Doktor Živago

26.01.2017

Tohle je kniha, která si mě naprosto podmanila. Kniha z Top ten. Kniha, která se mi jednou rozpadne v rukou…
Doktor Živago je velký román o lásce. Román o hledání smyslu života a tajemství smrti. A také román o kráse. To vše vystavěné na pozadí bouřlivých dějin Ruska první poloviny minulého století.
Kniha zabírá v podstatě celý Živagův život. Během něj se z idealistického mladého doktora sympatizujícího s revolucí stává tichý muž s duší básníka, snažící se přežít v chaotické době plné krutostí a válečných hrůz. Touží se izolovat. Ochránit svou rodinu. Najít klid a jednoduchost prostého lidského života stranou všech politických, sociálních a společenských bouří, což ovšem bolševický režim neodpouští. A na takto vykresleném pozadí vstupuje do Živagova života Lara a s ní láska. Láska „svobodná, neslýchaná, nepodobná ničemu! Mysleli tak, jak jiní zpívají." str. 577. Osudové přitažlivosti nezabrání ani manželství obou dvou. Spojeni stejnou senzitivitou, tíhnutím k prostým věcem a tichu za slovy stojí proti velkohubé bolševické demagogii, prázdným sloganům a hrubé síle. Přes vnitřní boj se svým svědomím je na pozadí všech hrůz té doby jejich láska čistá, přirozená a pravdivá. A také naprosto bezbranná a tragická.
Román je zalidněn velkým množstvím postav, od těch hlavních až po desítky epizodických. Všechny se dějem různě proplétají a setkávají se v jakémsi tajemném modu náhody, jež je vlastně prozřetelností, nahlížejí události z různých úhlů pohledu a vytvářejí tak mnohavrstevný obraz duše ruského člověka. Na ni Pasternak pohlíží s obdivem a úctou, stejně jako na ruskou literaturu, ruské tradice a zvyky, na ruskou přírodu. Děj je tak zpomalován velmi precizně formulovanými úvahami nad literárními tématy či filozofickými otázkami. Když Anna Gromikova, matka Živagovy budoucí ženy, před smrtí prosí, aby ji uklidnil, Živago jí říká: „Kristova slova o živých a mrtvých jsem vždycky chápal jinak ... Vy se třeba obáváte, zda vstanete z mrtvých, ale vždyť se to stalo, když jste se narodila, toho jste si nevšimla ... Člověk v druhých lidech -- to je právě jeho duše. A tohle tedy jste -- tím dýchalo, živilo se a zpíjelo celý život vaše vědomí. Vaší duší, vaší nesmrtelností, vaším životem ve druhých. No a co? V druhých jste byla, v druhých také zůstanete.“, str.79,80.
Stejně silně působí lyrické popisy nálad a atmosféry prostředí. A právě v nich se skrývá mocný účinek a kouzlo románu. Doktor Živago je poetické dílo plné dechberoucích básnických obrazů. Zároveň ale jsou takto napsané pasáže kladeny vedle téměř odosobněných popisů dějových částí a díky tomu vzniká neuvěřitelně fungující napětí – setkání Jurije a Lary je např. popisováno téměř na úrovni komentáře. Pak ale přijde lyrická pasáž, kdy Živago na Laru myslí, se vší básnickou imaginací. A teprve v té chvíli čtenář pod veškerou zdrženlivostí nachází obrovskou sílu citů, emocí a touhy. Celý román se tak podobá staré ruské písni, kterou Pasternak připodobňuje k mohutné řece - její hladina je zdánlivě poklidná, ale v hloubce u dna víří a přelévají se prudké spodní proudy.
Román je doplněn o sbírku básní, ve kterých Pasternak ústy Jurije Živaga v podstatě shrnuje stěžejní motivy celého díla – oslavu lásky, touhu po kráse a vášeň pro život samotný. V básni Srpen se básník loučí se životem a v poslední strofě říká:
"Buď sbohem, křídlo, jež ses napjalo,
svobodná urputnosti letu,
a slovo, které s´ modelovalo
tajemství světa v prostou větu."
Dokonalé vyjádření toho, co hledám v knihách - tajemství světa v prosté větě. Pasternak napsal nesmrtelný román, ovšem jeho jednotlivé básnické obrazy mě odzbrojují svou čistou krásou, vybroušenou v diamant. "Večer byl suchý jako kresba uhlem." Nádhera! Doktor Živago mě uhranul!

