Dívka, žena, jiné
Bernardine Evaristo
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533352/bmid_divka-zena-jine-65e1f5bea18dc.jpg
4
238
238
Audiokniha Dívka, žena, jiné sleduje strhující osudy dvanácti britských žen na strastiplné životní pouti napříč uplynulým stoletím. Nebojácná farmářka, lesbická feministka, uklízečka středního věku, úspěšná bankéřka, přísná učitelka či žena v domácnosti s poporodní depresí Každá z nich je jiná, a přesto se navzájem podobají víc, než by samy čekaly. Spojuje je touha něco nalézt: společnou minulost, lepší budoucnost, místo, které by se dalo označit za domov, porozumění, manžela, milenku, ztracenou matku, zmizelého otce nebo jen záblesk naděje. Román na pomezí prózy a poezie je oslavou černošských žen a jinakosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2021
,
Témbr
Originální název:
Girl, Woman, Other, 2019
Interpreti: Vanda Hybnerová
více info...
Přidat komentář
Ze začátku knihy mi možná trochu vadilo, kolik a jak moc se řeší současné trendy společenské problematiky (feminismus, gender, rasismus, domácí násilí, LGBTQ+, psychické problémy..), ale s postupem četby mi to dávalo smysl a byl to vlastně krásný rámec, protože vše bylo vykresleno z více stran a vlastně je na každém z nás se rozhodnout, co si o tom myslíme.
Kniha ukazuje, že každý něco řešíme, že každý máme svou bublinu, která nás ovlivňuje, a hlavně že každý máme nějakou historii a nějaká privilegia, s kterými se musíme vyrovnat. Spoustu věcí z počátku nemůžeme moc ovlivnit, ale v konečné podstatě si život i tak tvoříme sami.
Velmi zajímavá kniha a vlastně pro dnešní dobu i dost důležitá. Dokonce je i oceněna a nese Man Booker price 2019.
Dvanáct životních příběhů, z nichž Bernardine Evaristo vytvořila pozoruhodný román tím, že je sešila v jednu celistvou literární patchworkovou deku – asi tak bych charakterizovala Dívka, žena, jiné.
Témat, která se tu prolínají, je mnoho a vlastně všechna jsou docela palčivá a nesmírně aktuální. Najdete tu feminismus, otázku genderu a (ne)binarity, LGBTQ+, mezilidské vztahy, rasismus a spoustu dalších společenských i existenciálních otázek… Tahle témata mám ráda, takže obsahově mi to sedlo.
Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientovala ve stylu psaní. Text totiž často působí jako pouhý sled spisovatelčiných myšlenek, které předběžně hází na papír, než jim dá finální románovou podobu (nenechte se ale zmást, osudy hrdinek jsou docela podrobně rozepsané). Navíc se tu velice šetří interpunkcí a jednotlivé věty jsou od sebe děleny víceméně jen odsazením na další řádek; velká písmena najdete jen na začátku kapitoly či u vlastních jmen, podobně zřídka tu natrefíte i na tečky. Zpočátku jsem sice s touhle neobvyklou podobou textu bojovala, ale když jsem si zvykla, vlastně mi to nakonec vyhovovalo víc, než bych bývala čekala.
Každé hrdince je většinou věnována samostatná část, nejde však o povídky. Mezi jejich osobními příběhy najdete přirozené vazby, a jak už jsem napsala na začátku, jsou jakoby volně sešité. Někdy jsou pojítkem předem dané vzájemné vztahy, jindy jsou jejich osudy propojené jen tematicky, ale sem tam se vazba vytvoří i dodatečně.
Zkuste se taky začíst, myslím, že román si pozornost více čtenářů zaslouží. Ostatně Evaristo za knihu získala Man Bookerovu cenu.
Chvíli mi trvalo se zorientovat v postavách a ve stylu, jakým byla kniha napsaná. Ze začátku se jich tam obejvuje hodně. Zároveň to bylo dost neobvykle napsáno bez teček za větami, uvozovek...ALE....po pár desítkách stránek si mě jednotlivé příběhy a jejich propojení získalo.
