Dívka se stříbrnýma očima
Samuel Dashiell Hammett
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/42522/bmid_divka-se-stribrnyma-ocima-HdW-42522.jpg
4
118
118
Klasik americké detektivky a zakladatel tzv. drsné školy pracoval v nejrůznějších profesích, mimo jiné také ve službách slavné Pinkertonovy detektivní kanceláře v Chicagu. Díky tomu poznal důkladně nejen práci detektiva, ale také svět všemožných kriminálních živlů. Ve svých knihách Hammett vytvořil několik výrazných typů detektivů, kteří podobně jako jejich protivníci, zločinci, nejsou ani zcela dobří, ani zcela zlí. Mezi ně patří také malý tlustý detektiv z Kontinentální (Continental Op), jenž vystupuje v sedmi povídkách vydaných pod názvem. Čtenář se prostřednictvím tohoto bezejmenného detektiva-vypravěče seznamuje se celým příběhem, jeho postavami a rovněž s autentickým prostředím amerických velkoměst dvacátých let minulého století.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Povídky
Vydáno: 1978 , OdeonOriginální název:
The Continental Op, 1974
více info...
Přidat komentář
Nádhera! Tohle je umění detektivky... Bez zbytečně komplikovaných zápletek.Prima dialogy. Strohé tak akorát. Příjemné napětí kořeněné špetkou sarkasmu. Atmosféra!!! Čtenář ani nepotřebuje bůhvíjak důmyslné či překvapivé rozuzlení. Skvělé čtení
Knihu jsem měl rozečtenou několik měsíců, stále ustupovala zajímavější četbě. Pětihvězdičkovým Zločin a trest, Všichni mají pravdu a Na smrt, J. Kariky. Právě po poslední jmenované knize jsem potřeboval spočinout tím, že dočtu americké detektivní povídky začátku 20. století.
Jistá úleva se dostavila, ale trochu zvláštně zašmodrchané příběhy s nepřehledně popsanými akčními scénami mě moc nenabažily…:). Knížku jsem dočetl, poslední příběh Vražedné Loučení byl asi nejpůsobivější, ale již jsem rád, že čtu již něco jiného…:). Knížce jsem opravil přebal a vrátil do nádražní knihovničky.
Sbírka zakladatele drsné detektivní školy Dashiella Hammetta nabízí kolekci povídek volně spojenou bezejmenným, lehce obtloustlým vyšetřovatelem Kontinentální detektivní agentury, který většinou řeší případy s rozvahou stoika, ale když jde do tuhého s použitím zbraně či svých tvrdých pěstí rozhodně neváhá. Hammett v něm stvořil hrdinu špinavých uliček, zaplivaných výčepů a všivých nevěstinců, který je vše jiné než nablýskaný neprůstřelný seladon. Občas dostane i pořádně přes držku nebo jednu do kebule, ale jakmile se pustí do vyšetřování, nikdo a nic ho už nezastaví, dokud případ není vyřešen k plné spokojenosti klienta. S razancí sobě vlastní se pohybuje stejně snadno mezi nejbídnějšími z bídných, jako i v salónech zbohatlíků. Ať už hledá vrahy (Desátá stopa, Vražda pana Maina, Vražedné Loučení), zmizelé manžely (U Zlaté podkovy), snoubenky (Dívka se stříbrnýma očima) nebo jen nějakého chlápka, který bydlí kdesi v Turecké ulici (Dům v Turecké), vždy odvede prvotřídní práci. Přísnou literu zákona si sice občas vyloží po svém, jakýsi nepsaný kodex cti a lidského porozumění ale naplňuje pokaždé. Solidní, čtivé, stejnou měrou přemýšlivé jako akční, nevtíravě syrové a opravdové - to jsou povídky Dashiella Hammetta.
Dívka s jantarovýma očima je soubor povídek, jejichž ústřední postavou a vlastně vypravěčem je figurou netypický – malý, tlustý, přesto drsný - bezejmenný detektiv z Kontinentální detektivní agentury.
-
Vymrštil jsem mu pravou pěst do tváře – a vymrštil jsem s ní každý gram svých devadesáti kilo, posílený vzpomínkou na každou vteřinu, kterou jsem strávil ve vodě, a každé bolestné zatrnutí mé pomlácené hlavy.
-
Sám autor pracoval dlouho v Pinkertonově detektivní kanceláři a jeho povídky zřejmě vycházejí z reálných příběhů a znalosti kriminálního prostředí tehdejší Ameriky.
Ve svých povídkách se často dost „vyřádí“ na popisu fyziognomie osob:
-
Byl to vyzáblý muž kolem čtyřicítky. Vlasy pískové barvy, rozčesané uprostřed, nosil přikartáčované k malé hlavě s opálenou tváří. Oči měl šedivé, se spodními víčky stejně rovnými, jako je hrana pravítka. Ústa tvořila další rovnou čáru pod krátce sestřiženým pískovým knírem. Od nozder mu běžely kolem koutků úst rýhy jako šrámy. Jiné, stejně hluboké, sbíhaly po tvářích k ostrému hřebenu brady.
