Dlouhá křivolaká cesta

09.03.2021

O něco níže mám obsáhlý komentář k prvnímu vydání této knihy, tak snad jen doplním, že když jsem zjistil, že vyšla po dvou letech znovu v aktualizovaném vydání, to první jsem prodal a pořídil si druhé. Nějakou - docela dlouhou - dobu jsem ho nechal "uležet" a vrátil se k němu v těchto dnech.
A pokud tedy pominu to, že ta pravopisná hrůza, co se týká především čárek ve větách, je stále stejná, musím konstatovat, že ta kniha je vlastně na každé stránce tak nabitá informacemi, že vůbec neuškodí si ji čas od času zopakovat, protože vyprávění J. Kaliny prostě chytne a nepustí!!
Na plném hodnocení z prvního komentáře se samozřejmě nic nemění.

01.03.2019

Pro fanoušky Dakaru opravdu skvělá kniha!

01.09.2018

Po předchozí, kratší knize Písek mezi zuby, se tentokrát legendární dakarský navigátor Josef Kalina rozhodl sepsat opravdu rozsáhlou knihu o svých třiceti letech v Dakaru. Od bláznivých začátků, kdy nikdo, vlastně ani sami účastníci závodu, moc nechápali, kde se na Dakaru vzali. Přes obrovské úspěchy Tatry s Lopraisem za volantem. Po aktuálně celkem rozsáhlou a úspěšnou účast českých týmů z tak malé země, jako je ČR. Dost jsem toho popsal v Písku mezi zuby. Kalina je snad ještě více politicky nekorektní, než v předchozí knize, a opravdu se nebojí napsat, jak to tehdy bylo. Věřím tomu, že mnoho blbů tím určitě i urazil a poštval proti sobě, ale díky zato. Knížek, kde je vše úžasné a bez chyby, a všichni jsou skvělí, jsou plné popelnice. Vtipné je taky to spojení "valašská" Tatra vs. Pražák jak poleno Kalina. Pocházím taky tak trochu z Valašska, takže jsem se o to víc bavil. Kalina se nebojí dělat legraci ze sebe, ale taky ze svých svérázných valašských kolegů. "Tož, jak to udělat, abysme pojezdili teho Lopraisa".
Řekl bych, že pokud se chcete zábavnou formou dozvědět, o čem je ten Dakar, tak tohle je ideální kniha.

03.08.2017

Nejlepší kniha o Dakaru jaká existuje. Naprosto skvělým způsobem popisuje detailně českou účast od počátku až do roku 2014. O tom jak byl Dakar v začátcích těžký: celý den a noc závodit, hledat cestu bez GPS, po dojezdu do depa jen natankovat a jet dál. Beze spánku a bez odpočinku klidně několik dní za sebou. To vše v obrovském prachu a vedru okolo 50°C ve stínu.

