Diana aneb Osamělá lovkyně
Carlos Fuentes
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/18008/bmid_diana-aneb-osamela-lovkyne-cnm-18008.jpg
4
9
9
Román z 60. a 70. let 20. století, v němž se příběh vášnivého vztahu mezi známým spisovatelem a krásnou herečkou mísí s prvky Fuentesova života. Autor úspěšných knih a neúnavný milovník žen, který je věrný pouze literatuře, se o Silvestru 1970 setká s filmovou hvězdou Dianou Soren. Stejně jako mnohokrát před tím opustí na nějaký čas svou manželku a odjede s novou milenkou do Santiaga, kde natáčí další film. Prožívá s ní velmi intenzivní vztah plný vášně a sexu, ale i ponížení a zrady. Diana ho tak ovládne, že se hrdina dostane do tvůrčí krize, navíc brzy po skončení filmování jej jeho milenka opustí. Po nějaké době se spisovatel dozví o jejím nepěkném konci – jeho zbožňovaná se stala obětí bouřlivé éry přelomu 60. a 70. let. Tento smyšlený příběh neobvyklé lásky se odehrává na pozadí kulturních a politických událostí v mexické společnosti a vystupuje v něm také mnoho skutečných významných osobností (spisovatelů, herců apod.). Obsahuje také některé autobiografické momenty z Fuentesova života. Diana aneb Osamělá lovkyně je předposledním dílem tohoto světoznámého mexického autora, který je výjimečný nejen pro zajímavý děj, ale pro své výborné literární zpracování.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2001 , Rybka PublishersOriginální název:
Diana o la cazadora solitaria, 1994
více info...
Přidat komentář
Musím říct, že tahle kniha se Fuentesovi velmi povedla. V hodně otevřené autobiografii popisuje svůj milostný vztah s americkou herečkou Dianou Soren. Tu byste ve filmových databázích hledali marně, ale dá se docela dobře identifikovat, o koho jde. Zejména jasný odkaz na jeden z nejslavnějších filmů francouzské nové vlny hodně napoví, k tomu popis její fyziognomie a trochu poučenější čtenář je doma. Záměrně nechci prozrazovat její skutečné jméno. Fuentesovy popisy zrodu vášně, prožívání vášně a pak propad do žárlivosti jsou velmi přesné. Jde hodně do hloubky v rozboru mezilidksých vztahů, ale přitom je vše velmi čtivé, nikdy se neponoří tak hluboko, aby ztratil kontakt se čtenářem. S mrazivou strohostí píše také o tom, co se stalo s Dianou Soren po jejich rozchodu. Hodně kriticky se staví k událostem šedesátých a počátku sedmdesátých let minulého stolet. Kniha asi nebude pro každého, ale myslím, že určitě stojí za pozornost a pro první seznámení s tímto Mexičanem bych ji považoval za ideální.
Štítky knihy
nevěra milostné romány erotika společenské romány nešťastná láska mexická literatura hispanoamerická literaturaAutorovy další knížky
| 2003 |  Pohřbené zrcadlo |
| 1966 |  Nejprůzračnější kraj |
| 1966 | Smrt Artemia Cruze |
| 2005 |  Starý gringo |
| 2001 | Diana aneb Osamělá lovkyně |
„... a román jako místa, kde se setkávají časy a bytosti, jež by si jinak nikdy nepodaly ruce.“ (s. 214)
Není lepšího citátu z knihy, která by mohla uvést tento můj komentář. Fuentes jako levicový intelektuál druhé poloviny 20. století mi svými názory někdy až lezl na nervy, jeho pojetí Boha bylo snad scestné (vinný a rozmarný Bůh? To mi znělo podobně jako něco z komunistického tisku 50. let), otevřená promiskuita a podvádění své manželky, víra v socialismus jako východisko z pravicové totality, takový životní styl a pohled na svět mi prostě neštymuje. A přesto vše knihu považuji za literárně zdárné dílo, stylisticky mu není téměř co vytknout, a svou otevřeností do událostí přelomu 60. a 70. let a života Jean Sebergové (Diana Soren v knize) mi vlastně přišlo zajímavé. Kniha je dost politická, najdete tam Černé pantery, FBI, kritiku USA, mexické vlády atd. To, co si z ní ale odnáším já sám jsou především dvě věci, krásné pasáže o literatuře:
„Toto vyprávění obtížené vášněmi doby ničí samo sebe, protože nikdy nedosahuje ideální dokonalosti toho, co si lze představit. Ani po této dokonalosti netouží, protože kdyby se slovo a představivost ztotožnily, svět by dospěl ke svému konci, vesmír by se již nedal zdokonalit, jednoduše proto, že by byl dokonalý. Literatura je rána, ze které prýští nezbytná rozluka mezi slovy a věcmi. Tímto otvorem nám může vyprchat všechna krev.“ (s. 12)
„Spisovatelův „druhý“ tu nestojí připraven v očekávání toho, co doufá, že mu dají. Čtenář musí být autorem vymyšlen, stvořen jeho imaginací proto, aby četl to, co autor potřebuje psát, a nikoli, co se od něho čeká. Kde je tento čtenář? Skrývá se? Je třeba jej hledat. Dosud se nenarodil? Je třeba trpělivě čekat, až se narodí. Spisovateli, hoď láhev do moře, důvěřuj, nezrazuj svá vlastní slova, i kdyby je dnes nikdo nečetl, doufej, uchovej si svou touhu, toužebně čekej, i kdyby tě nemilovali...“ (s. 200)
A ukázka toho, jak lze pomluvy rozbít člověka, i kdyby byl sebevíce vinný, je to pořád člověk a zasluhuje důstojnost, viz osud Jean Sebergové.
Taková berlička na závěr aneb co Fuentes roku 1994 psal o komunikačních možnostech a hrozbách:
„Měla snad toto být příští technická vymoženost: telefon s obrazovkou, abychom viděli tvář toho, kdo s námi mluví? Příšerné narušení soukromí, pomyslel jsem si, a obrovská komplikace: muset být pořád připravený, učesaný, nalíčený, oblečený (nebo svlečený, podle potřeby): Nebo se rychle rozcuchat, abychom ospravedlnili svou ospalost: „Vzbudil jsi mě, miláčku, spala jsem, sama.“ A břichatec s knírem a košilí zapnutou nakřivo kouká na televizi a lije do sebe džbán piva.“ (s. 185)