Dnes v noci jsem ji viděl
Drago Jančar
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/374062/bmid_dnes-v-noci-jsem-ji-videl-ipn-374062.jpg
4
130
130
Příběh inspirovaný skutečnými událostmi z období druhé světové války od oceňovaného slovinského spisovatele Zámek u Lublaně v čase války a okouzlující žena z vysoké společnosti, která záhadně zmizí. Aby si Veronika a její manžel Leo udrželi společenské postavení, jsou nuceni stýkat se s německými důstojníky. Zároveň ale tajně podporují partyzány. Tragický příběh mladé Veroniky odkrývá pět vypravěčů. Všichni doplní dílek tajemné skládačky, ale každý na ni vzpomíná po svém – jako na extravagantní milenku, vznešenou nedostupnou dámu nebo milující dceru.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , PlusOriginální název:
To noč sem jo videl, 2010
více info...
Přidat komentář
Příběh samotný nějak originální není, ale ocenit musím formu, to, jak je napsaný. Mistrovsky. Drago Jančar opravdu umí psát, umí poutavě vyprávět. Čtenář má pocit, že se potkává se skutečnou literaturou. V té sílící záplavě knih okolo nás to není samozřejmost.
Pro mne celkem neznámá historie - druhá světová v Jugoslávii. Ale primárně je to příběh o vině, zášti a bezcitnosti spojené s krvavým běsněním kolem, který je vyprávěn z pěti různých pohledů, pěti postav, které jsou z okolí paní Veroniky, zámecké, bohaté paničky, která je pro některé až moc svobodomyslná, pro jiné až chorobně dobrosrdečná a naivní, pro jiné možná až bezcitná. Pět postav, pět charakterů, pět odlišných pohledů. Za mne úžasné dílo s plným počtem "hvězdiček". A taky poslední dílek d ČV 2024 :-)
Zajímavá kniha. Jen nevím, jestli měla být Veronika sympatická, nebo spíš trochu nesympatická postava. Možná záměr vyprávění složeného z různých vzpomínek.
Bylo to zvláštní čtení. Při první kapitole jsem myslela, že knihu odložím, nakonec jsem ráda, že jsem to nevzdala, ale vracet se k ní asi nebudu.
Byl to pěkný, ale docela smutný příběh. Jen mi chvilku trvalo vpravit se do zvláštního stylu psaní. Přítomnost se prolínala s minulostí z jedné věty do druhé. A přímá řeč nebyla nijak značena. Takže začátek nešel zrovna lehce. A vyprávění pěti osob o osudech Veroniky a Lea bylo zajímavé. A díky čtenářské výzvě jsem objevila dobrou a zajímavou knihu.
Čtivý, napínavý příběh o osudu jedné zajímavé ženy, živelné, ale i laskavé, milující a vždy ochotné pomoci. Román je napsaný netradiční formou, vyprávění tvoří svědectví pěti osob, jde o pět monologů.
Na hlavní hrdinku, která i s manželem na začátku roku 1944 zmizela, vzpomínají lidé, kteří k ní měli různý vztah. Podle toho ji i ve svém vyprávění líčí. Někdy je plné lásky, milenecké ale i rodičovské, přátelské, vřelé i vděčné, ale je tu i jedno plné žárlivosti a hněvu.
Příběh se odehrává ve Slovinsku za druhé světové války a je inspirovaný skutečnou událostí. Dobře jsou zachycené dobové reálie tehdejší Jugoslávie.
Forma, jakou je kniha napsaná, nesedne každému, což je vidět z rozdílných hodnocení. Mně chvíli trvalo než jsem tomuto vyprávění přišla na chuť, ale potom mě to naopak strhlo a byla jsem zvědavá, jak se vše událo.
Za mě doporučení.
Lépe hodnotit nemohu. Poměrně zmatečný styl psaní, přímá řeč (ač tam je) jakoby vůbec neexistovala, jednotlivé odstavce jsou házené od oka a kazí to celkový dojem. Obsahově lepší průměr, protože v době, kdy se Vám do rukou dostanou knihy s úžasně vykreslenými reáliemi a strhujícím příběhem, tento se Vám bude zdát nemastný-neslaný. Pohledy vícero postav na stejné situace jsou možná tak jediným zajímavým prvkem.
(SPOILER)
Zvláštní kniha, napsaná stejně zvláštním stylem. Moje očekávání byla velká, protože je zde hodnocená hodně dobře, ale příběh jako takový - i když zpracovaný na základě skutečných událostí - mi nesedl tak, jak bych si sama přála. Ale o co tam vůbec půjde?
Jedné noci, krátce po Novém roce roku 1944, odvede skupina Titových partyzánů Veroniku Zarnikovou a jejího manžela Lea pryč z jejich zámku ve Slovinsku, a od té doby se už o nich nikdo nic nedozví. Je zde pět různých osob, které právě tuto Veroniku, ženu z vysoké společnosti, všechny poměrně dobře znaly. Jejich vzpomínky tak vytvářejí obraz okouzlující mladé ženy: pilotky, milovnice papoušků, aligátorů nebo koní. Důstojník, její matka, lékař německého wehrmachtu, pomocnice v domácnosti a také jeden partyzán vypráví o její nezkrotné radosti ze života, jejích milostných aférách, které jí její manžel toleruje, ale také o nuceném styku s německými důstojníky a tajné podpoře partyzánů. Veronika se tak snaží zachovat jakousi soukromou idylku i mimo politické dění. Dokud nedojde k nejhoršímu a ji a jejího manžela už nikdy nikdo neuvidí...
