Dialektika osvícenství

Tuto knihu, tenkou, nikoliv však snadnou, jsem četl vlastně hrozně dlouho. V jejím průběhu jsem si udělal odbočku k znovupřečtení Justiny a Julietty, přečetl jsem Iliadu a Odysseu. I poté mi čtení knihy trvalo dlouho a bylo to relativně náročné. V průběhu jsem si samozřejmě rovněž dělal poznámky. A jejich množství zdaleka přesahuje prostor, který jim zde lze věnovat. Tedy zkratkovitě a jednoduše:

Dialektika nejenže (Nikterak objevným způsobem, alespoň pro mě, na straně druhé je fakt, že samotný koncept osvícenství jsem poznával i s ohledem na Frankfurtskou školu, takže se mi kniha nezdá kdovíjak objevná (v tomto ohledu) protože jsem její obsah již vlastně znal.) vysvětluje samotný pojem osvícenství, způsobem poněkud komplikovaným, ukazuje nám dokonce tento, promiňte mi to, metanarativ z několika úhlů. Vydáváme se k prastaré Odysee, ale střetáváme se rovněž s de Sadem a Nietzschem. Co je potěšující, Frankfurtská škola chápe osvícenství stejně jako postmoderna, nebo například Arendtová. V tomto ohledu se všichni shodují, třebas že daný problém nazírají vlastní ideologií. A to je, myslím, pěkné.

A nebudu lhát, I. exkurz nepříliš doceňuji. Snaha demonstrovat snahu ratia odloučit se od přírody, demytizovat svět na Odysseově střetu s Kirké, Polyfémem, Skyllou a Charibdou, či sirénami se mi zdá být spíše nezajímavá. Zdála se mi pěkná úvaha o smrti těchto monster po odchodu Odyssea, který nenaplnil (ačkoliv) jejich prastaré nároky, tak jako spáchala sebevraždu Oidipem poražená Sfinga. Ačkoliv víme, alespoň u Polyféma, že tomu tak není. Já, snad, alespoň částečně pochopil poselství tohoto exkursu, ale… upřímně budu raději pokud pro mě Odysea zůstane Odyseou.

Zajímavějším se mi zdál být druhý exkurs, exkurs k morálce. De Sadovo osvícenské poselství jsem odhalil i bez džentlmenů (či prasat, jak říká Arendtová) Frankfurtské školy, ale (nebijte mě) nikdy jsem si neuvědomil, jak podobná de Sadovi byla Nietzscheho práce, jeho morální (či lépe anti-morální) pozice. Nevím zda pánům Adornovi a Horkheimerovi poděkovat, nebo jim naplivat do obličeje, každopádně mi Nietzscheho do značné míry pomohli znechutit. Coby člověk zrozený v postmoderní situaci postmodernu chápu (v její konkrétní sféře fungování, tím si nenárokuju její celkové pochopení, nejsem tak naivní vůči své inteligenci) a mám rád. Na straně druhé vidím kam může vést (a pozoruji to v oblasti práva a snad ještě zděšeněji v oblasti státovědné) a bojím se toho. Nic co pomáhá desintegrovat společnost nemohu chtít. Nechci. Nietzsche přesně k tomu vedl, stejně jako de Sade a osvícenství. Postmoderna tam vede také, třebas že jinak, zkrátka se nic nemá přehánět.

Dialektika osvícenství bylo první dílo (o kterém vím), které si všímá důležitého fenoménu (a nepopírám, že osvícenského) týkajícího se kultury – její zmasivnění. Popisují tu některé základní tendence kulturního průmyslu (tuctovost, masovost, deindividualizace, substitucita). A to je jistě dobré. Ovšem, pokud vás to opravdu zajímá… absenci vztahu vám lépe popíše Heidegger, schematičnost, deindividualizaci (vím, to slovo patrně neexistuje), tuctovost a masovost, to vám popíše lépe Jean Baudrillard. Zábavněji (já vím, paradoxní) si pak deformace, indoktrinace médii všímá Postman. Nakonec nám v této knize v zásadě zbývají spíše problematické věci, příliš čpící ideologií. Klasicky, pánové Adorno a Horkheimer očividně neznali princip hanlonovy břitvy: Nehledej zlý úmysl tam, kde postačí prostá lidská blbost. Cítí neodolatelnou potřebu (očividně a nepřekvapivě) všude hledat třídní struktury, marxistický sociální antagonismus. A já jej nepopírám, já jej do nějaké míry uznávám, ale ta jejich potřeba tvrdit, že jsou tvořené určité typy produktů, určené a vnucované určitým typům konzumentů, respektive, že trh tvoří konzumenty… To je blbost. Je tam sice třídní rozdělení, ale funguje naopak. Dejme tomu, že existují určité typy konzumentů, ale právě tito konzumenti nutí producenty tvořit určité typy konzumu – protože když producent vyprodukuje to, co konzument žádá, vydělá více, než když bude tvořit dejme tomu artový film, který nikdo nechce vidět, nebo v progresivní společnosti odmítne obsadit černochy, to by byla prostě blbost, mimochodem více ideologická, nežli kapitalistická. V rámci kapitalistické společnosti necítíme většinou potřebu kapitalismus ideologicky propagovat, užíváme jej jako nástroj. Tedy, produkce není ideologická, ale pragmatická, velké korporace se snaží „držet s davem“. Odtud ten „kulturní progresivismus“, který je tolik kritizovaný, ten však nevzniká z korporací, ale z trendů společnosti.