Divadlo v proměně civilizace
Bohuslav Blažek
Soubor statí o divadle od známého radikálního a všestranného myslitele – sociologa, ekologa, psychologa, dramaturga a pedagoga Bohuslava Blažka (1942–2004). Autor divadlo nahlíží nejen kriticky, ale i ve vektorech světa trvale rostoucí neurčitosti. Publikaci sestavili Jan Dvořák, Jiřina Olmrová a Filip Blažek a byla vydána ve spolupráci s Výzkumným pracovištěm Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU / NAMU v Praze. Z dobře představitelného mnohosvazkového díla z esejů, kritik, analýz, komentářů a glos Bohuslava Blažka, a to v oslňující škále oborů a specializací zpřístupňujeme souhrn jeho statí o divadle, včetně náklonů k tomuto uměnovědnému předmětu z obecnějších pozic nebo mediálních kontextů. V časové vlně od kulminace liberalizačního procesu 60. let, přes normalizační lapání po dechu k novému rozhledu po listopadu 1989 nastavil autor v nyní sdružených textech –asi jako málokdo u nás – zároveň i zrcadlo radikální proměně civilizace, v myšlení i komunikaci. „Byl B. B. objevitelem nových cest nazíraní na divadlo a kulturu vůbec? Byl současně provokatérem a solitérem? Byl obojím. V dávných šedesátých letech americký literární kritik John Barry napsal, že spisovatel musí zajít hodně daleko, aby lidé došli dost daleko. Tato maxima, myslím, platí nejen v literatuře. Platí i v divadle, ve filmu, ve výtvarném umění a jistě i v uměnovědě.“ Z recenze Jana Koláře, Divadelní noviny, únor 2019... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1990 | Čím drží svět pohromadě |
1985 | Krása a bolest |
1995 | Tváří v tvář obrazovce |
1988 | Světy postižených |
2004 | Venkovy: anamnéza, diagnóza, terapie |
Výběr statí o divadle a věcech souvisejících provokatéra, chytrého člověka vzdělaného ve filizofii, psychologii, sociologii, antropologii, teorii her a dalších oborech, které byl schopen propojovat; v knize je nabízen, slovy B. B., "soubor podnětů, s nimiž lze souznít, jež však nelze pasivně převzít". Co mi utkvělo: divadlo na pokraji zbytečnosti, metafyzická nebezpečí herectví, divadlo a obraz světa jako měřítko stavu světa; kultura ve vztahu k civilizaci jako pokus o kompenzaci určitosti dávkou neurčitosti; PC hry jako prostředek komunikace ne mezi člověkem a strojem, ale člověkem a člověkem (mezigeneračně v rodině, sounáležitost s členy subkultury...) a zároveň jako otevření možnosti práva na chybu; katastrofy včetně apokalypsy jako projev otevřenosti času; mýtus jako širší kontext všednodennosti, zanikání mýtu jako předpoklad jeho zživotnění; slovník jako omezující nástroj (svět redukuje na slova) atd. Většina prací je z poloviny devadesátých let, přesto neztrácejí na zajímavosti.