Do tmy se neohlédni
Čestmír Vejdělek
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43779/do-tmy-se-neohledni-43779.jpg
4
10
10
Zmodernizovaná verze mýtu o Orfeovi a Euridice. Hlavní hrdina Orfeld se vypraví hledat svou milenku Eriku, která možná zmizela do jiného časoprostoru. S použitím motivu posunu do alternativního světa a nazpět v čase autor dává svému hrdinovi možnost rekapitulovat svůj život a pokusit se napravit některé ze svých omylů.
Přidat komentář
03.02.2023
Knížka napsaná postaru, protože reálně stará je. Zajímavá víc právě style psaní, než příběhem samým.
Autorovy další knížky
1961 | Návrat z ráje |
1974 | Každý ve svém sklepě |
1976 | Jáchym a pět zmizelých |
1971 | Do tmy se neohlédni |
1959 | Duhu pro můj den |
Ano, jak se píše v anotaci, jedná se o novodobou verzi archetypálního příběhu Orfea a Eurydiky. Tedy, minimálně na první pohled a při zběžném čtení anotace. Leč, jak to někdy bývá, anotace je podobná popisu, jaký kdysi býval v pasu. Ten leckdy také tak docela neodpovídal živému člověku.
Vejdělek každopádně, narozdíl od (v československé literatuře své doby pozoruhodného) "Návratu do ráje" ve svém druhém fantaskním románu těmi vědeckofantastickými prvky velmi, velmi šetří a průchody do paralelních vesmírů i nástroj k nim jsou popsány maximálně úsporně a lakonicky.
Vejdělek přitom chytře užívá četných ech motivů duchařských a fantaskních, respektive parapsychologických - což věrně odráží dobový zájem a módu.
A tak Orfeld bloudící v paralelním světě (a čase) dostává se do pozice jakéhosi čistého "oka", ducha, Poltergeista poznávajícího ze své milované (přesněji její kopie, simulakra?) to, co by jinak vidět nemohl.
Ze všeho nejvíce je to tedy fakticky próza psychologická, ukazující ostatně zajímavě a podrobně značně uvolněný životní styl konce šedesátých let.
Druhá, do románu pečlivě zabudovaná paralela je pak vedena mezi putováním paralelními vesmíry a motivem emigrace do "jiného vesmíru" (ve kterém nicméně také nemusí být žádná švanda) - což je dle mého názoru obratné a podle mého názoru docela šťastně zvolené. (Připomeňme, že autor sám po řadě emigroval do NSR v roce 1977).
A konec? Konec je takový "součkovský". Kdo si román přečte, bude vědět, co mám na mysli.
S jistou rezervou mohu tuto málo známou prózu doporučit.