Dívka, žena, jiné je velmi jiná kniha. Britské "dějiny", feminismus, (ne)binarita, homosexualita, rasismus, trans, gender aj. To všechno najdete v nejnovější knize #bernardineevaristo.
Několik různých životních osudů, několik příběhů černošských žen (můžu to tak vůbec napsat?), které se propojují v jeden jediný.
Styl psaní mi že začátku nesedl, chyběla přímá řeč, interpunkce, takže začtení mi trvalo několik desítek stran a někdy jsem "přeskakovala", ale literatura to je z mého hlediska velmi kvalitní.
Kniha mi připomínala Bábovky od Třeštíkové.
Z počátku jsem se vůbec nemohla začíst. Nebylo to ani tak kvůli specifickému stylu, jakým je kniha psaná, spíš mi první čtyři hrdinky byly silně nesympatické. Všechny ty intelektuální debaty s výrazy jako "desegregovaná Texasanka" nebo "rasové implikace" mi připadaly nudné. Takhle se opravdu někdo baví? A pak strašně moc informací, aniž by se šlo trochu víc do hloubky (např. zmínka o znásilnění, dvě věty a jedeme dál, nějak se s tím srovnala a hotovo).
Takže místo sledování děje jsem si všímala drobností jako třeba na str. 138 (a znovu na str. 379) špatně přeloženého pojmu "dědečkovy hodiny" (pravděpodobně záměna grandfather's clock a grandfather clock, což jsou stojací hodiny, pendlovky). Taky mě pobavila na str. 170 zmínka o bujném poprsí, které je o stránku dál popsané jako "prsa velikosti C" (jestli jsou céčka bujné poprsí, tak co má potom Jitka Čvančarová?)
Nicméně od příběhu Bummi to konečně začalo být zajímavé. S každou další postavou, která zapadla do složité mozaiky, mě to bavilo víc a víc. A nezkazily to ani poslední kapitoly (Raut a Epilog), kde se zase objevily kecy o "konsezuálním tom", které "denunciovalo cosi". Spíš naopak. Některé dějové linky se dočkaly zajímavého závěru.
Z díla, které získalo Man Bookerovu cenu, jsem měla obavy. Ostatně jako ze všech knih, které nadchly kritiku. Po pomalém rozjezdu mě to ale opravdu chytlo. Vlastně se mi to dost líbilo. Bylo to zase trochu jiné čtení.
Zajímavá a povedená kniha.
Na začátku jsem byla prvních pár stran dost rozpačitá ze stylu, jakým je kniha napsaná a vážně jsem myslela, že jí kvůli tomu odložím. Ovšem zvykla jsem si a kniha mě pohltila příběhy, které vypráví a které jsou čtivé a zajímavé.
Je to kniha vyprávějící osudy 12 černošských žen žijících ve 20. století. Mnohdy je drsná, popisuje mnoho problematik té doby, ovšem všemi příběhy je protkán především rasismus a feminismus a jejich vývoj v minulém století především na území Anglie. Dalšími významnými tématy jsou homosexualita či sexuální zneužívání.
Na můj vkus bylo v knize až moc postav, upřímně někde ve třech čtvrtinách jsem se začala trochu ztrácet v tom, kdo je kdo (to, když se v knize objeví jméno a vy se musíte na delší dobu zamyslet, kdo to sakra je... celkem to při čtení ruší). Z toho důvodu bych brala knihu tak o 100 stran kratší - méně příběhů, méně postav. Naopak se i velmi líbila kapitola Raut, kde se osudy mnoha postav krásně spojily a trošku mi pomohla srovnat se v tom, kdo je kdo a ke komu patří.
Moc se mi líbilo, že si každá postava odvyprávěla příběh svého života ze svého úhlu pohledu (proč jednala tak a tak, co ji k tomu vedlo), ale třeba v další kapitole jsme na život této postavy mohli nahlédnout z pohledu např. její dcery, kamarádky, matky. Člověk si uvědomí, že ani naši nejbližší nemusí chápat, proč konáme jak konáme, co nás k tomu vedlo nebo to velmi často chápají úplně jinak. Nemluvě o všech těch tajemství, které si člověk musí nést životem a snaží se při tom neztratit aspoň sám sebe.
