Dobrého člověka těžko najdeš (9 povídek)

25.10.2024

No tohle teda ne, to je strašně depresivní - to jsem si řekla po přečtení hned první povídky. Pak jsem se k tomu ale vrátila, a udělala jsem dobře. Skvěle napsané povídky a to tento žánr moc nemusím. Že happyend čekat nemůžeš je fakt, ale takový je holt život. :-D

27.08.2024

Včera dočtena povídka Řádní venkované. (Kdovíproč jsem se domnívala, že se jedna o autorku 19. století, snad konfuze s Emily Dickinsonovou.) Venkované jsou o mladé neprovdané doktorce filosofie, která má na noze protézu a žije v domácnosti se svou matkou a jejími dvěma zaměstnanci. (Zřejmě se jedná o farmu.) OConnorová dovede čtenáři uštědřit ťafku. Oba najatí lidé jsou manželé. Jí je na začátku věnován úvodní portrét. Očekáváme, že se bude jednat o titulní postavu. Té se však teprve připravuje půda. Značnou část scény zabere podomní prodavač biblí, titulovaný anonymně jako „mládenec“. Ten v logice prózy i příběhu, literárně i psychologicky, nechá vystoupit z pozadí hendikepovanou Joy, doktorku filosofie, titulní postavu. On – pyšnící se svou prostotou, ona – čtoucí subtilní knihy a intelektově převyšující společenské prostředí, i kdyby se jeho myšlenkové kvality měly sčítat. Pocho-pitelně dojde na interakci mezi nimi. Joy si změnila jméno a nechává si říkat Hulga. Revolta vůči prostředí, do něhož se narodila? Signál touhy utvářet sama sebe, narodit se znovu, stát se skutečně sebou?

24.04.2024

„Mám hlad.“
„Copak jsi nesnídal?“
„To jsem ještě nestihnul mít hlad.“

Nie je zdravé, ako veľmi milujem inteligentný panovačný sarkazmus a O'Connorová tróni na jeho vrchole a s každou poviedkou, ktorú na mňa z tej výšky milostivo hodila, mi odstrelilo dekel. V MHD ma až trhalo zaťahať vedľa stojaceho cestujúceho za rukáv a zaplatiť mu, aby si tú knihu prečítal. O'Connorová je Nietzsche v sukni, ale miesto filozofie človeka rozbíja na kusy uštipačnou beletriou a človek sa pod jej pohľadom skrúca ako taký červík. Prečítajte si to. Aj keď vám nezaplatím.

„Život se mu stal takovým zvykem, že si nemohl představit nějaký jiný stav.“

10.12.2022

“Ženská se podívala na paní Turpinovou jako na idiotku, ale paní Turpinové ten pohled nevadil, když uvážila, kdo se tak dívá.”
Flannery O’Connorová nešetrí nikoho. Nazýva postavy negrami aj white trash, vytvára postavy ľavicové, aj pravicové (v americkom význame slova), a všetkým dodáva tragický osud.
Zvláštne je, že keby som si neprečítal predslov, pochopil by som niektoré vyznenia opačne. Jasné, moderné postavy sú tu pokrytci, ale takú - na starých hodnotách lpiacu - pani Terpinovú, alebo tú starenu z “Všechno, co se povznáší, se musí setkat”, nemohol predsa nikto myslieť ako obdivuhodné vzory morálnosti, alebo nebodaj dobra, ako takého. Jej postavy nie sú čiernobiele. A to je cool.
Rád nachádzam autorov, s ktorými nesúhlasím, ale zároveň k ním mám rešpekt.

