chyba asi na mojí straně. Přišlo mi to někdy až příliš roztahané, popisné. Ovšem vystavění příběhu, prokreslenost postav a gradace jako obvykle geniální. Skvělý pohled do zákulisí původně "čistých" idealistů, revolucionářů.
O jednu hvězdu méně zcela subjektivně, pro mne v kontextu ostatních románů, které mne dostaly více.
Je mi jedno s jakým záměrem knihu Dostojevskij psal, co tím chtěl říci a na co při tom myslel... To, co ta kniha dala mě, za to opravdu děkuju. Dotkla se mě na tolika citlivých místech a po přečtení jsem zůstala celá rozjitřená a smutná. Spoustu věcí mi kniha potvrdila (a nemyslím si, že to byl autorův záměr:), ale není úžasné, jak si z každého vezme člověk to svoje?) a trošku jsem přišla i na něco nového.
Doporučuji všem, kteří si chtějí zkusit přečíst nějakou klasiku a přitom to není jejich styl. Běsi nejsou rozvláčné, utahané a ani nijak těžké čtení (především mám na mysli formu jazyka a uspořádání, co se týče myšlenky, záleží na každém, jak hluboko se dostane; já sama mám pocit, že jsem se dostala jen trochu pod povrch a že mi stejně něco zůstalo skryto, ale tak to chodí, až to budu číst po druhé, třeba to pro mě bude úplně nová kniha:)). Je tam akce nad akci a nepamatuju se, kdy jsem naposled u klasiky nechtěla knihu odložit, protože jsem byla zvědavá (nervózní a někdy se docela dost bála), jak to dopadne. Třetí díl jsem musela přečíst na jeden zátah, to se nedalo dát z ruky!
Z mého pohledu jsou Běsi z Dostojevského díla u mě tedy na špici, ale k ostatním se budu muset vrátit, přece jen, četla jsem je na střední. A taky bych si odpustila vypravěče, jak já je nesnáším:P.
Skvělá kniha. Bohatá plejáda postav různých charakterů. Nečekaně čtivý sloh, i když v polovině knihy začne mrazit a žaludek začne upozorňovat, že něco není v pořádku. To, jakým způsobem Dostojevskij dokázal přepovědět nebezpečí, která se o padesát let později začala naplňovat, je obdivuhodné i děsivé.
Rusko druhé poloviny 19. století, obr rozkročený mezi středověkem a blížícím se 20. stoletím. Rozhodně se nejedná o nějaké odsouzení marxismu ( jak jsem se dočetl v jedné recenzi ), ale spíš o tušení blížící se katastrofy, ke které Rusko směřovalo i bez Marxismu...
Jinak jak je u ruských klasiků zvykem, nalezneme zde výborně prokreslené charaktery. Pro mne rozhodně nejsilnější Dostojevského dílo
Příliš mnoho postav, příliš mnoho jmen, ve kterých jsem se často ztrácela. Neuměla bych převyprávět děj. Ale to, jakým způsobem román graduje, je nezapomenutelné, závěr je vskutku strhující. Doporučuji.
Především v divadelní podobě mě dílo zcela uchvátilo. V knižní je vše již trochu roztahané, ale geniální Dostojevského jazyk, myšlenky a nenápadná gradace se nezapřou. Jak jinak než vrcholné dílo světové literatury a top 3 pana Fjodora.
Knihu som dostal od segry k 18tim narodeninám avšak trvalo mi dosť dlho kým so sa ku nej dostal. Napriek tažkému príbehu, veľkému počtu postáv ktoré tu vystupujú je to pribeh naozaj strhujuci !!!
Najlepšie na celej knihe je asi záver ktorý som určite neočakával a práve preto som sa trochu morbídne potešil.
(SPOILER)
Když jsem narazila u babi v knihovně na vydání Běsů z roku 1930 z Melantrichu, zdivočela jsem a vlekla jsem je hned přes půlku Brna domů. Musela jsem je mít pokud možno okamžitě. O době, kterou Běsi popisují, jsem četla mnohokrát z historického hlediska. Druhá polovina 19. století se pojí se zakládáním teroristických hnutí a snahou zničit carství. Většina osob v Běsech má svůj reálný základ: Šatov, Verchovenskij, Stavrogin...
