Dítě divočiny
Marjorie Kinnan Rawlings
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/21427/dite-divociny-V1w-21427.png
4
29
29
Příběh o chlapci Jodym, který vyrůstá na samotě uprostřed přírody floridských pralesů. Každý den je tu jiný, bohatý na překvapení, přesto Jodymu něco chybí. Přátelství. Náhoda mu přivádí do cesty osiřelého srnečka. Jody je šťastný, jeho touha je splněna. Ale jako každého, i Jodyho, jednoho dne čeká bolestné rozčarování. Je konec přátelství se srnečkem, konec dětským hrám a snům. Jody si uvědomuje, že je dospělý a že už je čas, aby zastal otce v práci. Dítě divočiny je půvabná kniha, plná vzrušujících dobrodružství, zároveň však i obraz čistého a statečně prožívaného života. 1.vydání... celý text
Literatura světová Dobrodružné Pro děti a mládež
Vydáno: 1939 , Václav PetrOriginální název:
The Yearling, 1938
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Musím říct, že nízké hodnocení této knihy řadou čtenářů mě dost zaráží. Bohužel to vypadá, že komentáře psali hlavně ti, kdo knihu přečetli spíše omylem, z nedostatku jiné četby. Je škoda, že pak odrazují potenciální další čtenáře, kniha si to nezaslouží.
Mně se kniha líbila, i když nejvyšší hodnocení nedávám, a to z toho důvodu, že mi trošku nesedělo vyjadřování dvanáctiletého Jodyho. Podle velmi jednoduchých vět bych mu hádala míň. Je to trochu v rozporu s tím, kolik práce dokáže zastat. I když možná jsem příliš ovlivněna dnešními dětmi, které tráví spoustu času ve škole, na internetu a některé i s knihami, a vyjadřují se proto jinak, mají větší slovní zásobu. Naopak sotva se dnes najde dvanáctiletý kluk, který ovládá práci s nožem, sekyrou, puškou, stráví celý den okopáváním záhonů či na lovecké výpravě, byť pod dozorem otce.
Kniha je unikátní v líčení floridské subtropické přírody. Většina podobných knih je totiž zasazena do jiného prostředí, nejčastěji na sever, do hor či jinam do divočiny listnatých a jehličnatých lesů mírného podnebného pásu. Velmi zajímavý a cenný je například popis povodně, v němž autorka uvádí spoustu detailů o chování různých druhů zvěře při této události.
Líčení každodenního zápasu rodiny Baxterových o potravu, vodu a další základní životní potřeby činí z knihy dílo, které by si mladý čtenář měl přečíst, ovšem v dnešní době to asi málokterý udělá (a dost možná, že v dětství bych s touto knihou měla také problém kvůli drsnému chování mnohých postav). Troníkova moudrost "život je těžký" se dnes nenosí, vždyť přece "dont't worry, be happy!" Jenže pak přijde nějaká krize a "happy" přístup člověka ani nenasytí, ani za něho nezaplatí účty. Na postavě Troníka Baxtera autorka ukazuje životní nadhled a pokoru, které člověk získá po mnoha životních ranách, k nimž se postaví čelem. Tomu Troník učí i svého syna Jodyho.
Přátelství se srnečkem a jeho tragický konec poukazuje na drsnost, ale zároveň i laskavost rodiny. Těžko by dnes některý otec žádal svého syna o to, oč požádal Troník Jodyho ve chvíli, kdy neviděl jinou možnost. Jenže byla to situace, v níž šlo o život. Na druhé straně si dnes nedovedu představit rodinu, která by se se zvířetem dělila o skrovné zásoby jídla. Množství psů a koček vyhozených nezřídka i z jedoucího auta svědčí o tom, že ač se považujeme za civilizovanou společnost, hodně lidí nesahá v daném ohledu Baxterovým ani po kotníky. Jako důvod pro zbavení se nechtěného mazlíčka stačí podrápaná pohovka nebo rozbitá váza, tedy nikoli něco, na čem by byl člověk životně závislý. Přeneseno do dnešních poměrů, srneček by v současnosti asi dopadl mnohem hůř...
Tak se tady tak do komentářů dívám, že knížka nechává dojem povětšinou obdobný. V dětství jsem přečetl dvakrát, ale už ani tehdy nepatřila k mým "top" knihám, spíše mi vyplňovala pachuť knihovny pročtené skrz naskrz. V dospělosti se k ní už zřejmě nevrátím, i když jakožto knihomil jsem si i jí přibalil při stěhování od našich. Neříkám úplně na prd, ale ani zrovna dobrá.
Díky koróně a zavřeným knihovnám jsem musela sáhnout do zásob moji tchýně, je to její oblíbená dětská kniha, ale abych řekla nebyla nějak moc chytlavá kniha.