24.12.2016

"Vzali jsme se těsně před válkou, dva roky předtím, než vypukla. A sotva jsme začali žít podle svého, zařídili si domácnost, přišla válka. Teď jsem přesvědčena, že válka zavinila všechno, všechna neštěstí, která následovala, a která dodnes doléhají na naši generaci. Dobře se pamatuji na dětství. Zažila jsem ještě dobu, kdy platily ideály pokojného minulého století. Bylo obvyklé svěřovat se hlasu rozumu. To, co člověku napovídalo svědomí, pokládali za přirozené a nutné. Usmrcení člověka rukou jeho bližního byla vzácnost, cosi neobyčejného, událost, která se vymykala z řádu. Vraždy, jak jsme se domnívali, se vyskytovaly pouze v tragédiích, v románech ze světa špionů a v novinách, v kronice události, ale nikoliv v obyčejném životě. a pojednou přišel ten skok z poklidné, nevinné pravidelnosti, skok do krve a nářků, do všeobecného zešílení a zdivočení každodenního a neustálého, skok do uzákoněného a vychvalovaného zabíjení."....(Larisa Fjodorovna Antipovová)

Tak přesně tohle jsem čekal od knihy Doktor Živago. Monumentální obraz dějinného zlomu první poloviny 20.století v Rusku. Podobně monumentální obraz, jaký vykresloval ve svých knihách další ruský laureát Nobelovy ceny, Alexandr Solženicyn. Ale Doktor Živago je o něčem jiném - o střídání zimy a jara, o niterných pocitech člověka, o kontrastu lidského rozumu proti malosti, hlouposti a zaslepenosti, o lásce, která dává člověku zapomenout na fyzické utrpení.
Jen ten nelítostný osud, kterému jedinec nemůže vzdorovat, prostupuje díla obou autorů....

16.11.2016

Začátek nebyl nejlehčí, taky mi trvalo se začíst, ale pak... Příběh mě dostal, bavila mě cesta vlakem i popis krajiny kolem, rozhovory, hloubavé pasáže. Od začátku jsem fandila spíš Laře, ale dopis Táni pro Jurije byl snad tím nejdojemnějším a nejčistším, co jsem kdy četla. Jedna z mých pěti "nej" knih.

14.11.2016

Byla to úžasná kniha, ale vlastně jsem si to uvědomila, až když jsem ji dočetla a doznívala ve mně. Nechala ve mě hluboký dojem a díky ní se člověk jednak dostal do víru dění po VŘSR z pohledu bohatých a dříve privilegovaných. Také tam byl krásný milostný příběh a dobře propracovaná psychologie hlavního hrdiny, který nakonec neunesl tíhu osudu a o to to bylo pravdivější. Moje škoda, že jsem knihu hlavně zpočátku četla dost ledabyle, nemohla jsem se začíst, složitá ruská jména se mi pletla, tak jsem přeskakovala na počátku odstavce, abych se posunula. Nakonec musím říct, fakt to stálo za to.

09.11.2016

Videla som filmové spracovanie pred pár rokmi a to sa mi páčilo. Kniha bola dlho u mňa na zozname a dokopala ma k jej prečítaniu výzva 2016, no musím povedať, že z nej mám zmiešané pocity a preto si to ešte nechám uležať všetko v hlave a možno neskôr napíšem viac.