Jedna z knihy, kterou si časem přečtu ráda znova a věřím, že v ní najdu mnoho nového a mnoho krásného.
Dechberoucí. Dvanáct žen - dvanáct příběhů, které se proplétají a doplňují. A kromě toho, že výsledný obraz je mimořádně pestrý (i díky originálnímu stylu, připomínajícímu báseň v próze zkříženou s proudem vědomí), nabízí i nenásilné vzdělávání ve feminismu a zprávu o tom, jak se proměňovaly vnější projevy odvěké ženské touhy "prostě být" a zároveň se definovat vůči sobě i vnějšímu světu.
Silné příběhy (ne)obyčejných žen.
Styl psaní vyžaduje soustředění.
Příběhy se krásně proplétají.
Dvanáct žen a každá má svůj příběh, jako vlastně každý z nás. Každá jde vlastní cestou a občas se jednotlivé příběhy prolínají. Rohodně zajímavá kniha, ale musím přiznat, že styl napsání mi příliš neseděl.
Text je možná zajímavý, ale je tak pitomě členěný, že se pro mě kniha stala nečitelnou. Škoda.
Překrásný příběh. Všechny ty lidi bych ráda znala osobně. Je to krásně propojené. A nádherně zakončené. Celé mi to připomíná kruh života. Dokonalost, i když jsem u toho často brečela. Jdu si to přečíst znovu. Doporučuji.
Napůl jsem ji četla a poslouchala jako audioknihu. Bála jsem se, že jedna osoba, která audioknihu namluvila, přece nemůže vystihnout všech 12 příběhů a všechny díky stejnému hlasu splynou dohromady. To se ovšem nestalo, naopak to podtrhlo tu myšlenku, že i když byla každá postava jiná, tak toho vlastně měly mnoho společného. Příběh se na konci krásně uzavřel a ten závěr jsem opravdu nečekala, ale tím líp! Bylo osvěžující číst něco takového, navíc z pohledu černošských žen. Za mě byl nejlepší příběh Carol, nevím proč, prostě mě oslovil.
Obraz zkušenosti dvanácti britských žen, který klade důraz na skládání střípků mozaiky propletených lidských příběhů. Ukazuje, jak se během století žilo britkám, které zde tvoří zejména přistěhovalky ze Západní Indie. Řeší se rasa/etnicita, třída, feminismus a gender. Jde tím o skvělou ukázku intersekcionality. Navíc je výborné, když autorka ukáže jednu zkušenost z pohledů více postav. Vše se stává tím více lidské.
4,5 hvězdičky
chystala jsem se na ni dlouho
koupila si i papírovou knihu
ale nakonec dala šanci audio verzi
třináct hodin dlouhou
od nakladatelství témbr
a neprohloupila jsem
naopak
sice jsem ji poslouchala dlouho
ale o to víc si ji užila
ze začátku jsem si musela zvykat
na výjimečný styl psaní
ve skvělém podání vandy hybnerové
ale především jsem ocenila
otevřenost
syrovost a surovost
odvahu
intimitu
humor
drzost a drsnost
žádné servítky
žádné zábrany
ocenila jsem tu reálnost
a tolik věcí k zamyšlení
příběhy dvanácti britských žen
které promluvily za miliony dalších
některé nemohou být rozdílnější
i když jsou si blízké
některé mají spoustu společného
i když se neznají
navzájem se jejich životní osudy proplétají
ať už chtějí
či nikoliv
milenky kamarádky příbuzné
matky dcery
genderově ukotvené i fluidní
binární i nebinární
různě staré
různě sexuálně orientované
z různých sociálních tříd
s různými sny a cíli
starostmi a radostmi
dětmi manželi a manželkami
s různou prací a zázemím
s různými bolavými zážitky a ztrátami
s každou novou postavou se příběh stával celistvějším
s každou novou postavou jsem audiu přicházela na chuť víc a víc
víc a víc jsem se do příběhu ponořovala
víc a víc jsem se v něm vyznala
víc a víc jsem mu rozuměla
víc a víc jsem nad ním přemýšlela
boj proti patriarchátu rasismu a misogynii
intersekcionální feminismus
inteligentní pokrokové obohacující
nové obzory rozšiřující
neposlouchala/nečetla jsem ji naposledy
zážitek a velké doporučení
(můj názor jsem sepsala podobným stylem, jakým je vedena kniha- volný verš/experimentální próza)
Dívka, žena, jiné je tou knihou, která jako první v historii sdílí Booker Prize (2019) s další knihou.