Nejzábavnější čas byla hony a když měl svýho mazlíčka.
Ale konec byl otřesný a ta jeho matka byla taky na pěst.
Tak pre mňa to bola veľmi hodnotná kniha. Nadchýnal som sa opisom prírody, vzťahov. Výborne vyzdvihnutá skutočná hodnota ťažkej práce za účelom obživy v neľahkých podmienkach. Rovnako bolo zaujímavé sledovať osud jedináčika. Jeho radosti, starosti, kamarátstva so zverou... Pre niekoho nuda, pre mňa kniha o skutočných hodnotách, skutočnom zmysle zabezpečenia rodiny, skutočnej odvahe.
Bolo to v časoch, keď som knihy priam hltal, najmä tie dobrodružné a o prírode. Čítanie mi pôsobilo radosť. Až raz, boli sme na návšteve a zavládla tam príšerná nuda, dospelí sa rozprávali a ja som sa akosi "stratil". Začal som šmejdiť v policiach s knihami, konečne som objavil niečo zaujímavé, bola to táto kniha. Zvládol som cca desať strán a tá návšteva zrazu nebola taká strašná, tá knihu ju predčila, bolo príjemné vrátiť ju do police...
[033/11] Byl to můj takový malý souboj a jediný důvod, proč jsem to vůbec dokázala dočíst, byla nechuť mít podobný rest na seznamu nedočtených knih. 'Dítě divočiny' je zdlouhavý popis ničeho, o ničem, o nikom a pro nikoho. Jediný vhodný čtenář je snad jen dítě z města v předškolním věku, které nikdy nevidělo setbu, naháňku a nebo rybolov.
První den, kdy jsem to otevřela, jsem byla schopná číst jen do strany třicet. Třicet stran o tom, jak se malý kluk válí u potoka a nedělá nic. V první třetině svazku jsem “poslouchala“ skuhrání dítěte, jak moc by si přálo mazlíčka. Srnečka, medvídka, mýválka, veverku,… (ECH!) Následovalo radostné popisování, jak je to získané zvířátko úžasné, dokonalé a neuvěřitelné a mezi tím se plakalo nad smrtí nepodstatné a nedůležité postavy, která prohodila snad jen dvě věty.
Ke konci měl proběhnout vzrušující lov na smečku vlků a medvědího zabijáka, ale celé to bylo suché, jak podrážky saharského beduína a celkový konec, který mohl být jen ve formátu: domácí mazlíček bude žít až do smrti na dvorku / uteče do lesa za potencionální družkou / nebo ho prostě a jednoduše odstřelí, se ukázal jen jako prachsprosté emoční vydírání, nad kterým jsem, přiznávám se, usnula.
Suma sumárum, je to nuda. Nemyslím, že by to bavilo chlapce, nevěřím tomu, že by to bavilo dívky, ale přiznávám, že jako první knížka to nemusí být špatné. I když ty popisy lecjaké houštiny dítě musí odrovnat. Jako trest za rozbitou porcelánovou mísu myslím dobré.
Je zaujímavé, ako sa literatúra za jedno storočie zmenila a akceptácia toho, čo je v knihách, sa posunula, respektíve otočila o stoosemdesiat stupňov. Dnes by takáto kniha bola vydavateľom nemilosrdne odmietnutá a pritom len opisuje, ako sa kedysi žilo. Naopak, to čo sa dnes do literatúry dostáva, by pred sto rokmi nebolo možné uverejniť. Ale späť ku knihe a príbehu v nej ukrytom. Nebolo to vôbec špatné, no dnešného čitateľa by to len veľmi ťažko zaujalo. Čo si na knihe cením najviac, je to, že ju napísala žena. A dala do nej svoje videnie skutočnosti, ktoré je v mnohých ohľadoch drsnejšie, než akoby to prežíval a napísal muž. Nemožno porovnávať, ako sa správali, hrali a pracovali deti vtedy a ako to majú detváky dnes. Vtedy to bolo o tom, aby sa rodina tvrdou drinou uživila a nič nedostala zadarmo, ba priam bola závislá od zeme, na ktorej hospodárila. Dnes, keď lovíme zver a pestujeme zeleninu a ovocie v super, hyper a iných marketoch, si nevieme predstaviť, aké to vtedy bolo - teda niekto možno hej. O to je viac zarážajúce, ako hnusne sa správame ku zvieratám a nazývame sa civilizovanou spoločnosťou. Myslím si, že vtedajšie priateľstvá a vzťah ku zvieratám boli omnoho trvalejšie a triezvejšie, než dnešné plytké a často zištné.