11.10.2016

Boris Pasternak byl velmi odvážný, když psal tuto knihu.

06.07.2016

Krásná kniha, která dává přesný obraz o tehdejším Rusku. O společnosti, morálce a manipulaci s lidmi. Krásně a barvitě jsou popsány osudy hlavních hrdinů. Kniha je čtivá a úchvatná. Skládám nejvyšší úctu, této dnes klasické ruské literatuře.

Mannová

12.05.2016

Ani si nedokážu představit, jak moc musel být Boris Pasternak moudrý, zkušený a pokorný člověk, protože filosofické a náboženské pasáže jsou naprosto ohromnou předností tohoto díla a tetelím se z nich blahem ještě teď. Dále z toho srší láska k Rusku a tomu zakletému národu, který snad nikdy nebyl plně svobodný a šťastný. Ohromně se mi také líbí, jak je vidět, že profláklé motivační citáty typu "za svoje štěstí si můžeš jenom ty sám" nemusí vždy úplně platit, že svět není černobílý a někdy ať uděláte cokoli, není to správně. Velká láska, nebo žena s dětmi? Zaprodat se líbivé myšlence, nebo ohrožovat svoje nejbližší? Když nad tím tak přemýšlím, asi jsem knížce ochotna odpustit příliš románově neuvěřitelné zvraty a občas přílišnou rozvláčnost, Jevgenije ex machina a odbočky k osudům náhodných kolemjdoucích. Dala mi toho totiž víc než bych právem měla za ty občasné chvíle nudy dostat.

27.04.2016

Jako první jsem viděla filmové zpracování, které se mi hodně líbilo. Knížku jsem ale četla ztěžka a zdaleka mě tolik neuchvátila. Ale příběh Jurije, Lary, Toni a Komarovského, i doba, do které je zasazený, je hodně lákavé téma. Zkusím to znovu někdy později...

29.03.2016

Kniha mě jaksi minula. Chtěl jsem ji odložit někde po prvních 80-ti stranách, ale vydržel jsem, čekal, kdy se to zlepší. A po pravdě ne a ne se dočkat. Nějaké zlepšení přišlo, ale pořád nic moc. Jména postav se mi pletla, filozofické úvahy mi byly cizí.

22.03.2016

Na doktora jsem si dlouho dělal zálusk, ale čtení jsem několik let odkládal. Filmové zpracování z roku 1965 mě taky zrovna nepřesvědčilo a způsobilo další několikaleté odkládání. Nakonec díky Výzvě jsem se odhodlal a do čtení se pustil. Vždy jsem měl rád ruské klasické autory (Gogol, Tolstoj). Po knize Doktor Živago mám rád i Pasternaka. Od první stránky jsem se nedokázal odtrhnout a hltal osudy hrdinů. Jsou autoři jejichž popisy působí jak peřina narvaná hřebíky. Pasternak mi, ale poskytl peřinu vycpanou nejjemnějším peřím.

20.02.2016

miluju Živaga :-)

Knihu jsem po první čtvrtině odložila - pro mne těžké čtení, ve kterém jsem se ztrácela. Nechci to ale vzdát a určitě se ke knížce vrátím.

14.02.2016

Budu si ji muset znovu přečíst a zopakovat ten výjimečný zážitek... Kniha, která mě svého času opravdu zasáhla.

08.02.2016

V poslední době začínám čím dál tím více podléhat ruským románovým epopejím, Vojně a míru, Bratrům Karamazovým a právě teď i Doktoru Živagovi. Je to dílo těžké, klasické a typicky ruské. Už jenom ta velká matička Rus, která je tak nevyzpytatelná a tak podobná Laře. Dokážu, i když s obtížemi pochopit důvod, který vedl doktora k tomu, že vydal Laru Komarovskému. Tohle dílo by si právem zasloužilo Nobelovu cenu, už jenom za ty popisy přírody (kvůli kterým se teď kolem sebe dívám mnohem pozorněji), i za tu osudovost, která je na každé stránce románu.