10.07.2022

Flannery O´ Connorová pro mě vždy je a bude ta malá rozezlená katolička s ostrým jazykem a ještě ostřejšími vidlemi, kterými se chystá vyčistit Augiášovy chlévy moderní společnosti. A jestli při tom propíchne pár nabubřelých eg, tím lépe.
A jestli je to dobré?
Je to VÝBORNÉ!
Flannery se totiž nebojí vyhrnout si rukávy a zcela nežensky vypoklonkovat ze dveří všechny falešné představy, které o sobě její postavy (potažmo často i čtenář) mají a to tak drsným a nevybíravým způsobem až mrazí. Za to však s takovou dávnou černého humoru, že na konci každé povídky nemůžete jinak než ji aplaudovat ve stoje.
A jestli tohle není umění, tak už opravdu nevím.

02.07.2022

První a titulní povídka sbírky mě tak praštila přes můj rypák, že asi nic stejně esteticky vybroušenějšího jsem dlouho nečetl. Jestli mám určitý předsudek vůči ženám spisovatelkám, a že jich tedy proto moc nečtu, tak musím napsat, že Flannery moje očekávání zbořila jak dělová koule. Nejen titulní povídka, ale i jiné povídky, např. Řádní venkované, Chromí vejdou jako první nebo Vyhlídka na lesy, jsou grál povídkové tvorby. Přesně a realisticky vykreslené situace, postavy a jejich chování, nekýčovitá pointa podtrhuje mistrovství pro mě osobně snad nejlepší ženské autorky, která se naprosto rovnocenně může zařadit po bok Bradburyho, Poea, Borgese, Hawthorna, Čepa a jiných vynikajících povídkářů. Jen kdyby se dožila více let, strašně by mě zajímalo, co dalšího by napsala. Ale je to možná úděl géniů, že tu s námi jsou jen na krátko, jak v jedné své eseji píše Šalda. V tomto kontextu mě napadá Kafkovo jméno. Flannery, ať jsi kdekoliv, díky za to, že jsi dokázala, že umět dělat umění, je výsadou člověka, ne jenom muže nebo jenom ženy, ale právě člověka – lidské bytosti.

21.11.2021

Skvělá kniha povídek. Flannery je mistr povídky a hned první Dobrého človeka těžko najdeš nasadí laťku hodně vysoko, je to jedna z nejlepších, ne-li nejlepší povídka výboru. Výběr se opravdu povedl, když srovnám následně kompletní vydání obou sbírek v Argu, tak tenhle výbor je opravdu tím nejlepším z povídkové tvorby autorky. Nejraději mám tyto: Dobrého člověka těžko najdeš, Vyhlídka na lesy, Řádní venkované a Pozdní utkání s nepřítelem. Tuhle knížku cením vysoko, i když i tady se najdou slabší kousky. Doporučuji.

27.10.2021

Já povídky moc ráda nemám, tak asi nejsem objektivní hodnotitel. Nicméně – je to celkem zajímavé. Během čtení mě vlastně celkem rozčilovaly, skoro vždycky po dočtení jsem nechápavě reagovala: Co to jako mělo být? A nejvíc se mí líbila tudíž první povídka, kde bylo jasné, o co jde, byla řádně vystavěná a zakončená, obsahovala příběh. Ale po dočtení knížky jako celku musím přiznat, že to v člověku cosi zanechá, vracíte se k některým povídkám v duchu, přemýšlíte, začínáte líp chápat. Třeba že to "jsou o ničem" vlastně nevadí a že to možná není ani tak pravda. Nakonec jsem se dokonce rozhodla, že knížku nepošlu dál, ale nechám si ji, což o něčem svědčí.
No a mimochodem vysoká kvalita je myslím i v tom, že některé povídky jsou velmi nekorektní, bráno pohledem dnešní doby, a přesto mohly vyjít. Samozřejmě myslím téma černochů, protože to, co je v knížce, už by si dneska nikdo nedovolil napsat. Dokonce bych se nedivila, kdyby v Americe tuhle knížku zakázali a pro jistotu ji ještě demonstrativně pálili na ulicích.
(Teda ale jako nejsem rasistka, jen se to na můj vkus s tou korektností už trochu přehání.)

