Dobytku smíchu netřeba

13.02.2021

Představoval jsem si, že jsem ve společnosti, někdo vypráví historky, které jsou v téhle knize, a po jejich dovyprávění si připadám jako Homer Simpson, protože nevím, jestli jsem děj a pointu správně pochopil, a tak se aspoň zasměju spolu s ostatními, abych nebyl za blbce.
Některé povídky byly parádní (zmíněné Vypadávající stařeny), ale celkově to byl fakt těžký úlet. A to já mám rád.

30.07.2020

Kniha na mě působila až moc depresivně. Až posledních pár stránek se dalo. Ale měla jsem problém knihu vůbec přečíst. I když doslov osvětlil hodně o povaze autora. Tak jsem měla pocit, že autor byl na něčem závislý (alkohol, drogy,...). Některé příběhy byly velmi chaotické a divné.

25.01.2020

Knížka mi byla doporučena kamarádkou a prvního čtení jsem si říkala: Co to proboha je? Přelouskala jsem ji poměrně ztěžka, přiznávám. Ale asi o měsíc později jsem se na ni vrhla znovu a najednou se ty příběhy četly samy. Asi je potřeba předem vědět, do čeho u čtení Charmse jdete. :) Jsem rada, ze jsem mu dala ještě jednu šanci, opravdu jsem se nakonec velmi příjemně pobavila. Doporučuji přečíst si i něco od Thurbera - podobny styl humoru i velké množství absurdit, jen se čte o něco lehčeji.

13.07.2018

Skutečně absurdní povídky plné černého humoru a násilí - po přečtení doslovu už chápu proč :-)) Nejvíc se mi líbila povídka 17 koní. Autor musel být dobrý týpek :-))

Tak som sa pozvoľna doplantala až na koniec. Celkom úspech. :-)
Moja prvá a asi aj posledná skúsenosť s týmto autorom (zvláštny zjav s neveselou a nedlho trvajúcou pozemskou púťou). Je to skúsenosť slovami ťažko opísateľná – údiv z toľkej výstrednosti, zmätok v hlave, občas pobavenie, často znechutenie. Áno, niekedy sa stala aj vec nevídaná, a síce že som v tom marazme zachytila absurdne zakuklenú realitu (Charmsovej doby... bisťu, to vám bola doba!), pravdu ktorá nesmelo naťahujúc zababrané ručičky a nemo prosiac výrečnými očkami chcela byť zachránená... nemala nožičky, dakto jej ich odrezal, ruskí katani? – úbožiatko, nechávala za sebou krvavé stopy... haha, možno si to celé len namýšľam. Tak vtedy to bolo ešte fajn, ale... ale. :-) Iba ojedinelé okamihy, inak ide o šialenú mixtúru prevažne kratučkých nenormálností. Na ktorých však, div sa svete, niečo je. Hlavne niečo dosť nechutné. Ale! Majú charakter.

Občas mi dielko vzdialene pripomenulo iný literárny počin – Mistra a Markétku.

Ilustrácie či karikatúry boli nepríjemné, nech sa na mňa nikto nehnevá; nazdávam sa že mali za úlohu šokovať, čo sa podarilo.

Vzala som, skúsila som, asi som veľa nepochopila, vraciam.
... Hm. Knižku do knižnice. :-)

˅˄˅
... Cestou potká Michelangelo Komarova, popadne ho za ruku a křičí: „Podívej!“
Komarov kouká a vidí kouli.
„Co je to?“ šeptá Komarov.
A z nebe zahřmí: „To je koule.“
„Jaká koule?“ šeptá Komarov.
A z nebe hřímá: „Hladká koule!“
Komarov a Michelangelo se posadí do trávy a sedí v ní jak hřiby. Drží se jeden druhého za ruce a hledí do nebe. Na nebi se objeví obrovská lžíce. Co to má znamenat? Nikdo neví. Lidé utíkají a zamykají se ve svých domech. Dveře zamykají, okna zavírají. Ale cožpak to pomůže? Kdepak! Nepomůže.
Pamatuji si, jak se v roce 1884 objevila na nebi obyčejná kometa velká jako lokomotiva. A teď – lžíce! Kam se na tohle kometa hrabe. …
(O ZDÁNÍ A PODSTATĚ N°1)

Zdvihl jsem prach. Děti běžely za mnou a rvaly na sobě šatičky. Stařečkové a stařenky padali ze střech. A já se řítil, já jsem supěl, já skřípěl zuby a zvonil železnou hůlkou. Rozervané děti se hnaly za mnou a neschopné mi stačit, v strašném spěchu si lámaly své tenké nohy. Stařečkové a stařenky poskakovali kolem dokola. A já se řítil vpřed! Špinavé, rachitické děti, podobné prašivkám, pletly se mi pod nohama. Běželo se mi těžko. Co chvíli jsem klopýtl a jednou div, že jsem se nesvalil do měkké kaše ze stařečků a stařenek zmítajících se po zemi. Vymrštil jsem se, několika prašivkám jsem urval hlavu a skočil jsem na břicho vyschlé stařence. Hlasitě v ní zapraskalo a stařenka tiše vzdychla:
„Umírám.“
Ani jsem se neohlédl a hnal jsem se dál. Teď jsem měl pod nohama čistou a rovnou silnici. Řídké pouliční lampy mi svítily na cestu. Blížil jsem se k lázni. Přívětivé lázeňské světélko se už mihotalo přede mnou a milá, leč dusivá pára z lázně drala se mi do nosu, uší a úst. Bez svlékání jsem proběhl předsíní, pak kolem kohoutů, věder a umyvadel rovnou k pryčně. Objala mě horoucí, bělostná tma. Slyším slabý, ale naléhavý zvon. Zdá se mi, že ležím.
… A tu nesmírná úleva zastavila mé srdce.
(ŠTVANICE)
˄˅˄

05.02.2016

Tohle se nedá snad ani okomentovat, to se musí zažít. Hodně okrajové čtení, ale pro mě je Charms prostě srdcovka.

21.01.2016

Na tieto poviedky sa asi ani nedá niečo napísať. Treba prečítať. Nad nejednou len pokrútim hlavou a poviem si: "To čo do pekla je". Rozhodne sa pobavíte.

27.01.2014

Nádherný černý humor! Psát absurdní povídky nemůže kdekdo, ale Daniil Charms má pro ně talent. Při čtení přemýšlíte, kam na to, proboha, chodí, ale přitom to není ani trochu blbý.

18.01.2013

Obsahuje moji nejoblíbenější povídku "Vypadávající stařeny". Četla jsem ji i v jiném překladu, ale tady použité "stařeny" mi znějí lépe než "báby." Tahle povídka mě vlastně přivedla k Charmsovi - takže si ji tu dovolím ocitovat, abych panu spisovateli nahnala další obdivovatele:
Nějaká stařena se z nadměrné zvědavosti vyklonila z okna, vypadla a potloukla se. Z okna se vyklonila druhá stařena, začala se dívat dolů na tu potlučenou, ale z nadměrné zvědavosti se také příliš vyklonila, spadl a potloukla se.
Potom vypadla třetí stařena, pak čtvrtá a pátá.
Když vypadla šestá, přestalo mě to bavit a šel jsem na Malcevský trh, kde prý jednomu slepci darovali pletenou šálu.

10.09.2011

Texty jako Syčák Feďka živě, i když v iracionální rovině, vykresluje situaci v sovětském Rusku - v přebujelé administrativě se dokáže ztratit kdokoliv a nejen ve Vladivostoku. Povídky o Puškinovi pak rozesmějí.