Nedokážu ani moct říct, jaké myšlenky tento román podává, ale doktora, Laru, Toňu i ostatní budu mít ještě dlouho před očima. Snad někde našli místo, když jim ho revoluce nedala. A to je myšlenka, kterou jsem pochopil já.

"Planula svíce na stole. Svíce tam plála."

05.02.2016

U mňa jednoznačne skvost... hlboký, epický román, ktorý sa dotkol mojej duše.....toto je život, toto je láska, toto je človek ... pre mňa veľmi "touching"... vnímanie týchto ruských autorov je veľmi blízke tomu môjmu , takže pre mňa je to zakaždým veľký zážitok

28.01.2016

„A tehdy přišla nepravda na ruskou zem. Hlavní bídou, jádrem budoucího zla byla stráta víry v cenu vlastního názoru. Lidé si namlouvali, že doba, kdy sa zachovávali příkazy vlastního mravního cítění už minula.“

Doktor Živago je románom o prechode. O prechode z usporiadanej epochy dlhého 19.teho storočia, cez obdobie chaosu do epochy novej, do epochy nových myšlienok, nových vládcov a novej totality. Písaný z pohľadu inteligenta, predstaviteľa buržoázie, no ukazujúci i to, prečo toto obdobie nebolo pozitívnou zmenou ani v živote jednoduchých ruských mužikov.
Doktor Živago je postavou komplikovanou a zaujímavou najmä autobiografickými prvkami, ktoré do nej autor vložil. Na jednej strane je človekom, zodpovedajúcim vzorom ruskej klasickej literatúry, na druhej strane človekom naskrz dnešným. Človekom, ktorý napriek tomu, že má svoj vlastný, pevný filozofický rámec a ideály, nevie, čo vlastne chce a s ničím, čo vykoná nie je spokojný. Podobnosť medzi týmito dvoma prototypmi až mrazí.
Doktor Živago je dielom, ktoré v sebe spája Dostojevského hĺbku a Šolochovovu epiku. Jeho myšlienkové prúdy však nejdú pod kožu tak hlboko, ako to dokáže Dostojevskij. Šírka a monumentálnosť jeho príbehu, ani obraz a prekreslenie každodenných starostí ľudí tej doby nedosahuje záber Tichého Donu. Napriek tomu je Doktor Živago dielom, ktoré sa rozhodne oplatí prečítať.

08.01.2016

Těžká kniha, zvlášť pro mladého člověka. Prvních 70 stránek jsem se absolutně neorientovala a četbu jsem chtěla vzdát. Po týdnu jsem se rozhodla knihu dočíst a asi tak od poloviny mě naprosto pohltila. Rozhodně to není románový příběh s happyendem. Kniha na mě působila jako příběh muže - Živaga a jeho provedení životem spojené s událostmi v Rusku a hodně filozofickými pasážemi. K

02.10.2015

Miluji filmové zpracování s Omarem Sharifem a Julie Christie, takže přečtení knihy pro mne bylo nutností. V knížce mi vadí pouze to, jak Živago zemře - jeho filmový konec mi ladil trochu víc. Učitelka kurzu světové literatury na střední škole mi to vysvětlovala tím, že Živago je obyčejný člověk, takový antihrdina v tom, že jím osud smýká bez jeho přičinění, a jeho smrt to jen završuje. V tomhle pohledu jsem dílo nikdy nehodnotila, vždy jsem se soustředila hlavně na příběh... jak se jednotlivé postavy téměř od dětství mimoděk setkávají, aby se jejich osudy nakonec protnuly, spojily a zůstaly spjaté i když nejsou spolu. Navíc popis ruských revolucí, Ruska v prvních letech vítězství Bolševiků... Vždy jsem hluboce pohnuta. A filmové zpracování z roku 1965 moje okouzlení jen umocňuje.