Divoký kluk
Paolo Cognetti
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385410/bmid_divoky-kluk-nyo-385410.jpg
4
217
217
Kniha Divoký kluk je bezprostředně spjatá s italským bestsellerem Osm hor. Spojuje v sobě deník, filozofickou meditaci, ale stejně tak i cestovní zápisky. Tento příběh v nás vyvolává otázky po smyslu samoty, přátelství a vztahu k okolnímu světu. Protagonistou novely je osamělý třicetiletý muž. V dětství si vytvořil silné pouto k přírodě, které mu teď však chybí. A tak znenadání učiní radikální změnu: Pronajme si horskou chatu ležící ve výšce kolem 2000 metrů a začne tam žít život, o kterém vždycky snil. Život v téměř absolutní samotě, narušované leda několika málo místními lidmi, život ve společnosti zvířat a knih. Tak se mu podaří znovu objevit své vnitřní já a pochopit vztah člověka k přírodě... Dílo přímo odkazuje na slavné práce takových autorů, jakými byli Henry David Thoreau nebo John Muir.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , OdeonOriginální název:
Il ragazzo selvatico, 2013
více info...
Přidat komentář
Miluju. Miluju autorovy knihy, jeho poetičnost a zároveň surovost a přirozenost. Ač jsme celou dobu v italských horách kdesi nad Turínem, stejně tak by mohl Cognetti vyprávět o Šumavě. A přesně takový pocit jsem při čtení měla, jako když se vrátím domů. Možná jsem se i chvíli cítila sama před sebou trapně, jak rychle a bez výčitek došlo v mým hlubokým přesvědčení o potřebě žít na samotě k převratu. Jak bez výčitek se člověk stane ve třiceti tím, čím v mládí pohrdal a proti čemu bojoval. Tak alespoň při čtení jsem na chvíli ucítila naději, že nic není definitivní.
Krásný doslov mě pohladil o to více, když jsem viděla, že jej psal p. Žák.
Autor má dar psát tak, že se dojímáte a vše vidíte jako poetický film od nějakého italského režiséra. Tleskám a jdu i po dalších jeho knihách.
Nečekejte opravdového kluka jako je v Osmi horách. Pisateli je už 30. Ale prožít si svou samotu, to zvládá dobře. A také svůj alternativní život. To znamená jiný, protože normálně žije ve městě. Sám jsem takto prožil 15 let v zahradním domku na malé vsi. Mohu potvrdit, že to je obrovský náraz, když opustíte pevné stěny svého bývalého domu: náhle se ocitnete blíže k přírodě, ocitnete se uprostřed dějů a zvuků, které k vám normálně nedolehnou, jste pár kroků od přírody, zvířat, které můžete pozorovat z neuvěřitelné blízkosti a musíte se postarat sami o sebe. Tehdy mi někdo řekl, že žiju alternativně, ale já žil normálně. Zrovna jako Cognetti nebo Thoreau. Už moje babička žila na samotě ve starém mlýně, který dnes někdo přestavěl na luxusní chalupu. Brrrr.
Rozumím této knize. Byl jsem tam šťastný. A proč tento název? Na to musíte mít divoké srdce! Máte ho?
Hezká a kvalitní kniha, určitě doporučuji. Ale čekala jsem od ní víc. Sama jsem strávila dětství v horach a 14let zila v malem zahradnim domku bez vody,takze k tomuto životnímu stylu mám velmi blízko. Ale zdálo se mi, ze moudro plyne hlavně z citací jinych autorů a ze je kniha málo niterná,co zjistil o sobě,jak se vůbec změnil??..,"pouze" popisuje tu ptáčky, tu přibíhající pejsky,kolik sněhu přibylo a kam šel na výlet. Ale věřím, ze pro běžného civilizovaného cloveka je to velká výprava za hranice jejich bubliny.
Úžasná kniha, přímo balzám na duši pro každého, kdo miluje hory, přírody, ticho, samotu, občasné útěky... Je mi líto, že už mám všechny čtyři "horské" knihy Paolo Cognettiho přečtené, budu se moc těšit na další, anebo číst opakovaně ty již přečtené...
Neurazí, nenadchne.
Osm hor se mi líbilo moc. Ale tohle mě neoslovilo, a to asi z více důvodů. Předně bych to určitě nenazývala románem. Spíš útržkovitými zápisky třicátníka, který utekl do hor před civilizací, aby skoro po roce zjistil, že utíká sám před sebou.
Jsou tu vylíčeny různé zážitky, setkání a myšlenky a opsané pasáže z autorových oblíbených knih. Já se ale nemohla zbavit pocitu, že na knihu je to málo - jako kdyby si autor psal tyhle poznámky sám pro sebe, a tak to mělo zůstat. Nebo v horším případě že MUSEL psát (jak na pak místech zmiňuje), a tak prostě NĚCO napsal.
Napadlo mě, že kolikrát se člověk octne někde, kde bezděky vyslechne něčí hovor či vyprávění (ve vlaku, u vedlejšího stolu atd.) a je to tak zajímavé, že by chtěl poslouchat a poslouchat. A jindy klidně zavře uši, protože ho ty cizí řeči vlastně nezajímají - to byl bohužel u mě případ téhle knihy.
A ten doslov... Souhlasím s komentářem Jizi z 15.6.2020. Pokud jsem měla z knihy samotné rozporuplné pocity, slinty pana Žáka v doslovu (ve stylu "Cognetiho kniha, já já já, úryvek z knihy, já já já, jájájá") mě spolehlivě znechutily. Ale za to autor (předpokládám) nemůže.
