Dobro v tobě
Linda Olsson
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/393194/bmid_dobro-v-tobe-Q7g-393194.jpg
4
65
65
Lékařka Marianne se přišla vyrovnat se svou pohnutou minulostí na pobřeží Nového Zélandu. Místní ji respektují, ale ve skutečnosti mezi ně nepatří. Její pečlivě vybudovanou bublinu zničehonic prolomí chlapec Ika, který se jednoho dne objeví na pláži. Vytváří se mezi nimi pouto přátelství, jímž prostupují Marianniny vzpomínky na dětství. Křehký, avšak místy syrový příběh plný strhujících obrazů vypráví o zranitelnosti dětské duše, potřebě přátelství i zodpovědnosti za své činy.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2018 , VyšehradOriginální název:
Det goda inom dig, 2011
více info...
Přidat komentář
Tři zraněné duše,které se měly setkat.
Vlastně autorka píše svá díla na toto téma.I když se mi tahle kniha líbila,místy šokovala, nejvíc mě zaujala Sonáta pro Miriam.Možná proto,že jsem ji četla jako první.
Nedočteno. Nesmírně mě iritovaly prázdné úvahy o ničem. Dějové kapitoly ušly, ale nevyvážily zbylé utrpení. Pro mě bohužel ztráta času.
Smutné, melancholické čtení o Švédce Marianne, která se usadila na Novém Zélandu. Příběh odkrývá její traumatickou minulost, ukazuje dramatickou současnost a předjímá nadějeplnou budoucnost.
Jedna z těch knih, kde se toho zdánlivě moc neděje. Na první pohled, na povrchu. Ale když se člověk ponoří pod hladinu, do myšlenkového i citového světa hrdinky, je to sakra vzrušující.
Kniha o traumatech, jejich potlačování i vyrovnávání se s nimi, o cestě k sobě i k druhým lidem. Kniha, která i přes pár nečekaných odhalení plyne klidně a zvolna a nechá v člověku stopu.
Tak tohle bylo jako když našlapujete v hromadě střepů. Lepší přirovnání mě nenapadá, protože dlouho jsem nemohla najít spojitosti a v příběhu jsem se docela ztrácela.
Asi nemám potřebné čtenářské schopnosti, proto neumím docenit uměleckou hodnotu knihy, která ve své podstatě skrývá plno hlubokých a lidských myšlenek.
Těmi pomyslnými střepy jsem se nakonec prokličkovala k trochu neuveřitelnému happyendu, ale...
Právě pomyslné ALE kazí můj celkový dojem.
Téma velmi silné, zpracování také slušné, ale přesto se mě knížka nějak víc "nedotkla". Nevím, čím to je, prostě mi asi nesedla...
Další skvělá kniha na doporučení Vás - čtenářů DK. Sice mi vůbec neseděl začátek a stále jsem se přesvědčovala, že vidím ty skvělé komentáře na přebalu, ale asi od str. 30 se to změnilo a knížku už pak nešlo odložit. Nádherně napsaný příběh lékařky Marion, která si až po dlouhých letech dovolí sama sobě hrůzné vzpomínky na své dětství a mládí, naději hledá v péči o autistického chlapce, kterého jí osud přivede do cesty. Moc krásný příběh, který mohu i já jen doporučit k přečtení. Citace str. 194: "Jistým způsobem a z jistého důvodu přežije. Vytvoří si existenci, která není život, ale matně ho připomíná."
Tuto knihu, jsem odkládala jen z jediného důvodu - abych se nadechla a vstřebala vše co jsem prozatím přečetla. Velmi silný příběh, místy až šokující. Příběh, který je naprosto dokonale napsaný.
Jen malou ukázku z knihy, protože některé pasáže byly tak úžasné, že celek stvořil tuto dokonalou knihu.
"Pomalu jsem projížděla měkce se vzdouvající krajinou. Tak zrádně usměvavou a pohostinnou. Nebylo snadné rozpoznat, že oblé travnaté kopce jsou vlastně sopky. Že toto pastorální prostředí je vlastně pouhý obal nad divokými živly, které mohou vmžiku smazat z povrchu zemského vše, co lidé klopotně vytvořili."
Stejně jako moře, které tvoří kulisu románu, i slova jako by plynula hladce a plynule. Je to ten typ vyprávění, který mě během čtení rozbil kousky, ale postupně jsem dostala prostor se nadechnout a dojít ke smíření a klidu. Jedná se o jednoduchý příběh, který má jedinečnou emocionální hloubku. Vše je umocněné vyprávěním v první osobě, do Marion jsem se dokázala vcítit a vydala jsem se s ní na cestu a sledovala jsem, jak milovala, ztratila a naučila se odpustit sama sobě.
„Žila jsem dlouho bez jakékoliv budoucnosti. A se svou minulostí pod zámkem. Každý den šlo jen o to přežít, ze dne na den. Neohlížela jsem se zpátky, ale ani nehleděla kupředu, žila jsem ve věčném teď.