14.07.2021

Autorka Flannery O' Connor se ve své povídkové sbírce představuje jako perfektní znalkyně lidských charakterů, vztahů a prostředí, které je poznamenáno letitými tradicemi amerického jihu.
Povídky jsou mimořádně zdařilé a jejich četbu vřele doporučuji!

18.06.2021

Vůbec jsem netušil co to otvírám, ale hned po prvním kousku (a první povídce) jsem si řek, jako cože? To asi kecáš vole! A pak jsem si všechny povídky chrstnul do ksichtu dřív, než kamenickou desítku.
Ta paní, co to sepsala se toho nebála. Určitě se nebála ani čerta, ani negra.
Čtu si, otáčím stránky a zjistím, že to asi tak zle nedopadne, ale ejhle. Celý se to dokáže zesrat během poslední půlstránky, a to dost pořádně. Ta paní si s náma hraje a usiluje o to, aby to dopadlo co nejhůř.
Asi to psala a říkala si - co ty chlapečkuuuu, tobě se ještě nic nestalo? Tak sem připíšeme odstaveček.

Bylo to supr. Valil jsem oči, teď valím hvězdy.

01.05.2021

Nemám moc ráda knihy povídek, vadí mi, jak se musím znovu a znovu seznamovat s novými postavami a prostředím. Ale u Flannery O´Connor dělám výjimku. Co povídka, to skvost, jedna každá neskutečně silná a působivá, tragikomická v lepším případě, tragická na druhou v tom horším. Jak na tak minimálním prostoru pár stránek dokázala autorka vystihnout tragédii jižanského buranství, nad tím mi zůstává rozum stát. Bez patosu, bez slitování, jako by to ani nepsala žena. Víc jak jednu povídku denně jsem nezvládla a ty konce mě před usnutím chodily strašit.

15.03.2021

Tato spisovatelka je úžasná v tom jak píše a geniálním myšlením. Jsem opravdu nadšená. Některé povídky končí jako v PalpFiction, autorka tomu umí dát krvavé finále. To přináší strach - na koho to slovo padne na konci tentokrát? Ale to není to hlavní. Skvělé vykreslení charakterů hrdinů, na malé ploše úžasná psychologie. Díváme se do hlavy obyčejným lidem amerického jihu. Mohou si o sobě myslet, že jsou něco víc, díky svému vzdělání, své dobrotě, shovívavosti, své pracovitosti, svému původu, barvě pleti. Nejzajímavější mi přišlo zobrazení “post otrokářského myšlení” v 60 letech 20. století. Je to trochu metafyzický výlet do hlav lidí na jihu USA a vnímání “negrů”. Vždyť otrokářství zde bylo dříve ustálené, zavedené, oběma stranami přijímané. A tak jak je to zakořeněno, to se nedá nastavit bez předsudků jako v zemích, kde žádní otroci nikdy nebyli součástí rodin a hospodářství. Opravdu zajímavé, pravdivé a s dobrým postřehem zaznamenané.

14.03.2021

Bohužel mi to úplně nesedlo do nálady. Ale píše krásně.

10.02.2021

Zaujímavý štýl písania. Niečím mi pripomína Timravu. Možno tým neúprosným realizmom. V každom prípade si od nej rada niečo prečítam.

05.10.2020

Jo, tvrdé jako život sám. Žádná přetvářka, žádný kalkul. Pouze upřímnost nezávislé pozorovatelky.

09.06.2020

Ze začátku jsem si ještě nebyl jistý, ale po dočtení musím konstatovat, že pověsti o mistryni svého oboru, Flannery O'Connor, nelhaly. Prostě skvělé. Pro více podrobnosti si přečtěte další komentáře. Já bych jen opakoval.

