Dítě boží
Cormac McCarthy
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/26492/bmid_dite-bozi-7AB-26492.jpg
4
553
553
Hlavním protagonistou románu je Lester Ballard, vrah a nekrofil, kterého společnost vyloučila ze svého středu a který žije v podzemním labyrintu jeskyní se svými trofejemi - plyšáky, které si vystřílel na poutích, a s rozkládajícími se mrtvolami svých obětí. V první části sledujeme Lesterovu postupnou a nevratnou proměnu v outsidera, vyvrhele a pozorovatele, který se stává postrachem Frog Mountain. Druhá část se soustřeďuje na změnu ještě zdánlivě neškodného voyeura v šíleného vraha. Lester Ballard má však přesto s ostatními lidmi něco společného - nezměrnou touhu po lásce, kterou však není schopen získat a naplnit běžným způsobem. Přes všechnu hrůznost Lesterova počínání si čtenář uvědomuje, že k němu není schopen cítit pouze antipatie. Dítě boží vychází ze skutečného případu, ke kterému došlo v Tennessee. Je zde však také všudypřítomný mýtus, posílený alegorickými prvky díla. Přestože román líčí proces postupného odcizení a totální ztrátu morálních hodnot, nutí současně čtenáře, aby hledal vysvětlení daného stavu, a to zdaleka nejen Ballardových činů. -- zdroj: pitaval.cz --... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 2009 , ArgoOriginální název:
Child of God, 1973
více info...
Přidat komentář
V Božím Dítěti nenajdeme jediné hluché místo, v němž by se příběh rozpliznul. Není ani kde – román svou délkou nemá šanci unudit, navíc při tempu, jaké McCarthy od počátku udává, je víc než pravděpodobné, že jej čtenář přečte na jeden zátah. Co na tom, že tematika Božího Dítěte hraje do karet spíše silnějším náturám. Zvykejme si: ve fikčních světech už toho bylo hodně řečeno. Nyní nastává čas probádat bílá místa na literárních mapách. A ta černá v lidské společnosti.
Od Cormacka jsem už v kině četl Tahle země není pro starý a Cestu, takže jsem si řekl, že bych se mohl rozhlédnout i po knihách. Vzhledem k tomu, že to ještě předloni četl kdejakej hipster, počkal jsem si až do roku 2015 a když si McCarthy solidně pohnojil renomé s Konzultantem, nic už nebránilo tomu, abych se do tohohle emerickýho Vívega pustil. Musím hned z kraje přiznat, že jsem byl překvapen, jak líbezné téma si autor vybral. Střílení a vojíždění mrtvých žen je hned po tankách, análu, Jirkovi Pomejovi, rychlovarných konvicích a Ivetě Bartošové moje šesté nejoblíbenější téma. Hlavní postava mi tedy byla sympatická hned z kraje. Co víc, pod vlivem předešlých filmových adaptací jsem si v hlavní roli okamžitě představoval špinavého a neoholeného Pomejeho, jak se toulá po lukách kolem Třeboně, a bylo vymalováno. Kniha je napsána dost svižně, akorát mě teda mrzelo, že mezi vražděním Cormack popisoval i přírodu, což zbytečně zabíralo místo dalšímu vraždění. Navíc všichni už od malička víme, jak vypadá les a déšť, takže nevidím důvod, proč to popisovat. To je stejný nonsens jako jet do Říma, když už to tam všichni vyfotili a dali na Instagram. I přesto ale kniha udržela moji pozornost natolik, že jsem kolikrát šel na záchod číst a to se mi ani nechtělo kakat. Ve finále dobrý.
"Přes běhoun ze žlutého linolea tekl tenký proužek krve a vsakoval se do dřevěné podlahy. Ballard svíral pušku a sledoval ji. Zdechni, ty zatracená děvko, řekl. Poslechla."
V porovnání s touto knihou je "Cesta" nebo "Tahle země není pro starý" ještě celkem oddychová, mainstreamová a mírumilovná četba. Strohý, drsný a syrový styl Cormaca McCarthyho se mi začíná zamlouvat čím dál tím víc.
Dítě Boží je výborně napsaná kniha, čte se prakticky jedním dechem. Temný a mrazivý román vyžaduje od čtenáře maximální pozornost a i jistou otrlost, přeci jen nekrofilie a pedofilie... to už trochu těch nervů z oceli chce :D Jasně, vraždění nevinných a bezbranných (nejen) dětí, mrzačení a kanibalismus, to už všechno známe z ostatních McCarthyho knih, tohle je však přeci jen silnější kafe. Trochu zamrazí, když si přečtete, že je kniha inspirována skutečnými událostmi spjatými se skutečnou osobou. S dítětem božím, pro které společnost (určitě ani Bůh) nemá pochopení. Snad aspoň čtenáři...