Literárními kruhy rezonovaly obavy, že kvůli dělení ceny bude román Bernardine Evaristo ochuzen o část pozornosti. Podle mě se ale dalo čekat, že pakliže bude někdo ocenění sdílet s Margaret Atwood, spíše na sebe pozornost upoutá... A stalo se (zaslouženě!).
Předseda poroty k tomu řekl: “Zkoušeli jsme hlasovat, ale k ničemu to nevedlo. Hle, metafora naší doby.“
Nemohli bychom si z takové demokracie vzít všeobecný příklad a mít třeba dva prezidenty, dva premiéry...a tak? :))
•
Román je mozaikou příběhů dvanácti žen, vzájemně (více či méně) propletených. Každá žena, každý charakter, je dokonale vykreslen, autorka dokázala zachytit psychiku hrdinek rozdílných věkových skupin či sexuální orientace.
Četla jsem to dva týdny a mám pocit, že jsem to přečetla moc rychle. Už teď se mi to chce číst znovu. Ne kvůli obsahu, ale kvůli formě, kvůli tomu textu samotnému. Bože, jak já obdivuju lidi, kteří umí TAKHLE psát.
•
A větu “Se mnou jsi doma, protože domov je člověk, a ne místo.” si ukládám. Protože přesně to je důvod, proč moje “doma” není ohraničeno jen jedním místem.
Posloucháno jako audiokniha. Vanda Hybnerová měla perfektní přednes knihy. Bohužel jsem se ztrácela ve jménech a občas i v příbězích.
Dívka, žena, jiné zaujme na první pohled už pro svou neobvyklou stylistiku, Evaristo nepoužívá velká písmena a věty jsou od sebe často odděleny nikoli tečkou, nýbrž vynecháním řádku. Plynulosti a čtivosti textu to ale nikterak nebrání, proto bych s často používaným označením „experimentální próza“ šetřila. V jednotlivých kapitolách sledujeme osudy dvanácti žen různého věku i společenského postavení, spojujícím prvkem je pro ně více či méně tmavá barva pleti a postupné prolnutí osudů. Zpočátku jsem měla trochu problém s orientací v tom, kdo je kdo a jak spolu dané hrdinky souvisí, brzy jsem ale autorčinu stylu uvykla a s nadšením sledovala, jak propojí všechny linky. Příběhy jsou natolik barvité, že je těžké vypíchnout pár těch nejlepších, kniha podle mého funguje tak dobře právě díky celému konceptu propojení osudů a poukázání na odlišnosti „normy“ v průběhu času. Ač si to čtenář tak nějak v koutku duše uvědomuje, je skoro až neuvěřitelné, jakým pokrokem společnost prošla v průběhu několika posledních dekád co se týče vnímání rasy, pojetí feminismu nebo přístupu k genderu. Stále nejsme tak daleko, jak bychom měli být, ale když si připustíme, že před pár desítkami let bylo nemyslitelné pustit černocha v autobuse sednout a před nedávnem stál jeden v čele USA, je jisté zadostiučinění snad na místě. Román Bernardine Evaristo považuji za prudce inteligentní, pokrokový, výtečně stylisticky a tematicky zpracovaný; nechybí v něm hloubavé vážné pasáže, ale ani humor a nadsázka. Oceňuji, že je téma zpracováno velmi komplexně a autorka se nebojí dotknout i záležitostí, o kterých (troufám si tvrdit) heterosexuální bílý člověk nemá moc ponětí (jako třeba domácí násilí v případě kapitoly o Dominique). Doporučit můžu nejen knihu samotnou, ale i její audioknižní zpracovaní. Pro naraci byla vybrána má oblíbená Vanda Hybnerová, té bych snad vytkla (opět) jen angličtinu, ale je jí tam minimálně, takže určitě nepůsobí rušivě. Zvukové předěly kapitol jsou docela bláznivé, ale k celkovému plastickému obrazu příběhů se mi hodily. Audiokniha může být navíc dobrou volbou pro někoho, koho by snad přeci jen rušila ona zmiňovaná nezvyklá stylistika.
