Dobrá naděje
William Heinesen
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/59203/bmid_dobra-nadeje-hnk-59203.jpg
3
12
12
Heinesenův čtenářsky nejúspěšnější román, odměněný Cenou Severské rady, je psán formou fiktivních deníkových záznamů dánského faráře Petra Borresena, který přijede na Faerské ostrovy, aby se zde ujal svého nového kněžského úřadu. Píše se rok 1669 a na Faerských ostrovech, jež jsou lénem německého parvenu Christoffera Gabela, oblíbence absolutistického krále Frederika III. , vládne útlak a bezpráví. Kromě toho zde vzkvétá pověrečná blouznivost, extaktická víra v nadpřirozené jevy a bytosti, a to nejen mezi prostým lidem, ale dokonce i ve vysokých církevních kruzích. Proti oběma zlům se Petr Borresen rozhodne bojovat, je však ve svém boji takřka osamocen a nejednou se zdá, že vše je definitivně ztraceno. Nepřátelé využijí jeho slabostí (rád si přihne a ženy mu občas projevují větší náklonost, než se na božího služebníka sluší), takže z žalujícího se málem stane obžalovaný. Nakonec je však přece jen učiněno spravedlnosti zadost. V Dobré naději, tak jako v celém svém díle, manifestuje Wiliam Heinesen svou víru v lidskou důstojnost a svobodu.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1989 , OdeonOriginální název:
Det gode håb, 1964
více info...
Přidat komentář
Dobrá naděje je nejrozsáhlejší a nejúspěšnější autorovou knihou. Autor první verzi románu napsal počátkem 20. let 20. století, ale později ho přepracoval na radu jeho pozdějšího přítele. Román je psán formou fiktivní korespondence a deníkových záznamů faerského faráře. Knihu jsem četl v minulosti.
Autor zobrazuje s přesností reálie života na Faerských ostrovech, jejichž název se dá přeložit do češtiny jako Ovčí ("ovčí vlna - faerské zlato" - místní přísloví). Rysem života či národní povahou na těchto ostrovech je pověrečná blouznivost, víra v nadpřirozené jevy a podsvětní skřety (trolly).
V textech se vyskytují cizí slova a latinské věty a archaizující pravopis. Hodně je využívaný efekt zastaralého pravopisu.
A opět jsme na Ovčích ostrovech. Chudá izolovaná země : na jedné straně zbídačené obyvatelstvo, nemoci, křivdy a bezpráví, na druhé straně světská a církevní vrchnost, někde uprostřed ti šťastnější, kteří mají obživu vlastníc pastviny s ovcemi. Píše se rok 1669. Sociální turbulence jsou spíše ojedinělé, prim hrají pověrčivost, temné síly, zaostalost, bezmocnost proti těm , kteří si uzurpují právo jim vládnout. A Petr Borresen, který přichází na ostrov převzít svůj farní úřad a zatím netuší, jak moc a rychle ho zasáhne život v tomto přístavním městě.
V knize nejde v zásadě o nějakou novou myšlenku, jde vlastně o nekončící souboj dobra a zla, přičemž to zlo dostává nálepky, které bohužel známe i my : zneužívání moci, manipulace, povyšování se nad méně úspěšnými atd, atd... je to příběh univerzální.
Heinesenův román byl oceněn právem. Zviditelňuje tuto zemi, její historii, její osobnosti. A já bych také ráda dala cenu i překladateli Františku Fröhlichovi, jehož archaický jazyk, plný přechodníků, zpřeházeného slovosledu a neobvyklých slov, má sílu vtáhnout čtenáře do děje, který přes veškerou dramatičnosti končí smířeně... s vírou v člověka.
Autorovy další knížky
| 1989 |  Dobrá naděje |
| 1980 | Černý kotel |
| 1941 |  Na severu ostrov září |
| 1975 | Stratení muzikanti |
| 1965 | Gamalielova posedlost a jiné povídky |
Môj piaty a zrejme na dlhšie posledný výlet na Faerské ostrovy s pánom Heinesenom (viac jeho kníh žiaľ dosiaľ preložených nebolo). A bol to výlet familiárny, oplývajúci všetkým, na čo som bol u autora zvyknutý a prečo som si ho zamiloval. Strany sú spleťou všemožných človečích figúrok, ich osudov a nerestí, ktoré sú im do vienka dané. Román sa odohráva v sedemnástom storočí a veľkú úlohu tu hrá náboženstvo, povery a s tým spojený fanatizmus. Hlavná postava, farár, opisuje svoje podivuhodné strety s týmito postavičkami a svoj večný boj s neresťami, zlom, či hlúposťou. A opisuje ich s humorom a ikeď sa tu často dejú veci temné, ľahký úsmev mi z tváre zmizol málokedy. Ako inak, celé to podfarbuje divoká faerská príroda a šum mora. Dobe je prispôsobený aj archaický jazyk, čo len pridáva na autentickosti.
Neviem, či je to iba tým, že autora už dobre poznám, no zdá sa mi, že na tento román sa predsa len nemôžem pozerať úplne nekriticky. Strany síce plynú ako voda, hluchého miesta tu nenájdete, no chýbala mi výraznejšia nosná dejová línia a posun vo vývoji postáv. Tie sú zväčša dané a nemenia sa. Dobrák zostáva dobrákom, podliak podliakom. Postavy nie sú čiernobiele, to nie, len sa príliš nevyvíjajú. Nenašiel som tu ten punc osudovosti, ktorý som pociťoval v Stratených muzikantoch, či Čiernom kotli.
Celé to však zodpovedá tomu odlahčenejšiemu, humornému tónu a teda to zrejme bol z časti aj zámer. Nemôžem neodporúčať, podobne aj všetky ostatné knihy tohto skvelého, u nás nie príliš známeho autora.