Dobráci od přírody

11.07.2024

Rozhled Franse de Waala dalece přesahuje hranice zoologie, a proto mají jeho díla – o tomto magnum opus to platí obzvlášť – výrazně mezioborový dosah. „Dobráci od přírody“ hledají evoluční kořeny morálky u našich primátích bližních; zejména u lidoopů a opic (autorovými modelovými zvířaty jsou šimpanzi, malpy, makakové rhezus a makakové medvědí); z poloopic mu pak dodali jednu kazuistiku lemuři. V jednotlivých kapitolách se zabývá předpoklady etiky, jako je empatie/sympatie, socialita, hierarchie či agrese a její upokojovací mechanismy (tady se čtenáři bude velmi hodit znalost „Takzvaného zla“ od Konrada Lorenze, není ale podmínkou).

Kromě zmíněné interdisciplinarity bych vyzvedla přístup v etologii, kterého je de Waal průkopníkem. Zaprvé: laskavost. Paradoxem je, že své primáty zkoumá mimo jiné ve Winsconsinském institutu, jehož zakladatel Harry Israel (Harlow) se proslavil patrně nejbrutálnějšími experimenty na zvířatech v dějinách vědy (mateřská deprivace u makaků). De Waal například studuje dělení o potravu nikoli tak, že jedno z dvojice zvířat nechá vyhladovět na kost, nýbrž tak, že jednomu dopřeje pochoutku. On a jeho spolupracovníci také neváhají zasáhnout do konfliktů v tlupě, jestliže hrozí brutalita, ač si tím kazí podnětnou podívanou. Přístup ve svojí lidskosti vpravdě pionýrský.

Zadruhé nizozemský primatolog uznává, že anekdoty (jednotlivá víceméně náhodná pozorování, tj. nikoli experimenty v kontrolovaném prostředí) mohou mít určitou vědeckou výpovědní hodnotu, zacházíme-li s nimi rozumně. A zatřetí: nepovažuje antropomorfismus za smrtelný hřích, naopak: vždyť nonhumánní zvířata jsou zajisté podobnější člověku než karteziánské mašině. Proto se provokativně, za pomoci výrazně antropomorfního slovníku, rozepisuje o „politice“ u šimpanzů. A právem, protože co jiného než jistý druh politiky to jejich uzavírání aliancí je? Nemluvě o získávání podpory při kandidatuře na alfa-samce redistribucí zdrojů... :D – „Dobráci“ samozřejmě nechtějí být vyčerpávajícím pojednáním o etologii primátů, ale díky nim si čtenář uvědomí, v jakých činnostech nejsme sami. Když děti při záchvatu vzteku zvracejí, staří Římané a Židé přísahají na své genitálie a matky všech dob kontrolují, jestli přátelé jejich potomků pocházejí z dostatečně „dobré rodiny“, jde vlastně o primátí homologie.

Občas jsem měla dojem, že s de Waalem nelze tak úplně souhlasit; například podle mě jako primatolog hodně podcenil kognici u ostatních taxonů, než jsou savci, hlavně u ryb. Mně osobně se moc nezdá ani jeho obraz etické pyramidy, kdy se naše morálka od vrcholku (já + rodina) rozšiřuje přes národ a lidstvo až po bázi (zvířata) – jelikož při budování pyramidy lze těžko přeskočit, přeřadit nebo vyhodit mezipatra, jak to my lidé hojně činíme. Nicméně de Waalův vlastní výzkum i jeho etické podněty pro metodiku studia zvířecího chování jsou prostě k nedocenění. Velký Holanďan byl intelektuálním rodičem několika generací vědců a laskavou otcovskou autoritou moderní etologie. Jeho letošním úmrtím jsme přišli o hodně.

03.12.2021

Na začátku mě trochu odrazoval název, který na mě působí dojmem, že se bude jednat o přehnané opěvování toho, jak jsou zvířata dobrá. Nicméně kniha je velmi zajímavá a racionální. Autor dokáže velmi pragmaticky posuzovat a vysvětlovat nejen zvířecí altruismus, vztahy, život ve skupinách a uzavírání koalic, ale i násilí.

obecně nechápu, proč je takový problém po přijetí evoluce přijmout i skutečnost, že zvířata mají určitý typ vnímání ("morálku",kulturu, jazyk, atd.) Také se mi líbila věta o tom, že mi lidé hledáme neustále inteligentní život bůhví kde ve vesmíru, ale přitom ten který máme takřka pod nosem, tak ten nevidíme a ani nechceme :) :(

22.09.2018

Holandský primatológ vo svojej vynikajúcej knihe presvedčivo dokazuje, že altruizmus a morálka nie je špecifický a jedinečný ľudský vynález. Tieto vzorce chovania majú svoj jednoduchší zárodok u našich príbuzných- u primátov a najmä u šimpanzov. A netýka sa to samozrejme len morálky ale napríklad i násilia. So svojimi opičími predkami sme spojení oveľa viac, než sme si vo svojej ľudskej nadutosti ochotní pripustiť.

21.02.2017

Velice zajímavým způsobem psaná kniha, která kde komu naznačuje a místy dost jasně sděluje, že i člověk je zvíře, které prošlo evolučním vývojem. A tak tedy některé vzorce jeho chování, které spoustě lidem připadají pouze "lidské", lze najít u našich nejbližších genetických příbuzných.

25.05.2015

Autor se nejenom v této knize, ale ve své práci obecně, věnuje výzkumu primátů – i primáti (tedy nejenom člověk!) jsou schopní vykazovat soucit a empatii, dělí se o potravu, a tak můžeme říci, že se chovají „morálně“ – ano, je to tak, altruismus je jev, mezi živočichy, celkem rozšířený :-).

De Waal je kritikem Richarda Dawkinse a jeho teorie o „sobeckosti našich genů“, říká, že takovým „drsným principem nelze vysvětlil zájem o druhé a laskavost“, resp. říká, že mravní chování nemůžeme posuzovat podle toho, jaké budou jeho následky (jak to dělají naše „sobecké geny“), ale podle toho, jaký je úmysl, který nás k danému chování vede, tedy musíme posuzovat: „úmyslné a neúmyslné důsledky“, posuzovat „chování sloužící mně samotnému a sloužící jiným“, posuzovat „mezi tím, co říkáme, a tím, co míníme, nebo mezi omylem a předstíraným omylem“.

Knihu doporučuji těm, koho zajímá proč se někdy chováme nesobecky :-) … a zároveň doporučuji přečíst si také knihu Richarda Dawkinse „Sobecký gen“, aby jste mohli posoudit pro a proti každý sám za sebe :-).