Jsem ráda, že jsem si tuto knihu rozvrhla na Velikonoce, páč kdybych se s ní crcala více dní, chovala bych k ní mnohem větší nelásku.
První půlku knihy jsem byla přesvědčena, že jí dám pouze 2*. Forma mi přišla otravná, naštěstí jsem se ji časem naučila víceméně ignorovat. Asi na 5 místech jsem si dokonce přiznala, že tato situace by v běžném textu tak dobře nevygradovala/nevyzněla (ale 5x za 450 stránek mě nepřesvědčilo o tom, že by to za to stálo). Dále, a s tím jsem se stále nesrovnala, jsem o knize četla, že je FEMINISTICKÁ (popř. by to minimálně měla být oslava žen). Prosím kde? Tam kde se ženy vzájemně hejtí, nebo tam, kde už popáté musel přijít MUŽ SPASITEL aby bylo vše lepší? Nebo tam, kde se o znásilnění říká „ukradl jí panenství, ale cajk“? Nebo tam, kde to vypadá, že feminismus = nesnáším muže? Nebo KDE? Jediná postava, která mi přišla sympatická, byla Morgan, která ani není žena, takže tak.
NICMÉNĚ téma, které mě neobtěžovalo a přišlo mi zajímavě zpracované byl rasismus (+ colorism) a jeho různé dopady na lidi napříč generacemi a v různém společenském postavení.
Postavy v druhé polovině byly o něco zajímavější, epilog mě dokonce rozesmál a kniha mě tedy nechala v dobrém rozpoložení, tak alespoň že tak (možná to však byla jen euforie z toho, že už se ke knize nebudu muset vracet, kdo ví).
Nemohla jsem se do knihy dlouho začíst, styl psaní byl dost nezvyklý, některé příběhy mě ale opravdu dostaly, hlavně Grace a Hattie
Štítky knihy
Anglie homosexualita ženy partnerské vztahy anglická literatura rodinné vztahy feminismus vztahy mezilidské vztahy osudy žen milostné vztahy experimentální literatura mezigenerační vztahy Bookerova cena
Na knihu som sa tešila dlho a konečne sa objavila v elektronickej podobe v miestnej knižnici, tak som si ju vypožičala. Súhlasím s komentárom podo mnou (Tweed), že síce knihu označujú ako feministickú, avšak mne skôr prišla, že sa riešia gender a rasové otázky. Ak sa tam už objavili feministické myšlienky, tak to bola pre mňa skôr kritika bieleho feminizmu a nadradenosti ohľadom toho. Avšak, ak chcem knihu hodnotiť a hodnotím ju na 4*, tak je to práve z dôvodu vykreslenia zaujímavých osudov 12 žien. Jednak mi "akoby voľný verš v próze" vôbec nevadil, text mi utekal a nevadila mi ani absencia dialógov. Hodnotné boli pre mňa vykreslenia prežívania postáv, kde boli niektoré lesbičky, niektoré nepriznané, zneužívanie žien všeobecne, nebinárne a zároveň to porovnanie života ženy v minulosti a dnes. Myslím, že kniha právom vyhrala Bookerovu cenu a rozhodne u mňa lepšie ako bájne ospevovaná Chimamanda Ngozi Adichie!