Doktor Živago
Boris Leonidovič Pasternak
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/47571/doktor-zivago-47571.jpg
4
673
673
Román Doktor Živago, dlouhá léta ve vlasti autora i u nás obestřený fluidem zakázaného, vyvolal rozruch a paniku hned v r. 1956, kdy jej Pasternak dopsal a nabídl k uveřejnění. Neuspěl. O rok později vyšel rusky v Itálii, zanedlouho pak italsky, anglicky, švédsky, norsky, francouzsky a německy. Roku 1958 byla spisovateli udělena Nobelova cena, kterou však byl donucen odmítnout… Jednotlivé části románu zachycují klíčové okamžiky života titulního hrdiny Jurije Živaga, spojené s významnými společenskými událostmi v Rusku: 1905 – ruská revoluce a stávky dělníků, první světová válka, revoluce 1917, porevoluční vývoj. Jako červená nit se románem vine láska, děj je rovněž prostoupen úvahami o smyslu života a umění. Mimořádnou roli sehrává v díle náhodná osudovost, která vstupuje do životů jednotlivých postav a vzájemně je propojuje. Podle románu byl r. 1965 natočen úspěšný film ověnčený pěti Oscary.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Доктор Живаго (Doktor Živago), 1957
více info...
Přidat komentář
Další ultraslavný román, který mě relativně zklamal. Je to text velmi nevyvážený. Má skvěle napsané pasáže, které hltám po desítkách stran a velmi špatně napsané pasáže, kde na každé stránce tiše trpím. Síla tohoto románu je ve vyobrazení milostných vztahů. Také oplývá spoustou popisů přírody, často v krásných, originálních a trefných básnických metaforách. (Láska k ženě a láska k Rusku, to jsou autorova témata.) Pak je toho v něm ale spousta dalšího, kde autor tak silný není. Zejména popisy revolučních událostí a válečných operací jsou většinou nudné a působí často i odbytě. Slouží jen k popisu kontextu, do něhož jsou zasazeny milostné vztahy. Po románu je rozeseto pár úvahových pasáží o povaze bolševismu, které jsou docela trefné, ale na svou dobu mi nepřijdou světoborné. (Už ve 30. letech psali jiní velmi kriticky o sovětském Rusku.) V první části (zhruba prvních 100 stran) je představeno mnoho desítek postav, které později zmizí. Nechápu, proč tam jsou. Absolutně jsem se neorientoval, kdo je kdo. (Na internetu lze najít grafické znázornění vztahů postav v tomto románu, pro zasmání! Zajímalo by mě, jestli se v tom někdo orientuje.) Postupně vykrystalizuje hlavní osa příběhu, dva milostné vztahy doktora Živaga, v němž drtivá většina těch postav nehraje žádnou roli. Na co jsem úplně alergický je, když text působí nedůvěryhodně - schematicky. Např. autor "potřebuje", aby nějaká postava odvyprávěla svůj životní příběh. Naváže to např. na praní prádla (to je úplně jedno, na co, nemá to žádnou vnitřní logiku!). Takže naprosto mimo kontext celého příběhu, out of nowhere, najednou vybalí rozhovor dvou postav u řeky, kde se jedna té druhé zeptá: "Kde ses naučil tak dobře prát?" A následuje životní příběh... Nechci být zlý, ale v tomto románu je skutečně celá řada pasáží, které by mohly posloužit jako učebnicové příklady, jak se nemá psát próza. Pak jsou tam naopak ty silné dramatické scény ze života Jurije s Larou v Jurjatinu a Varykinu, to je těžiště románu a to je dobré. Ale toho balastu okolo! Naprosto souhlasím s engelmarem, že Nobelovku dostal určitě spíš z politických důvodů než díky literárním kvalitám tohoto díla. Žádnému dobrému příteli bych nemohl s čistým svědomím doporučit, aby si tento román přečetl. Dobrý překlad Jana Zábrany, hezká čeština.
Pustil jsem se do dalšího díla světové literatury, tentokrát k ikonickému Doktoru Živagovi od Borise Pasternaka.
Upřímně jsem měl od knihy vyšší očekávání. Zdá se mi, že Nobelovu cenu získal spíše z politických než čistě literárních důvodů. Z mého pohledu je kniha místy zmatená kvůli velkému množství postav, ve kterém jsem se často ztrácel. Identifikace jednotlivých postav byla postupná a někdy dokonce matoucí, což mě bohužel připravilo o část čtenářského zážitku.
Hlavním přínosem knihy je nepochybně autentické vykreslení atmosféry tehdejšího Ruska. Pasternak mistrně zachytil chaos revoluční doby, všudypřítomné hrůzy a kolaps fungujícího společenského řádu. Skvěle popsané jsou také některé epizody, jako Živagův pobyt u partyzánů, které přispívají k hloubce příběhu.