29.03.2017

Bude to delší, asi jako navigátorská kariéra Josefa Kaliny:).
Už od prvního nahlédnutí po vybalení vypadala tahle kniha hodně fajnově. J. Kalina od prvních kapitol, když je třeba, nešteří jak soudruhy na různě vysokých místech, tak poněkud laxní Tatrováky a vůbec všechny kolem.
Na začátku čtenáři autor dává nahlédnout do samých začátků čs. účasti na Dakaru, kdy se jako zástupce Motokovu dostal na veletrh do Alžíru, kde byl vystaven zablácený Land Rover a poněkud archaické kamiony z Dakaru, a myšlenka, že tyhle jednoduché obludy by přece tehdy nově uvedená Tatra 815 musela strčit do kapsy, byla na světě. Zdrženlivostí Tatrováků a jistou frajeřinou tehdejšího ředitele Liazu se celá akce dala do pohybu, a první krůčky učinila právě parta z Liazu. Což bylo o to zajímavější, že Liaz nikdy vlastně nebyl automobilkou v pravém smyslu slova, ale spíš montážním závodem, který skládal dohromady komponenty (povětšinou nevalné kvality) asi dvacítky socialistických továren.
Josef Kalina v knize rozkrývá mnohé "vedlejší dějové linky", dává třeba nahlédnout do mentality tehdejších vedoucích činitelů Tatry, jejichž hlavní strategií byla opatrnost a jakási podělanost z možnosti světové ostudy při neúspěchu, což bylo ještě z jejich strany podpořeno důvěrou jen v domorodce z vlastní valašské kotliny. Samozřejmě nelze zapomenout na to, že celá akce se dala do pohybu začátkem 80. let, s čímž souvisela celá řada problémů, kdy fungování státního molochu brzdilo téměř jakoukoliv činnost a vedení Tatry v tomto směru zcela "šlo s dobou". Bohužel jim to zůstalo tak trochu i do budoucna.
Hlavní část knihy tvoří popisy dění jednotlivých ročníků, od první účasti Liazu v r. 1985, o rok později následovaného Tatrou, dále sbírání autorových navigátorských zkušeností ve třech ročnících, které strávil v kabině osmikolky "Totální" Tatry, z nichž dva ročníky byly ve službách pořadatelské organizace T.S.O., přes mnohé počáteční neúspěchy, následované úspěchy, až po současnost. Velmi podrobně třeba rozebírá ne zrovna povedený ročník 1992, který vedl až do Kapského Města, ale třeba i závod Paříž - Peking. Značná pozornost je věnována ekonomické i politické situaci, resp. totálnímu chaosu v Tatře na počátku 90. let, kdy obrovský průšvih jménem Diamoil dostal automobilku na pokraj bankrotu. Z této situace se Tatra vpodstatě pořádně nevzpamatovala dodnes. Jak tak autor vrší jednotlivé informace, čtenář jen tiše žasne a nevěřícně kroutí hlavou nad závistí některých Tatrováků, neschopností vedoucích činitelů i nad tím, jak vedení Tatry nebylo schopno marketingově ze soutěžních úspěchů vytěžit naprosto nic a do jisté míry šlo nelogicky proti propagaci závodění. Celá situace vyústila až ve zrušení soutěžního oddělení, a k přechodu na soukromé závodění. V závěru knihy je pak popsán vývoj soukromých týmů, jak Milana Lopraise, tak party kolem Martina Macíka. Stejně tak si J. Kalina všímá změny, která nastala s neustálým přesouváním tras směrem na západní pobřeží Afriky, což postupně vyústilo až k přechodu do J. Ameriky, kdy už to ovšem přestával být ten správný Dakar, a zároveň se soutěž začala zrychlovat a měnit v boj o vteřiny.
Ve většině kapitol se na jejím začátku nachází krátký úvod, nastiňující situaci v daném roce a plynule přechází k příslušnému ročníku závodu. Průvodním znakem celého textu je autorův osobitý, poměrně jadrný styl psaní, který se asi rozhodně nebude líbit všem v knize zmíněným. Některé pasáže, hlavně z prvních ročníků, kdy všichni účastníci "za pochodu" sbírali zkušenosti, které jim doma nikdo neposkytl, poněkud připomínají některé povídky Šimka a Grossmana.
V průběhu knihy čtenář narazí na spoustu jmen. Vezmu-li to chronologicky, tak to postupně byli ti první praví průkopníci z Liazu: Moskal, Fencl, Brzobohatý, Vojtíšek, Joklík, Tyl, Záleský, Krejsa, Fajtl, Vonšovský, k nim se postupně přidávali "Tatrováci": Měřínský, Buchtyár, Kahánek, Stachura, Krpec, Mück, Sklenovský, Kořený, Gilar, Hamerla, pochopitelně vyjma toho nejslavnějšího - Karla Lopraise. Když vidím tu spoustu kdysi (možná) slavných a hlavně fanouškům soutěže známých jmen, vybavujou se mi celkem zřetelně ty průkopnické časy, které jsem jako sedmi-, osmiletý kluk už tak nějak vnímal, kdy:
- pointa soutěže byla někde zcela jinde než je dneska, důležité bylo dojet s tou hromadou železa, poskládanou socialistickým průmyslem do cíle etapy, tam to nějak poladit a jet dál a na nějakou tu minutu se nekoukalo,
- jakékoliv informace u nás doma byly k dispozici po několika dnech, a to většinou ve velmi kusé a ne vždy zaručené podobě,
- si soutěž žádala opravdu zapálené nadšence, pro které se Dakar stal opravdovou drogou. To jediné snad zůstalo do jisté míry dodnes.
Nutno dodat, že J. Kalina nešetří ani své kolegy v závodění, dozvídáme se, že ne všichni byli pohodáři jako K. Loprais, s některými bylo celkem těžké vyjít a našli se i tací, kteří byli na Dakar "procpáni" skrze stranu.
Tahle kniha opravdu stojí za přečtení, autor popisuje svoje zážitky nesmírně poutavě, s velkou přesností a také upřímností, dozvíme se řadu mnohdy pikantních informací, které patrně nikdy předtím zveřejněny nebyly, a není divu, že ne všichni je asi budou číst s radostí.
Závěrem se ještě zmíním o pravopisu. Že se tu a tam vyskytne chybějící písmenko či překlep, by se dalo odpustit, ovšem čárky ve větách, to je tady kapitola sama pro sebe. Mnoho jich chybí tam, kde by měly být, řada jich naopak přebývá v místech, kde se mi ani trochu nelíbí. Normálně bych za to 1 hvězdičku strhnul, tady ač je to rušivé, to ale neudělám, protože jinak je to opravdu pro fanoušky "povinná četba", knížka, na jakou dlouho čekali.