-
Creda Dexterová byla drobná dívka něco málo přes dvacet. První, čeho si na ní člověk všiml, byly oči, velké a hluboké, jantarové barvy, jejichž panenky nezůstávaly ani chvíli v klidu, roztahovaly se a stahovaly – někdy pomalu, jindy náhle – od velikosti špendlíkových hlaviček až k rozměrům, které hrozily úplným vymazáním jantarových duhovek.
-
A vtipné jsou jeho popisy situací nebo vlastních pocitů či úvah:
-
Nejsem ani dost mladý ani dost starý na to, abych se rozpálil nad každou ženskou, která ve mně nevzbuzuje pocit, že být slepcem není tak špatné.
-
Některé povídky jsou po vyřešení případu ukončeny, jako tečkou nebo vykřičníkem, poslední strohou, lakonickou větou:
-
Otočila se k svému bývalému společníkovi:
„Teď doufám, že se zhoupneš, ty idiote. Zkazil jsi mou hru. Tak já teď strávím každou minutu, než tě pověsí, tím, že jim v tom budu pomáhat!“
A to taky udělala.
„Pojedeš, Ede, do Seattlu a budeš viset za Ashcraftovu sebevraždu.“
A taky, že jo.
Zašeptala mi do ucha ten nejodpornější přídomek, jakého je angličtina schopná.
Pak odešla do cely.
Ještě bych chtěl pochválit Žantovského za doslov ke knize, který je stručným životopisem a charakteristikou Hammeta. Zajímavé informace o autorovi.
Zatraceně dobrý překlad. Tak dobrý, že - ačkoli je jasné, že břitkost a vtip českého textu nebyly překladatelem vykřesány ze suchopárného originálu, a tedy i autor má na kvalitě textu svůj podíl - mám chuť přečíst si cokoli dalšího v překladu Michaela Žantovského.
Chtěla jsem přidat pár ukázek pro podporu svého tvrzení, ale koneckonců - přečtěte si to sami.
Nakonec mě ten Hammetův úsporný styl dostal. A i detektivně je to logicky v pořádku.
Hodnocení pěti hvězdami není z mé strany dost určitě objektivní, ale k autorovým příběhům se prostě rád vracím.
„Potom jsem rozsvítil všechna světla v místnosti, zapálil si cigaretu (každý si čas od času dopřeje nějakou tu pózu) a sedl si na postel, abych očekával svoje dopadení. Mohl jsem se plížit po tmavém domě za svými nepřáteli a možná je i načapat; ale nejspíš by se mi podařilo nechat se střelit. A já se nerad nechávám střílet.“
Že jsem toho od Hammeta příliš nečekala, příjemně mne překvapil. Ačkoli šlo o povídky, četla jsem je jedním dechem. Brzo jsem si zvykla na autorův styl a uznala, že hlavní hrdina je prostě týpek. Obvykle detektivky nečtu, ale Hammeta bych proti přirozenosti mezi konzumní literaturu nezařadila. Úplně nadšená jsem sice nebyla, ale v kontextu mého hodnocení tady se nebojím ocenit autora nadějnými pěti hvězdičkami, už jen proto, že mě oslovil i mimo můj obvyklý žánr.
Poviedky, v ktorých sú muži drsní, ženy ešte drsnejšie a život za nimi v ničom nezaostáva, takže ideálne na šmirgľovanie lavíc alebo ako rozprávky na dobrú noc.
Sbírka detektivních povídek, od autora, jehož tvorba představuje prototyp drsné školy (hard-boiled school). Ve všech vystupuje bezejmenný menší a tlustší detektiv, který se nepáře ani s vyprávěním ani s vyšetřováním - oboje předvádí v úsečném, pragmaticky se vyvíjejícím rychlém sledu. Nechybí překvapivé zvraty, stěžejní jsou skoro ve všech příbězích postavy sociopaticky manipulativních femme fatale (vč. oné dívky se stříbrnýma očima). Sarkastických černohumorných hlášek je mnohem méně než kupříkladu u Chandlera, u nějž má čtenář pocit, že jeho Marlowe se před ním docela rád předvádí svojí rétorickou exhibicí. Hammettův hrdina působí coby vypravěč více jako ten, kdo prostě situaci podává slovy, jež mu přijdou nejrychleji na mysl. Do psychologických obrazů a sociální kritiky se nepouští, přesto je tam samozřejmě oboje implicitně přítomno. Většina povídek končí po dopadení a usvědčení pachatele lakonickým oznámením: "Zhoupnul se."