Má druhá knížka od McCarthyho. Podle anotace a zdejších komentářů jsem čekal něco víc. Je to syrové, drsné, ale nemyslím si, že nějak moc. Zkrátka kratičká, strohá věc o tom nejposlednějším z posledních dítek Božích..
Výborný štýl písania - jednoduchý, úderný a cez to všetko dostatočne zložitý aby dokázal zaujať. Príbeh sám o sebe je drsný až až.. (žiadna čalamádka). Určite to nie je posledná kniha od McCarthyho, ktorú si prečítam.
Asi to bude znít poněkud zvrhle, ale McCartyho příběhy plné násilí jsou pro mě čtenářským odpočinkem. Možná je to dáno strohostí textu, který se ani náznakem nesnaží vymanit ze své jednoduchosti a který přesto svižně zalézá pod kůži a snadno strhává mou pozornost, což v důsledku znamená, že se za několik hodin neprobudím knihou pouze přikrytý.
Ačkoliv Dítě boží obsahuje základní prvky thrilleru, nedá se říci, že by ve mě evokovala pocity úzkosti, nebo tísnivého napětí. To vše zůstává přikryto syrovostí popisu, který jakoby s sebou nesl i dokumentární odstup. Občas mi však přeběhl mráz po zádech a to když jsem si uvědomil, s jakým podivným klidem a empatií přistupuju na Bellardova pravidla hry a jak snadno se s ním nechávám strhávat do temných hlubin člověčenství. A že je to díra skutečně hluboká a děsivě tmavá, o tom vás Lester Bellard bez většího úsilí opravdu přesvědčí.
Během četby jsem měl pocit, jako bych zíral do útrob plesnivé mrtvoly. Syrový materiál.
„V lese nepořádek, padlé stromy, nedostatek nových stezek. Kdyby ho tím pověřili, Ballard by uvedl věci do lepšího pořádku, jak v lese, tak v lidských duších.“
Musela jsem tuhle knihu číst nadvakrát, protože tu surovost jsem nedávala. Líbí se mi jak je kniha napsaná, protože mám ráda surovost a realistično..
Syrové jak čerstvý flák hovězího. McCarthy píše hodně neosobně, a bez příkras, bez ostychu popisuje život jednoho z dětí Božích. Ballard - lidská zrůda, které k životu stačilo málo je tu vykreslen s takovou samozřejmostí až s toho mrazí. Popis jeskyně s trofejemi (nemyslím plyšáky) připomíná zrůdné scény od Lovecrafta, puncované realitou.
Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami - napsané zručně a čtivě a moc hezky lyricky v opisech - nicméně nějak nevidím přínos nebo posun především oproti Faulknerovi. Co taková Svatyně nebo Srpnové světlo? Co dělá McCarthy, co by před ním neudělal Faulkner (a líp)? Proto dávám tři. Vyveďte mě z omylu.
Po přečtení první knihy od McCarthyho (Cesta), jsem se těšil na druhou. Ale musí říct, že mě lehce zklamala.
Děj mě nijak nezaujal a než se vůbec něco začalo dít, tak byl konec. doufejme, že další knihy budou jen a jen lepší...
Dítě Boží třeba zrovna jako vy. McCarthy servíruje s naprostým minimalismem útržky děje, které se skládají do jednoho velmi rozbitého zrcadla. Ballard nedělá dobré věci, ale může za to on? Už od začátku ho vidíme na kraji společnosti, nevíme jak se sem dostal a jestli to bylo právem, není jeho chování jenom boží spravedlnost? Nezaslouží si to ti, kteří mu sebrali dům a rozbili hlavu sekerou tak, že se už nikdy nenarovnal? McCarthy nepodává otázky na stříbrném podnose, spíš na hnusném tácku s posmrtnou plísní. Někdo se prokouše až k nim, ale málokdo k odpovědím.
Udivující, že v hodnoceních nezaznívá slůvko kontroverzní, protože podle mého, tato kniha přinejmenším taková je. Místy až hororově nechutná, hnusná, zvrhlá. Ale na druhou stranu přečetl jsem ji za jedno odpoledne, dokonalý popis ztělesněného zla.
Štítky knihy
vraždy zfilmováno americká literatura lesy psychologické romány vyhnanství šílenství duševní poruchy, duševní nemoci podle skutečných událostí
Autorovy další knížky
| 2008 |  Cesta |
| 2007 | Tahle země není pro starý |
| 2009 | Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě |
| 2009 |  Dítě boží |
| 1995 | Všichni krásní koně |
Nevím, co přesně napsat. Kniha je čtivá a námět zajímavý, ale přesto zůstává na konci jistá pachuť.