Takový deníček dospělého kluka. Líbí se mi, že se nezdržuje popisem toho, co ho do hor vrátilo (minulostí). Protože mohu do hor utíkat z města, přišlo mi knížka taková .. běžná. Několik myšlenek, která člověka napadnou, když má čas zaobírat se sebou..
V knize prožíváme s autorem půlroční období (od jara do podzimu), které se rozhodl strávit téměř osamocen v horách. Užívala jsem si s ním tu samotu, přítomnost pouze srnců, zajíců, svišťů, kamzíků a občas některého ze vzdálených sousedů.
Mám ráda les, samotu a ticho. Toto všechno mi dávají i knihy od Paola Cognettiho neb jak se praví v doslovu knihy, (který krásně od srdce napsal pan David Jan Žák) - "Kniha Paola Cognettiho člověka uvrhne do samoty nehostinných lesů, skal, horských úbočí a kamenných moří, kde jsou jeho jedinými průvodci divoká zvěř a on sám."
Zkuste někdy třeba jen v obyčejném malém lese poslouchat ticho a když se vám to podaří, tak pochopíte proč jsou tyto knihy tak mimořádné.
Pro mě úžasná kniha, miluji toulání po horách a samotu , ten útěk z civilizace, nádherně popsaná příroda
...podľa mňa lepšie ako Osem hôr, ale na to aby som radil autora k svojim obľúbeným, jeho knihám dačo chýba, čo neviem pomenovať... Z podobných kníh sa mi najviac páčila Seethalerova kniha Celý život.
Kniha nejspíš nebude sedět úplně každému. Autora jsem neznala a očekávala jsem spíš malý cestopis. Jedná se však o dosti filozoficky zaměřenou knihu, která se ale kupodivu četla poměrně snadno. Souzním s autorem a jeho lásce k horám a k přírodě. Bavil mě popis Alp a vnitřní progress hlavního hrdiny. Kniha se táhne víceméně pořád na stejné notě, nejsou zde nějaké akce či větší dynamika. Zařadila bych mezi pohodovější četbu. Nenadchne ale neurazí.
Opravdu pohlazení po duši. Sebrat se, odejít, žít a přežít jen s potřebným. Vyčistit si hlavu. Každý to alespoň jednou potřebuje. Málokdo to udělá. Krásná kniha. Těším se na další.
Tohle bylo vysloveně pohlazení po duši a utěšení v době, kdy se do lesů moc vydat nedá. Obdivuju všechny, kteří se zvednou a odejdou takhle žít, i když jen na rok. Úžasné, stejně jako Osm hor.
Cognetti se odkazuje na Chrise McCandellse a na Davida Thoreau. Útěk do divočiny mě přímo zničil emočně (ale přitom to tak mělo být), tak už je asi na čase pustit se i do Waldena.
Autor je má krevní skupina. Popis pocitů, které člověk zažívá v horách, daleko od civilizace dobře znám a není nic krásnějšího, než splynutí s okolní přírodou a toulky po horských výšinách. Alespoň pro mě. Pokud patříte k podobně postiženým jedincům, kniha se vám bude líbit. Pro ostatní bude možná trochu nudná. Toto se totiž musí zažít.
Rozhodně to není čtení pro každého, viz komentáře pode mnou. Prosím konzumenti, nečtěte, nepochopíte. Tuláci, vandráci, horalové, horolezci, přečtěte si Divokého kluka, bude se vám určitě líbit.
Walden - Volání divočiny - Útěk do divočiny - Velká samota - Teror - Raději zešílet v divočině - Jako v nebi, jenže jinak - Osm hor - a Divoký kluk jako bonus. Pozoruhodné, jak bažíme po něčem, co by nás při zachování alespoň základů pudu sebezáchovy mělo děsit. Ale když prožitek samoty, zapomenutí na civilizaci a svoboda bez konce jsou záležitosti tak lákavé...
Líbí se mi pohled na roční období a smysl přežívání v divočině kdy se člověk musí přizpůsobit přírodě a ne naopak. Mnoho zajímavých úvah a také cesta do neznáma jen jsem asi čekala trochu něco jiného. Ale i tak za jedno přečtení to stalo
Taky hezká věc. S inspirací ve Walden a Into The Wild se hrdina vydá do hor, kde nakonec tráví celej rok. Ale nemusí až na Aljašku, pronajme si chatu kdesi v zapadákově Alp někde u Aosty a hledá tam hlavně sám sebe, ale potkává se i s podobnejma samotářema z okolí. Vlastně jednoduše psaná kniha o stromech a horách a kamzících a králících hezky inspiruje k podobnejm útěkům, protože samota v lesích nebo horách se dá najít všude. Jen teda překladatelova záměna rampouchu za krápník trochu zamrzela.
Štítky knihy
italská literaturaAutorovy další knížky
| 2017 |  Osm hor |
| 2018 | Divoký kluk |
| 2022 | Vlčí štěstí |
| 2019 |  Nikdy nevystoupat na vrchol |
| 2018 | Sofia vždy chodí v čiernom |
Ano, pro městského kluka a lidi celkově , to je postavení se realitě. Z kraje to bývá těžké, se vzdát všech městských vymožeností ( obzvlášť v dnešní době)
Ale pokud se to povede, a začne vás naplňovat fyzická , manuální práce, začnete vše vidět jinýma očima. Ticho, čistý vzduch, příroda v jeji přirozenosti, to začíná v dnešní době být luxus.
Pěkná kniha nastiňující krásu, ale i surovost každého dne, pobytu na samotě.