Až do poslední chvíle jsem netušil, že se jedná o povídky. Skočil jsem po knize v antikvariátu prostě proto, že znám Maltézského sokola a že Dashiell Hammet je považován vedle Chandlera za předního představitele americké drsné kriminalistické školy, což je styl, který zbožňuji. A byl jsem naprosto spokojený. Ani jedna povídka není slabá, právě naopak... mají drive a jsou patřičně tvrďácké, přestřelkami a mrtvolami se v nich nešetří. Anonymní obtloustlý agent Kontinentální detektivní agentury, který všechny povídky spojuje, je sympatický cynický chlápek, který vás svým pragmatickým přístupem k lidským slabostem vždycky dostane na svou stranu. Navíc mě pokaždé odrovnalo to lakonické konstatování na konci každé povídky: "Pověsili ho, " a tak podobně.
Jako hodnotný považuji i doslov od překladatele Michaela Žantovského, dozvěděl jsem se z něho hodně o Hammetově životě a řadou faktů jsem byl docela překvapený (třeba, že byl po své názory vězněn neblaze proslulým McCarthyho Výborem pro neamerickou činnost).
P.S. těch těstovitých obličejů jsem si všiml také :-)
První detektivní kniha, kterou jsem za svůj život četla (vynechám-li „zeměplošské detektivky“ se Samem Elániem).
Příběhy byly docela jednoduché, kniha se četla skoro sama. Líbil se mi překlad, jen jsem si všimla oblíbeného výrazu, který se u některých postav opakoval - měly těstovitou tvář. V knize bylo těchto těstovitých oličejů asi pět :)
Kniha se mi líbila, hlavní postava byla tuctovým detektive, který ale dokáže překvapit důvtipem.
Kdyby po ní někdo toužil, vrátila jsem ji do Knihobudky v Kunraticích u městského úřadu.
Ve své kategorii (napínavé brakové povídky s osamělým detektivem) absolutní špička. Jako body přihodím skvělou práci s jazykem, dokonalou znalost tématiky, neústupnou akci i strohá zakončení. Prostě Hammett. Člověk stejně zajímavý jako jeho povídky.
Jestlipak někdy vyjde v češtině kniha, kterou o něm napsala jeho přítelkyně a která je zmíněna v doslovu knihy? Kéž by....
Po delší době musím vyzdvihnout Hammettův dokumentární styl vyprávění, prostý jakýchkoli berliček, osekaný na maximum a přesto z pohledu celku napínavý a pohlcující. Pokud detektiv rozehraje dialogovou psychologickou hru, je jasně čitelná, karty jsou rozdány a těžko předem odhadnout, jak se vyvine. Jeho detektiv hovoří jazykem profesionála, pozorný čtenář zachytí střípky z reálné detektivní práce (nepřesná citace.: vzkaz jsem schoval do kapsy, vždycky se hodí mít po ruce vzorek písma) a může si udělat obrázek o tom, jak "to dřív fungovalo".
Největší potěšení - příběhy napsané před sto lety jsou díky své sevřenosti stejně stylisticky úderné, jako by je psal dnes.
Hammett nestárne, Hammett není detektivka, Hammett je literatura. Ať žije Hammett a vydávejte ho, proboha, dál!
Fungovalo to, mělo to spád, bylo to napínavé a časovým zasazením to bylo zase něco trochu jiného, než na co jsem zvyklá od současných autorů detektivek. O hvězdičku méně snad jenom proto, že občas to rozuzelní bylo až příliš 'najednou' a sem tam jednání detektiva vůči realitě trochu přehnané. Ale jinak krásné čtení :).
Hammet je výborný (ach, jaké to objevné tvrzení, že...). Jede to, sviští to, sype to, autor se s tím prostě moc nepárá. Chlapské, mužné psaní, a to já ráda.
Povídky moc nemusím,raději čtu delší příběhy a většinou si musím dát mezi každou povídkou kratší pauzu,ale tady jsem mohl číst v kuse.Doopravdy se krátké příběhy moc povedly a doslov od překladatele zajímavý,co více si přát.K přečtení výborný.
Skvělé povídky! Drsnější styl mi vůbec nevadil, naopak mě to vtáhlo víc do děje.
Část díla
Desátá stopa
1924
Dívka se stříbrnýma očima
1924
Dům v Turecké
1924
Tentononc Kid
1925
U zlaté podkovy
1924
Autorovy další knížky
| 1971 | Maltézsky sokol |
| 1978 |  Dívka se stříbrnýma očima |
| 1987 | Tři krvavé historie: Rudá žeň / Maltézský sokol / Hubený muž |
| 2002 | Žena v temnu |
| 1992 | Prokletí rodu Dainů / Skleněný klíč |
Tento výbor povídek u mě patří mezi nejlepší povídky vůbec. Každá povídka je prakticky samostatným "velkým románem", nic jí nechybí, má dobrý nápad, spád, pointu a netrpí zbytečnostmi. Je to potěšení z četby a zaslouží si 5*, 3. 3. 2024.