Autor celou situaci popsal opravdu věrohodně, jednotlivé osoby se tak dohadují, co se asi mohlo stát. Veroničina matka (samozřejmě) doufá, že její dcera ještě žije a jen odešla někam do ciziny. Další si jsou ale jistí její smrtí, protože už uplynulo několik let, aniž by o ní někdo něco slyšel. Za sebe musím bohužel přiznat, že jsem si Veroniku navzdory jejímu oslnivému zjevu oblíbit nedokázala, ale zlá nebo dokonce krutá opravdu nebyla, proto si svůj strašný konec určitě nezasloužila...
Strhující román z dob partyzánů, četniků a Němců. Samozřejmě se patřičně bavíme o královské Jugoslávii, která je sevřena krutou občanskou válkou. Partyzáni bojují za jugoslávskou nezávislost a sociální spravedlnost, četnici v mnoha případech kolaborují s okupujícím Německem.
Kniha nám líčí příběh Veroniky, paničky, která se o politiku moc nezajímá. To spíše o koně, přírodu a smích. I přesto ji události druhé světové války zasáhnou. Jak? O tom nám povídá pět postav, které měly na její život větší či menší vliv. Někteří dokonce osudový.
Super román. Četl se jako jedna báseň.
..nemůžu ten příběh pustit z hlavy..dnes když jsme tak obklopeni chčijmíry, přemýšlím o tom partyzánovi a říkám si jak se vlastně nic nezměnilo..jsou stále mezi námi..jen jim dát možnost vylít svou nenávist..
Kniha je z poličky PŘEČTU-PRODÁM. Rozečetla jsem ji včera v práci, dnes jsem ji dočetla.
Knihu nám vypráví- ale opravdu vypráví, jako bych snad seděla s někym u kafe a on vedl dlouhý monolog- několik lidí, z několika pohledů, jakýchkoliv zájmů a úžasů k Veronice. Prostě je to příběh o ženě, která nám sama nic neřekne. Prostě od začátku asi tušíme, co se mohlo stát, ale vyčkáváme na to rozuzlení.
Kniha se mi nečetla dobře. Příliš dlouhé byly ty monology, příliš moc informací kolem a kolem.. ale jo, jasně že k tomu patřily.. jen to bylo takové.. nijaké.
Konec mě teda trochu znechutil, ale vím, že se to dělo.. děje. A tak. Víc nic.
Jaké by byly naše životy, kdyby do nich nezasáhly osudové okamžiky dějin? Milostné vzplanutí by zůstalo obyčejným milostným vzplanutím, večírky s významnými hosty by v nikom nevyvolávaly podezření a žárlivost spolu s uraženou ješitností by zapříčinila leda tak nějakou ošklivou hádku. Jenomže Veronika a Leo žijí své životy uprostřed neklidné a nebezpečné doby a kolo osudu zastavit nejde.
Postupné skládání celkového obrazu událostí pohledem pěti různých lidí skvěle funguje. Každá další kapitola doplňuje tu předchozí a posouvá děj až k nevyhnutelnému konci. Je to silný, emotivně napsaný příběh, který ve vás bude ještě nějakou chvíli doznívat.
Zajímavým způsobem napsaný válečný příběh ze Slovinska a bývalé Jugoslávie. Celý děj se poskládá během vyprávění jednotlivých účastníků a pozorovatelů. Kniha má spád a díky té dávkované dramaturgii je skvěle čtivá. Ten nešťastný konec jsem sice očekával, ale i tak mě zasáhla ta zbytečnost toho násilí. Kdy už se lidé poučí? Musím říct, že ten konec mě spíš naštval.
Zajímavě napsaná skládanka příběhů s otřesným koncem. Ale bohužel na mě nezapůsobila tak silně, jako na ostatní zde komentující - a to je mi líto. Možná to bylo stylem, jakým je napsána? Těžko říct.
Je mi z toho tezko. Skvele napsane. Nejprve jsem dala 4 hvezdicky, ale potom, co jsem se docetla, ze zena na prebalu je skutecna "Veronika", davam pet, nemuzu si pomoct.
Je to můj druhý Jančar a znova zabodoval. Knížka je velmi působivá. Autor sice vycházel ze skutečných událostí, ale na jedné straně tak detailně popsané pohnutky, důsledky a jejich souvislosti a na té druhé vhled do politického kvasu té doby je už jeho práce. Přestože doba je dnes někde jinde a my jsme válku nezažili, lidé se moc nemění, jenom se v těžkých časech vybarvují.
Nedá mi necitovat Karla Čapka … ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní, jenom teď víme líp, kdo je kdo. Kdo byl slušný, byl slušný vždycky … Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví …
A bohužel není rozdílu mezi vojákem a těmi ostatními.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) kolaborace slovinská literatura partyzáni Slovinsko zmizení lidí rodinná tajemstvíAutorovy další knížky
| 2018 |  Dnes v noci jsem ji viděl |
| 1990 | Galejník |
| 2003 | Kateřina, páv a jezuita |
| 1995 | Pohled anděla |
| 1999 | Chtíč chtíc nechtíc |
Drago Jančar rozhodně není autor, kterého by si člověk vybal pro pohodové čtení. Přiměje čtenáře k promýšlení vlastních pohledů na jevy, o kterých může být jen rád, že je nemusel zažívat. Tohle čtení pro mne bylo neradostné, přesto jsem velmi ráda, že jsem tohoto autora mohla díky čtenářské výzvě poznat.