Dita Saxová
Arnošt Lustig
Hrdinkou je židovská dívka, která přestála koncentrační tábory, ale zůstala na světě sama – nikdo z jejích příbuzných a blízkých nepřežil. Osmnáctiletá Dita, mlčenlivá a téměř úzkostně neprůbojná, se však jen stěží orientuje v poválečné společnosti, v níž opět raší bezohlednost a zištnost, kde na ni čekají jen opětovná zklamání, kde jejím pocitům nikdo nerozumí.... celý text
Přidat komentář
Kniha má i nenápadně vložený (ale dobře čitelný) politický rozměr, ač se o něm nikdo nezmiňuje. Děj končí po únorovém rudém převratu v Československu, Dita už je však ve Švýcarsku. Emigrovala a stýská se jí. Hergot, řeknete si, kdyby neemigrovala, žila by si! Jak? To jí přece píše ausgerechnet rudý Munk z Prahy v poslední kapitole: - Jistě slyšíte i tam u vás hodně o událostech, které se u nás staly. Nebude už chudých a bohatých. Bude jen spravedlnost. -
To je to poslání, o kterém se mluví na záložce. - Rudá je barva naděje. Tady i tam, kdekoli. -
Do srpnové okupace byl Lustig v KSČ. Pak také vzal kramle do USA.
Ve fašismu se nedalo žít ale Zaplať Bůh, že i komunismus zkrachoval...
(pozn.: Četl jsem 1. vydání z r. 1962, jak byla kniha později přepracována mi není známo.)
(SPOILER)
Příběh dívky Dity Saxové, která strávila dobu svého dospívání v koncentračním táboře a jako jedna z mála ze své rodiny a komunity přežila. Autobiografická postava - autor se s předobrazem k ní setkal v rámci působení v židovské obci v Praze.
Děj příběhu se zaměřuje i na vykreslování vedlejších postav - přeživších šoa, s jinými přístupy k životu po válce (většinou o snaze zapomenout na mezní prožitky a vybudovat si nový život). Dita je oproti nim myšlenkově zatížena vzpomínkami na prožité hrůzy (ztráta rodiny v období šoa) a není schopna v podmínkách po válce znovu začít plnohodnotně žít. Prožité mezní situace ji přímo paralyzují. Ponořenost do niterních myšlenek, strnulost v minulosti vlivem mezních prožitků, kterým se hlavní hrdinka nemůže vyhnout a které jsou u ní všudypřítomné - ze kterých není v konečném důsledku úniku. Nemožnost přemýšlet o budoucnosti a plánovat ji kvůli nutnosti žít okamžikem v ghettu a posléze v Osvětimi.
Naturalistický popis hrůz zažitých v koncentračních táborech a odlidštění jejich vězňů. Nemožnost otevření se druhému a otevřené projevení citů - ztroskotání vztahu k několika mužům. Děj je protkán niternými pocity a myšlenkami, často také sebeobviňováním ohledně vlastní nedokonalosti, pocit méněcennosti a vnitřní pochybnosti.
Tragický konec - dívka končí svůj život sebevraždou - motiv úniku před nejistou budoucností a určitého osobního vykoupení z bezvýchodné situace.
Akcentování osamělosti, odcizení a vykořeněnosti ze života hlavní hrdinky. Vykreslení vnitřního rozporu "lidí, kteří se vrátili z války příliš mladí, než aby mohli být ponecháni sami sobě, a příliš vyspělí, než by někomu dovolili, aby se o ně staral".
Základní autorovou myšlenkou díla je motto, že "Život není to, co chceme, ale to, co máme."
Jak přemýšlet nad světem, který našemu utrpení nerozumí...Jak být soucitný k těm, kteří zlo využívají aniž by museli. Jak přestat srovnávat, porovnávat, vzpomínat...přemýšlet. Kolik životů touha pomoci ve skutečnosti stála. S nadějí a bez přemýšlení jsem si tuto knihu přečetla po "Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou", z toho díla jsem byla unešená. Z touhy po posledním vzdoru za cenu, že bude skutečně poslední - nebo s vědomím posledního vzdoru? Ale Dita, to je příběh jiný. Smutný. Příběh a svědectví o tomhle světě, který má v sobě soucitu sice hodně...ale jen na velmi krátkou dobu, za kterou se lidská duše nestihne vyléčit. Otázka je, zda vůbec někdy. Kromě knih od Lustiga doporučuji také dokument: Arnošt Lustig - devět životů. Odpoví to na mnohé otázky.