02.05.2020

Dle mého názoru je Flannery O’Connorová takovou ženskou, americkou a poněkud bizarnější verzí Dostojevského. Je stejná moralistka a ukazuje ve svých příbězích svět bez Boha, který je ztracen od samotného počátku. Na jednu stranu nesdílím plně autorčinu víru, ale dokáži její postoj ocenit. Dokázala jej totiž do těchto povídek převézt mistrovsky, přičemž jsou nejhorší povídky v knize docela solidní (mluvím o „Zjevení” a „Soudný den”) a nejlepší jsou neskutečnými skvosty (mluvím o „Dobrého člověka těžko najdeš”, „Řádní venkované” a hlavně o mistrovském díle „Chromí vejdou jako první”). Chápu, proč je autorka považována za mistryni krátké prózy. Její povídky jsou správně úderné, morální a zajímavé, a já se bojím chvíle, kdy od ní dočtu poslední knihu a bude mi hrozivě líto, že nestihla už napsat nic jiného.

12.04.2020

Než se vyjádřím k dílu ženy, která v šesti letech naučila chodit kohouta pozadu (škoda, že je to zmíněno až na poslední stránce, být tato skutečnost zmíněna na začátku, čtu ještě s větším zápalem), je nutno říct, že jsem při četbě doplatil na moje nulové znalosti náboženství/jižanského prostředí. Takže jsem se do toho nevžil jak se patří.
O'Connorová vše popisuje bez skrupulí, drsně a sveřepě. Výtečně zachycuje pokrytectví, závist a další hafo záporných lidských vlastností venkova. Páč samolepka venkovského venkova jako "ráje na zemi" je už asi dávno passé (sám to želbohu vidím). Líbí se mi, jak si nebere servítky prakticky s ničím a nebojí se popsat ani takové zdánlivé titěrnosti, jako je obava o otření se kocoura o plynovej sporák nebo bujará radost z neštěstí (,,MY JSME SE VYBOURALI!" ječely děti bez sebe radostí.).
Groteskní závan je všudypřítomný, sardonicky se Connorová nebojí vykreslit zkrátka kde co.
A teď budu brblat:
Tím, že mají všechny povídky dost tragický (nebo jak se to vezme, tragický pro účastníky) konec, tak jsem druhou polovinu povídek dokázal odhadnout ještě dlouze před koncem. Na druhou stranu je to asi při koncepci povídek nevyhnutelné, ale nějaká nečekaná peripetie by občas nebyla od věci.
V životopisu je psáno ohledně toho, že si O'Connorová libovala v používání mnohých jižanských nářečí. Škoda, že v této sbírce dialekt dost zakrněl a občas mi to přijde jazykově až strohé.
Nejvíc se mi do hlavy zaryla povídka Možná záchráníš sám sebe - výtečně vylíčená nemorální zákeřnost. Podobný koncept jsem zmerčil i v Řádných venkovanech (což je vyloženě pojem kontrastní se všemi postavami ve sbírce :D)
Zato náboženská témata pro mě byla těžko skousnutelná a byť jsem se snažil sebevíc, tak jsem se do toho ne a ne dostat (Řeka, Chrám Svatého ducha).
Ale nelze být sebemenší pochyb o okázalosti téhle sbírky. Vágnost mnohých povídek mi však zcela nesedla, naproti tomu bych si dokázal vypíchnout pár dost skvostných.
Americká atmosféra mě asi bude asi vždycky doprovázet pachutí.

07.11.2018

Mám rád groteskní a temné literární obrazy, mám rád prostředí amerického jihu a mám rád konfrontaci pokřivených lidských charakterů s určitou bezvýchodností či krutostí vlastních životů. Ale nějak jsem nebyl s to identifikovat se s drtivým a nesoucitným fatalismem jednotlivých point a nejspíš i s dost patrným moralistickým nádechem. Na otázky víry a etiky nahlížím z trochu jiných úhlů.
Kniha má řadu silných momentů a některé myšlenky se mi vryly, ale názorově bych si s autorkou asi příliš nesedl.