Divoké papíry

21.09.2024

Narozdíl od většiny nejsem okouzlena. Čtete první básně a obrazy a obraty na vás zapůsobí. Ale pak už nepřijde nic nového, stále ten stejný "surreálný svět" - několikrát jsem si říkala, zda tam nějaká báseň není podruhé. Ten dojem, jako by to bylo opakujících se stále stejných (myšleno podobných) deset básní, hovoří za vše.

25.09.2023

Jako bych narazil na nějaký dětský deník schovaný pod matrací nebo vzpomínkové zápisy ztřeštěné stařeny. Epicentrum venkovské, domácké i nespoutané zahrady, kolem které obkružují a později i pronikají zvláštní návštěvy, prapodivní tvorové a náhlí pronásledovatelné. Básně jsou to nesmírně hemžící - mraky rostlin, zvířat i lidí, přičemž jsou všichni tak trochu svatí a mezi vnitřními a vnějšími prostory nejsou pevné hranice ("zajíci a jehňata procházeli domem").
Obecně se dá říci, že budovaný mikrokosmos se vykrucuje z binární opozic - "vidím ho a nevidím ho", "měsíc je, každou minutu, bělejší a tmavší" či "klábosí se slepicemi, které jí vykají, tykají, a ona jim odpovídá laskavě, přísně". Básnířka vedle sebe staví protiklady, ale časem se ukazuje, že jsou to protiklady jen zdánlivé a ve skutečnosti se po dvorku potulují samé nejednoznačné (často androgynní) bytosti a zjevují se horko těžko uchopitelné děje: tatínek nese "dávnou kořist, vždy tu samou, na kterou zíráme se strachem a vášnivě" a maminka se promenáduje "jako herečka, jako jeptiška" naráz. Zvířata na rozsáhlých planinách se sveřepě loví i zbožně uctívají, lyrický subjekt vystupuje jako opatrná pastýřka i nesmělá objevovatelka, která fascinovaně hledí na fantastickou faunu, ale dokáže se umanutě zakoukat i na pouhou číši či starý hrnec a od něj rozpřádat četná tajemství.
Básně jsou to smyslově velkorysé a přívlastkově rozpřáhnuté, obzvlášť přirovnáních je mraky. Marosa je ale nevyužívá pouze proto, aby byly básně plné atraktivních pentliček, nýbrž hranici básnického prostředku a skutečnosti dekonstruuje; vršící se přívlastky rozkládají identitu původního hmatatelného předmětu či viditelného stvoření, ve výsledku tedy není zřejmé, oč se doopravdy jedná: "rozsvěcely se hvězdy na průčelích; jedny hnědé jako netopýři, jsem si jistý, že jsem zahlédla jejich zuby a uši". Vidění, kterým je průvodkyně obdarována, je naivně hladivé i nekompromisně drsné, ale chvílemi se také naznačuje, že se přece jenom jedná jen o smyšlenku a snění - třeba když v básni dochází ke konfrontaci pohledů nebo když sama mluvčí poukazuje na limity plastičnosti svého světa: "kdo by v ně v takovou hodinu věřil?" či "dokud se nepřestanu dívat". Sen se občas rozplyne a zbudou jen třešně kutálející se po podlaze.
Slova s velkým písmenem mě nemálokdy vyděsí, nicméně v Divokých papírech se všichni ti Ďáblové, Bohové, Andělé mísí s magickorealistickým prostředím, ve kterém se jejich původní symbolická podstata proměňuje. Zahradní dětské hry na obřady možná nejsou jen hry a i prostírání stolu může v lecčem připomenout stání u oltáře. Smrt zde je tak trochu všudypřítomně na dosah, ale zároveň nikdy ne explicitní, jen nenápadně zachumlaná do všednosti.
Formát básně v próze by se mohl zdát po 200 stranách ohraný, ale výbor je vlastně rozmanitý - kromě několika nezvykle apelativních veršovaných kusů jsou přítomná i jakási "doveršovaní", dva tři řádečky dovršující daný text, která sterilně nerytmizovanému bloku přece jenom dodávají určité napětí. S čárkami se rovněž nakládá specificky volně, což s předkládaným světem plným rozvolněných hranic ostatně krásně koreluje.
Závěrečný oddíl, v němž autorka spřádá tělesně živočišný text o bezejmenné ženě, která se pohybuje ve zvláštním napětí mezi frigiditou a nymfomanií, pohlavní styk provádí se zvířaty a těhotná se stává sama se sebou, mě zanechal spíš chladnějším, byť se jedná bezesporu o nesmírně svéráznou prózu. Vracet se budu ale především do prostředí plného hvozdíků, lilií, zajíců a motýlů, kde "sem tam proletí kolem netopýr jako příšerný telegram" a "ve vzduchu víří koně, malí jako mouchy, jenže kam s očima?"

V den svatby mých rodičů se na dvoře zjevil pták - pořád mám pocit, že jsem byla u toho, když se rodiče brali - na malém dlážděném dvorku.
Měl v peří světýlka; snad to byla jeho vlastní vajíčka posetá hvězdami, zrnka zlata, zářivé nitě. Dívali se na něj a v tu chvíli růžověl, rozevíral každé pírko; byl jako jiřina v ráji.
Nad přípitky, květinami, krabicemi s cukrovím, přeletělo cosi lehkého a pochmurného.
Nakonec měli všichni strach. A semkli se kolem ptáka.
Chtěli ho zabít a nešlo to.
Chtěli ho zaplašit a nešlo to.
Chtěli na něj zapomenout a nešlo to.
Ještě teď vidím jeho rušivé světlo, jak křižuje nocí.

(s. 68)