Divoký kosatec
Louise Glück
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/59889/bmid_divoky-kosatec-aOZ-59889.jpg
5
38
38
Svazek obsahuje sbírku současné americké básnířky, za níž obdržela v roce 1993 Pulitzerovu cenu. Autorčinu sbírku lze rovněž chápat i jako básnickou skladbu, která je komponována poměrně přirozeným a běžným jazykem, v němž je však zároveň uplatněn dokonalý rytmus a smysl pro frázování. Tento styl Glückové umožňuje udržovat text v dostatečném a trvalém napětí, které ještě více zesiluje dramatickou výstavbu jejího opusu. Ústřední motiv a vlastně i jakousi dějovou zápletku zde pak vytváří území zahrady, do něhož promlouvají tři hlasy: první patří postavě, která se o tento prostor stará, druhý rostlinám, jež jsou tady pěstovány a konečně třetí part představuje božskou sílu. I proto v této poezii zaznívají monology bílých růží, hluchavek a lilií, na druhé straně se tu však objevují i filozofické rozpravy, zamýšlející se v ostrých kontrastech nad otázkami zrození a zmaru. Jednotlivé hlasy se vzájemně prolínají a přinášejí tak například podobenství jak o pravidelném střídání ročních období, tak i o životě a smrti.... celý text
Literatura světová Poezie
Vydáno: 2007 , Opus (ČR)Originální název:
The Wild Iris, 1992
více info...
Přidat komentář
Krásná sbírka vyspělé autorky.
Verše bez komplikovaných metafor připomínají práci zahradníka, který provádí jednoduché úkony, ale jejich výsledkem je odkazující krása.
Na obdélníku zahrady za domem, ve kterém autorka žije se odehrávají promluvy květin zezdola směrem k člověku. Člověk pak - autorka sama při ranních meditacích - obrací se nahoru k Bohu a Bůh promlouvá shora dolů k Zemi. Tento trojrozhovor je vyjádřením touhy po blízkosti a nalezení smyslu.
Autorka nás v tejto knihe pozýva do vlastnej záhrady, kde máme možnosť počúvať dialóg niekoľkých postáv: hlas autorky, hlas Boží a hlasy kvetov komentujú vlastnú existenciu, smútok či sklamanie. Každá zo strán sa snaží komunikovať, ale akoby žiadne slová či modlitba neboli tak celkom opätované. Vyznania z hĺbok ostávajú visieť vo vzduchu a čas beží. Doslova. Autorka pracuje aj s ročnými obdobiami a plynutím dňa: cíti, ako čas plynie a ako sa stráca. Zbierka básní komentuje nesplnené želania, opisuje melanchóliu bytostí, ktoré strácajú – minulosť, blízkych či vieru – a ktoré cítia neustále sa blížiaci koniec vlastného života. Výnimkou je Boh, ktorý sa v niekoľkých básňach prihovára ľuďom alebo priamo autorke a pokúša sa vysvetliť, kým je a aký je rozdiel medzi jeho zámerom a tým, ako si ho ľudia interpretujú. Autorka z neho cíti chlad, prázdno, prehovára k nej len akoby bezcitným tichom, na ktoré reaguje hnevom. A rovnako tak kvety, ktoré rastú v záhrade či na lúke – hovoria s autorkou, ktorá sa o ne stará: je pre ne Bohom, takže sa človek ocitá v roli niekoho so zodpovednosťou za iné životy. Inokedy sa ozývajú sebavedomo a človeku sa vysmievajú. V závere prichádza akési zvláštne zmierenie sa s osudom: nie trvalé, skôr sezónne: akoby autorka prijala zimu a čakala na jar.
Čítať túto zbierku bol trochu boj. Niekedy jasné a inšpiratívne slová boli nahrádzané príliš sebavedomým „svedectvom“ Božej mysle, nie vyslovene v zmysle kresťanskom. Niekedy bolo posolstvo zrozumiteľné, inokedy som si povedal, že na danú báseň ešte musím dozrieť.
Zbierka je ako emotívna, tak racionálne meditatívna až filozofická – témy sú na hranici každodennosti a existenčných otázok.
Nečetl jsem zatím lepší básně o květinách. Zároveň to není jen o květinách a zahradě, ale o rodině, o lásce, o pomíjivosti, o letmých vzpomínkách. V jednotlivých básních promlouvá jak autorka, tak Stvořitel a v neposlední řadě květiny. Polyfonie hlasů, jejímuž významu jsem často nerozuměl a nutilo mě to se k jednotlivým básním a veršům opakovaně vracet, ale nerozumí se tomu krásně. Jedna z mých nejoblíbenějších sbírek. Často se k ní vracím. Oblíbené básně: Presque Isle a Ukolébavka. Doporučuji.
Svět viděný člověkem znaveným životem jako monotónně smutná zahrada. Radost do ní nevnese ani majitel, který ji občas navštíví s káravými slovy:
"každý provolává
nějakou svou potřebu, nějakou tu absolutní pravdu
a v jejím jménu bez ustání
dusí ty druhé
na rozlehlém poli"
Poezie Louise Glück je velmi lyrická a skrze její básně promlouvají lidé, příroda i Bůh. Básnířka dává hlas rostlinám ze své zahrady a pracuje s časem, zjevně fascinována jeho přirozeným koloběhem – od jara po zimu, od rána do noci. Obrací se také k Bohu, jehož oslovuje, ale také ho skrze své básně nechává promlouvat k ní samotné a tím i ke čtenáři.
Zajímavá je i formální stránka tvorby Louise Glück. Její básně jsou minimalistické, místy až strohé, zcela prosté jakýchkoli vzletných výrazů. Nebojí se vracet stále ke stejným tématům, ale dávat jim pokaždé trochu jiný nádech. Stejně tak bez váhání pojmenovává třeba i devět básní jedním a tím samým názvem. A jak už je pro moderní poezii přízračné, a v jejích verších byste zbytečně hledali rým
Hodí se zmínit, že Louise Glück je vedle Nobelovy ceny držitelkou i řady dalších ocenění, konkrétně za tuto sbírku básní například získala Pulitzerovu cenu.
„Jen jsme vytušili, že není lidskou podstatou
milovat pouze to, co lásku oplácí.“
Štítky knihy
americká literatura Pulitzerova cena
Autorovy další knížky
| 2007 |  Divoký kosatec |
| 2017 | Noc věrnosti a ctnosti |
| 2002 | Vítr z Narragansettu |
| 2018 | Vidiecky život |
| 2022 | Zimní recepty, kolektiv autorů |
Musím říct, že je těžké pro mě sbírku hodnotit. Většinou hodně smutné básně o pro mě vzdálených věcech jako bůh, nebo dokonce okrasné květiny. I když třeba druhá báseň Klekání (ta o rajčatech) mě upřímně rozesmála.