Hodně smutný a pohnutlivý příběh, ostatně jako všechny z dob války a holokaustu. Hrůzy, jenž si v dnešní době ani neumíme zdaleka představit, a přesto lidé se snažili po útrapách a bolestech žít a jít dál. Bohužel, ne vždy to lidé zvládli a nikdo je nemůže v žádném případě soudit za to, jak se svým životem později naložili. Pro mně hrdinové.
Neuvěřitelně silný příběh! Zároveň předává nevídané množství silných a jímavých myšlenek. Odvíjí se v mnoha vrstvách, jde až na dřeň lidského srdce. Válečné knihy nejsou nikdy veselé, ale jejich smutek nám má něco předat. Rozhodně se jedná o čtení, které rozpoutá zamyšlení a zanechá stopy… a to hodně hluboké…
„Přivezla si po válce nazpět z Terezína boty s papírovou podrážkou. Opatrovala je jako talisman. Jednou si v nich dokonce vyšla k City na Václavském náměstí, kde se scházeli mladí lidé stejně jako na začátku války, a nechávala se oslovovat kdekým.“
Arnošta Lustiga si jako autora nesmírně vážím, z jeho knih mě mrazí v zádech a jejich výpovědní hodnota je nevyčíslitelná. Navzdory všem těžkým útrapám zůstal velice laskavým a veselým člověkem. Jeho vypravěčské nadání je v mých očích mimořádné.
" život není to, co chceme, ale to,co máme."
citát z knihy
Asi první kniha z oblasti druhé světové,kterou hodnotím negativně. Nerada. Každá kniha o tak depresivním tématu mě naučila něco nového. Pojem, německá slovíčka nebo něco z historie Židů. Jenže tady je to retrospektivní příběh o židovské holce,která přežila holocaust a snaží se aklimatizovat, objevuje jaký je život po válce a koncentračních táborech. Jeden takový přežila...
A
-Příběh je většinou o pocitech hlavní hrdinky, jejich myšlenkách a já se celkově v hlavních postavách ztrácela
Hůř se čte a i když jsem ji četla ze zvědavosti, nemůžu říct že mám chuť přečíst si něco od pana Lustiga dalšího. Knížce by slušelo i o sto stránek méně. Moc nadšená jsem nebyla. Bohužel.
Pokud tuto knihu neberete jako povinnou četbu, pak je zřejmé, že chcete číst něco od pana Lustiga nebo na téma 2SV. U mne to bylo obojí. Chci si přečíst více jeho knih z různých období psaní a uvidíme.... Dita Saxová? Na jedné stránce hodně myšlenek a ještě v různých podobách (rozhovor, úvaha, citát,..), takže utíkají souvislosti, ztrácí se vnímání, někdy i pochopení. Je to náročná kniha, téma i forma psaní, ale jde přečíst :o)
Kdo nezažil nemůže přece říci, jak by reagoval, natož co by dělal po návratu do normálního života? Co je po takovém běsu vlastně normální? Jsou jen dva extrémy - 1, bát se, nadávat, nějak přežít 2, vidět, užít to nové. Několik postav zvolilo extrém, jiné něco mezitím. Co je správně? Slova "vyletěli komínem" znám, ale vždy mě zasáhnou nejvíce, protože bojuji s více pohledy - nepředstavitelná hrůza včetně trvalé otázky proč, necitlivost, nebo s čím se lze ještě srovnat a nepřijít o rozum? Poselství této knihy je pro každého dle postav asi/určitě jiné, ale co nejde jako JEDINÉ přehlédnout je fakt proč lidé musí bojovat o život a jak o něj bojují za různých okolností....
Tak tohle pro mě bylo náročné čtení - ne v tom smyslu, že by byl příběh natolik silný a emociálně vyčerpávající (jako třeba Remarquova Jiskra života), ale proto, že mě to vůbec nebavilo a měla jsem problém začíst se do toho. Přiznávám se, že nejspíš nejsem schopna tuhle knihu tak úplně docenit a pochopit hlavní hrdinku. Některé myšlenky tam byly zajímavé, ale jinak mě to moc neoslovilo. Mrzí mě to, ale je to tak. Za takových patnáct, dvacet let bych se k ní ale ráda vrátila a dala jí druhou šanci, třeba už na ni budu "zralá".
Přestože byl autor v nejednom koncentráku, nebo možná právě proto, je tahle kniha dost neosobní.