Sešla jsem dolů na kraj vody. Jednotlivé vlny dosahovaly tam, kde jsem stála, chladivá voda se mi přelévala přes nohy. Dívala jsem se na moře a pomyslela si, jestli jsem konečně dosáhla stavu celistvosti, který jsem si vždy spojovala s mořem. Jestli teď v sobě mám tu sílu, které je třeba, abych dokázala žít s minulostí a budoucností. Ať už mě čeká cokoli.“
Já Vám nevím. Jistě, je to niterný pohled do ženy, která zažila těžké dětství, ale že by to bylo až tak wau, říci nemohu.
Mělo to hloubku, ale za týden už nebudu vědět, jak hlubokou. Je mi to líto, leč, četl jsem zajímavější příběhy.
Smutný příběh, melancholická atmosféra místa. Zážitek ze čtení umocněný tím, že jsem četla u moře na prázdné pláži. O bolesti, o lidství, o lásce, o křehkosti života.
"Někdy člověk dostane přesně to, co potřebuje. Vstoupí mu do života přesně ti lidé, které ze všeho nejvíc potřebuje. Někdy je nevidí, a to je velmi smutné. Nekdy o ně zase přijde. To je smutné ale ne do stejné míry. Protože to co spolu prožili, zůstane navždy". Nádherná, neskutečně silná kniha. Pro mně dosud nejlepší.
Příběh se rozvíjí velmi zvolna, ale po pár desítkách stran nabere obrátky a vy při čtení sotva dýcháte, skřípete zuby a zadržujete slzy.
Švédská lékařka se již od dětství sebezáchovně odstřihávala od svých pocitů - nyní je ve středním věku a už 15 let žije (nebo spíš přežívá) na Novém Zélandu, daleko od lidí - fyzicky i emočně. Setká(vá)ní s malým Ikou ale postupně nabourává nedobytnou pevnost jejích vzpomínek.
Vyprávění o každodennostech je protkáno flashbacky obrazů z minulosti, skrze něž se čtenáři (i hrdince samotné) odkrývají hrůzné střípky z jejího života. Tyto flashbacky jsou jejím pokusem vypořádat se s traumatickou minulostí. Zpočátku text působí meditativně jako vnitřní hledání a vy z těch střípků jen tušíte něco zneklidňujícího, s postupným odkrýváním dalších dílů mozaiky vaše zděšení narůstá a z textu se stává spíš jakýsi retreat za pochodu. Osobně si myslím, že přestože z hrdinky je cítit velká vnitřní síla, traumata tohoto druhu běžný smrtelník prostě nemůže zvládnout sám tak, jak je to v knize popsáno. I přes tuto výhradu má však kniha svou nespornou hodnotu, kterou ocení asi hlavně ti, kteří též neměli na růžích ustláno (a možná potřebují vnitřně pohladit).
Drobné výhrady mám k překladu, který občas jako by použil nikoli to správné slovo ze slovníku, ale nějaké hned vedle, které sice má skoro stejný význam, ale do kontextu nesedí.
---
„Útlé dětství leželo zapečetěné v paměti a necítila jsem sebemenší potřebu je znovu oživit. Můj muž zřejmě doufal, že se díky té cestě [do Švédska] otevřu. Že mu pak povím o svém raném životě. Avšak povědět to jemu by znamenalo, že to musím povědět sobě. A to jsem si tehdy vůbec nedovedla představit.“
---
„Objektivem jsem se dívala na moře a myslela na vše, co symbolizuje. Souvislost. Pro mě moře představuje souvislost. Celistvost. A možná odolnost. Moře se příležitostně nechá ovlivnit jinými živly, a přesto zůstane samo sebou. Toužila jsem po tomto druhu zakořeněné odolnosti.“
Knihu mi doporučila manželka a když jsem viděl recenze, byť vesměs kladné, ale většinou od žen, měl jsem trochu obavy, zda kniha není určena hlavně pro ně. Můžu říci, že jsem se mýlil. Je to poutavá kniha, která se mi příjemně četla a příběh mě zaujal.Opět jsem si uvědomil, jak moc může dospělý člověk, zvláště ti nejbližší, zasáhnout do budoucího života dítěte.
(SPOILER) Meditativní a melancholický příběh osamělé ženy, o jejím vyrovnávání se s bolestí z minulosti a snahou navázat vztahy v přítomnosti. Napsáno pěkně, niterně, ale konec mě trochu zklamal, nudilo mě to.
Tato spisovatelka prostě umí.Co kniha to skvělé čtení .Zvláštním stylem komorně psané.Tato mně opět chytila za srdce.Když jsem to četla ,jako bych se ocitla někde jinde v takovém polosnovém stavu,který nedokážu popsat.Zvláštní příběh o osamělých duších.Moc se mi líbil .
Knihu jsem čekala horší ale mile mě překvapila. Rozhodně byla zajímavá.