Všechny tři díly jsem zhltla během pár dní. Více než 50 stran se během jednoho zátahu přečíst nedalo. Přečíst kousek, vstřebat, pochopit, pokračovat dál. Dostojevskij dodal všem revolucionářům, o kterých jsem četla jenom jako o bestiích, lidský rozměr, rozebral jejich činy a myšlenky tak detailně, že jejich jednání je rázem jasné a pochopitelné. O stylu psaní se netřeba vyjadřovat, Dostojevskij v ryzí podobě se vším, co mám na jeho psaní nejraději. Jenom jednu věc Dostojevskému neodpustím hned tak: nechal zavraždit mého oblíbeného Šatušku. I když, i prototyp Šatova nedopadl líp. Jedním slovem: Mistrovské dílo, díky němuž dostala všechna jména ruského podsvětí lidskou tvář. 5/5
Pro mě se Běsi stávají nejlepším Dostojevského románem. Jsou jakýmsi absolutním a šíleným (ovšem logicky konstruovaným a smysluplným) surogátem Dostojevského uměleckého a myšlenkového světa. BTW, doslov Václava Černého, jenž měl původně vyjít jako součást slovenského vydání Běsů v roce 1967,jejichž celý náklad byl cenzurou zadržen, a který je součástí nového vydání Academie, je vynikající a rozhodně stojí za přečtení i vzhledem k celému Dostojevskému dílu. Do velké míry je zajímavější a rozhodně radikálnější než třeba Berdjajevova esejistická studie "Dostojevského pojetí světa".
Vynikající, nadčasová a silná kniha místy až mrazivě přesně předpovídající historické události v Rusku, jenž přišly v následujícím století. Včetně neustále platného popisu fungování snad všech extremistických skupin se sklony k totalitarismu. Skupinka či jednotlivci v pozadí manipulují s lidmi, kteří si to ani neuvědomují a činí skutky, které je vedou jen jednosměrnou cestou životem bez možnosti návratu. Propracované charakteristiky jednotlivých postav není třeba snad už ani zmiňovat. Rozhodně skvělý literární zážitek ...
Dlouhá kniha, což mám velice rád! Spousta postav, každá je vyjímečná a charakterizuje tehdejší společnost, zajímavé názory například na smrt. Dostojevskij tak navazuje na Idiota, kde popisoval pocity zločince odsouzeného na smrt. Závěr měl pěkný spád.
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Myslel jsem si, že po Zločinu a trestu snad již nic lepšího nepřijde, ale musím se přiznat, že Běsi mě dostaly ještě o něco více. Dostojevského tvorba mě zasahuje tam někde hluboko uvnitř, kde snad je duše či co. Běsi jsou nejen prorockým politickým románem, ale též v nich Dostojevskij vyslovuje ústy Šatova a nakonec i Štepána Trofimoviče své filosofické zásady Bohočlověka. Oproti tezi oponenta Kirillova, tezi Člověkoboha, je mi Dostojevského víra v Boha a zásadní morální poselství, jež z toho plyne mnohem bližší. No a Stavrogin je ukázkový příklad typického zbytečného člověka, jak se máme možnost přesvědčit i u jiných vynikajících autorů, že pane Onegině? Ruský realismus je mi stále bližší a bližší, a ač bych volil Dostojevského před Tolstým, je naprostá hloupost se jednoho z nich na úkor druhého vzdát. A ještě k Dostojevského melodramatičnosti, často totiž mu kritikou vytýkané, myslím, že ona přehnaná gesta Dostojevského postav jsou odpovídající situacím, jež vybičovávají k extrémnímu jednání pod vlivem emocí, což je krajina záhadnosti, a pak se člověk melodramaticky prostě chová, protože jinak nemůže. Ono totiž osvícenské lpění na čistém rozumu bude vždy trochu pozadu za těmi emočními vlivy, které tělo vyburcují a rozum může jít do háje. Dostojevskij byl borec, velký člověk, trochu psycholog, trochu filosof, především ale nedostižný umělec, k jehož výšinám se málokdo málokdy vůbec přiblíží.