Myšlenku příběhu jsem znala od školy, ale styl mi nesedl, všechno to košatění a přísloví, narážky. Jako by to nešlo říct tak věcně, jak to autor prožil.
Ale jak jsem psala, možná šlo o něco na způsob terapie a mohl kolem tématu chodit pouze oklikou, což na jednu stranu chápu.
Jen musím počítat s tím, že si tuhle knihu znovu nepřečtu.
Jedna z nejsmutnějších knih, co jsem kdy četla... Kniha o krutě zmařených životech lidí, kteří se "provinili" jenom svým původem. Kniha, která nastolila otázku, kdo na tom byl vlastně hůř, zda členové rodin, co zahynuli, nebo ti, co přežili a tragické ztráty jejich milovaných jim vygumovaly navždy ze života veškerou radost a učinili z nich živoucí těžce trpící "mrtvoly". Jejich traumata byla příliš silná a zničující...
Život je vázou bez květin, obklíčen niterným vzepětím. Nedopsaný milostný dopis ctitelů. "Rozptýlena duše má, zavěšena v melancholii a prázdnotě. Srdce bez citu. Cit bez srdce. Radost nepřichází, i chvilková rozkoš odplula do dáli, po studené řece. Odnikud nikam hledám "cosi," překročit práh sebe samé, chopit se života, který klame. Otřít slzy a vykřiknout. Nadešel den, který zmrazil a rozpoutal smutek ve mně. Fontána života ustrnula, zbortila se. Odezněl poslední rušivý tón věčné písně." Její první poklidná noc. Její duše vysvobodila, zotavila se?
V podstatě od začátku mi bylo jasné, že to musí skončit blbě. Hlavní hrdinka měla v sobě tolik tragické hmoty, že to prostě nemohlo jít zpracovat, rozptýlit, umořit … Smutně nádherná píseň o zabitých snech. O nespravedlivém zničení člověka, který si tak krutý trest ničím nezasloužil. Ale jak víme, spravedlnost neexistuje.
Tato kniha ve mě bude doznívat ještě dlouho. Nejdříve jsem myslela, že čtení vzdám, protože byla na mě velmi těžká a četla jsem ji dlouho, ale rozhodně nelituji. I tak ale zůstaly některé pasáže, kterým jsem úplně neporozuměla a to mě hodně frustruje. Ke knize se určitě vrátím, ale příště zvolím vydání z roku 1962 a nikoliv novější přepracované z roku 2007.
Lustig postavu Dity Saxové úžasně po psychologické stránce zpracoval, moc jsem si přála aby pro ni vše dobře dopadlo, aby našla něco, co by jí dalo sílu žít dál. Aby poznala nějakého průvodce životem, utřídila si cíle a nevzdala se. Je pravda, že pro generaci, která vstupovala do lágru v dětském věku a vycházela v podobě mladého dospělého, bylo srovnání se s poválečnou realitou o dost horší.
Knihy s tématikou šoa mě vždy uvedou do nesmírně lítostivého stavu, jak tato zvěrstva mohl dělat člověk člověku a jak někdo další to mohl dopustit.
Není to kniha, která se snadno čte, ale stojí za tu námahu. Je v ní až téměř hmatatelná zoufalost těch, kteří přežili hrůzy vyhlazovacích táborů, ale nemají svůj život na čem postavit. Chybí jim kořeny a prožité trauma je až příliš hluboké... Ditu Saxovou a ostatní mladé asi jen tak z hlavy nedostanu. Jak začít, když člověk vlastně všechno ztratil?
Není lehké nezamotat se do otázek a ještě těžší najít odpovědi. Kniha mi otevřela nový pohled na lidi, kteří měli to štěstí, že přežili holokaust...vážně štěstí? Když nechali část sebe a svého lidství tam za již prázdnými ploty. Jak se s tím vyrovnat, jak žít s vinou, že jsem přežil a ostatní ne? O tom je pro mě tato kniha. O hledání odpovědi na otázku, na kterou se nedá odpovědět. Cítím obrovskou pokoru a štěstí, že jsem nic takového nemusela zažít a prožít.
Štítky knihy
koncentrační tábory druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno poválečná doba romány přeživší holokaustu
Autorovy další knížky
2002 | Démanty noci |
2001 | Colette z Antverp |
2007 | Dita Saxová |
1968 | Hořká vůně mandlí |
2003 | Krásné zelené oči |
"Uvažovala o tom, jak se snaží člověk být šťasten nějakým vytrvalým způsobem, a právě proto vypadá jako ztracená duše."