Dny mého života - Vzpomínky na Gulag
Helena Frischerová

Helena Frischerová (1906–1984) pocházela z Prostějova, který na začátku třicátých let opustila, aby svého manžela doprovodila na jeho cestě za prací do Sovětského svazu. Tam, v hlavním městě Moskvě o padesát let později zemřela, aniž by se kdy podívala zpátky do rodného Československa. Ve svých vzpomínkách se věnuje letům 1937–1947, jež strávila jako jedna z obětí „Velkého teroru“ v táborech sovětského gulagu. Její memoárová próza rusky poprvé vyšla v Moskvě už v roce 1989, úplné knižní vydání se objevilo v roce 2014. Popisuje nejen každodenní krutou táborovou realitu, ale i projevy přátelství, solidarity mezi vězni a pokusy vést kulturní život i za ostnatým drátem. Naléhavým stylem, který odkazuje k dokumentární literatuře dvacátých let, čtenáře do tohoto vzdáleného světa nemilosrdně vtahuje. Autorčin osud se stal předobrazem jednoho klasického díla české literatury 20. století. Moskevský pobyt manželů Frischerových v době sílících čistek zachytil jejich přítel Jiří Weil ve svém varovném románu Moskva-hranice (1937) a v osudech jeho hlavních postav – Ri Gustavovny a inženýra Roberta. Na rozdíl od manžela, který byl 16. ledna 1938 popraven, Helena Frischerová věznění přežila a podala o tom svědectví. Svou jemnou memoárovou prózou se zařadila mezi klasiky tzv. lágrové literatury.... celý text
Přidat komentář


Kniha přináší velmi dojemné svědectví ženy českého původu, která následovala svého polského manžela do Moskvy, kde byla v roce 1937 zatčena a odsouzena do gulagu za špionáž. V lágrech strávila 10 let. Ve svých zápiscích vzpomíná hlavně na své přátele, s kterými si poskytovali vzájemnou podporu. Velmi mě oslovily básně -lístky.


Je to moje již několikátá přečtená kniha na stejné téma.Strašný osud, obdivuhodná síla autorky, která to vše dokázala přežít a zachovat si svou lidskost. Ale bohužel styl mi moc neseděl, bylo to napsáno ve 2. osobě, tak nějak s odstupem. Doporučuji např. Strmá cesta od Jevgenije Ginzburg nebo Jaká je cena člověka od Jefrosinije Kersnovskaja.


Ztracené životy v prostředí, kde by člověk marně očekával lásku... Nemyslím fyzickou, ale souznění duší. Jenže v takovém prostředí je zrádné nacházet přátele, neb nevíte dne ani hodiny, kdy tito přátelé z vašeho života navždy zmizí bůhvíkam... Ale i v otřesných podmínkách lze nacházet krásu, která vás drží při životě, která vám dává jakýsi smysl, zatímco váš život plyne jaksi mimo vás.


Kniha z doby ostré diktatury v SSSR, kdy nesměl člověk žít vlastním životem.
Obdiv všem, kteří přežili, stejně jako odsouzená Helena dle paragrafu 58 za vlastizradu na 10 let v nápravně-pracovních táborech.
Bohužel, mi neseděl styl psaní ve 2.osobě, bez jakýchkoliv vlastních pocitů a emocí.
Paprsky přátelství prosvěcují těžké dny. Nejen válenky a vaťák zahřejí, tuto sílu má i přítomnost spřízněných duší. Špatně se zvyká na zvláštní formu vyprávění ve druhé osobě. Možná je to záměr. Pomni, že i tobě se může náhle zcela převrátit život, i když se neocitneš právě v gulagu.