Na druhé straně mě ale rušily Živagovy komplikované vztahy s Tonjou, Larou a Marinou. Hlavní postava mi byla značně nesympatická, především kvůli své sebelítosti a neustálému hledání omluv pro své činy. Také mi přišlo, že kapitola závěr, které dále rozvíjí děj, byla zbytečná. Naopak epilog, ve kterém se objevuje Živagova dcera Táňa, mi připadal zajímavý a otevřený konec považuji za zdařilý. Ostatní Živagovy děti, kterých bylo celkem čtyři s dalšími dvěma ženami, působily spíše jako komparz.
Celkově bych knihu hodnotil na 3 až 4 hvězdičky. Přestože děj místy pokulhává a ztrácí na přehlednosti, je třeba uznat, že Pasternakův jazyk a styl jsou velkolepé a mistrovské. Proto se nakonec přikláním ke 4.
Tuto klasiku jsem měla na seznamu knih k přečtení už od dob studií na střední škole. Nakonec na Doktora Živaga došlo až teď a to ve formě audioknihy. A jsem ráda, že jsem se s tímto dílem konečně seznámila.
Autor tu čtenářům na příkladu řady postav, v čele s doktorem Živagem, nabízí obraz ruské společnosti během 1. světové války a následně bolševické revoluce. Autor zároveň nastavuje tehdejší společnosti zrcadlo a ptá se, kam se Rusko vlastně chce ubírat. Celé to je pak proloženo různými narážkami na osobnosti ruské literatury (př. Puškin, Někrasov) a různými filozofickými otázkami o životě obecně, o údělu jedince ve společnosti, o umění obecně. Tím se ukazuje autorův široký záběr, dozajista v tomto ohledu úctyhodný.
Zároveň se mi ale přitom nabízí otázka, která je spjatá s tím, proč vlastně knize nedávám plný počet hvězd. A to je moje narážka na to, jak moc je tahle kniha košatá a vlastně ukecaná. Otázka pak je, jestli ty duševní rozpravy o filozofických a uměleckých otázkách byly nutné, a pokud ano, tak zda v takovém rozsahu, jak to tu autor čtenářům předkládá.
Ta určitá obšírnost tu pro mne osobně byla trochu na překážku, zároveň s velkým množstvím postav, které se mi (hlavně v počátku) poněkud pletly dohromady a já se trochu ztrácela v tom, kdo je kdo a jak je kdo s kým spjatý.
Celkově ale jinak dávám 4 hvězdy, a pokud vás zajímá klasická literatura, možná by to mohlo stát za vyzkoušení.
Nexus lidských osudů, zasazený do společenského a přírodního dění. Jsou tyto osudy samy o sobě jsoucí i ve svém protínání? Nebo vycházejí z onoho společenského a přírodního dění? Nebo snad toto společenské a přírodní dění vychází z nich?
Posloucháno jako audiokniha, a stojí to za to. Příběh doktora Živaga ukazuje hodně o ruské povaze a krutém osudu lidí, jdoucích z jedné diktatury do další. Film Davida Leana je hodně povedený, ale o osudech ruských lidí v té době toho tolik jako kniha nevypovídá.
Ruskou literaturu mám strašně rád, nevím však čím to je, ale do této knihy jsem se nedokázal tolik začíst. Na můj vkus tam bylo strašně moc postav a nejdříve jsem vůbec nechápal, proč dostaly od autora svou roli v románu. Posléze jsem chápat začal. Zkrátka každý člověk hraje svou úlohu v historii, popřípadě se na tuto věc můžeme dívat i z druhé strany - historie (respektive dění z minulosti) má velký vliv na utváření každého člověka. A člověk v této spleti složitých situací (jako je hned několik revolucí, válek a společenských převratů ve všech rovinách života) rozvíjí svůj život, své myšlenky, pocity, hledá lásku a buduje kariéru a rodinu. Když jsem pochopil tento zásadní myšlenkový faktor knihy, zvedl jsem své hodnocení a určitě se s radostí k tomuto románu ještě někdy vrátím a objevím v něm další myšlenky a krásy, neboť na první četbu nelze všechno pojmout a pochopit.
V Rusku vždy platilo. Vot ničevo, nas mnogo. Lidský život neznamenal nic. A platí to dodnes. Přesto si Pasternak dovolil zaplétat a pak zas rozplétat osudy jedinců uprostřed velké revoluce.
- Každý se rodí Faustem, aby všechno obsáhl, všechno zakusil, všechno vyjádřil, - píše ve svém románu. Jeho román by nevznikl bez pomoci Lary, tedy ve skutečnosti Olgy, která za to doplatila gulagem. Kniha má mnoho silných momentů, láska k Laře je jedním z nich, protože ne každý se přizná k lásce ke dvěma ženám zároveň. Přesto ji Živago nakonec ztratí Oplakávání Lary patří k nejlepším momentům knihy:
Živago pláče pro Laru
Vložím tvé rysy na papír tak, jak se po strašné bouři
která zpřevrací moře až do dna
ukládají na písek stopy nejsilnější vlny
která se dovalila ze všech nejdál.
V lomené klikaté čáře vyvrhuje moře
pemzu, korek, mušle, chaluhy - to,
co mohlo vynést ze dna.
To je do nekonečna se táhnoucí pobřežní hranice toho
nejvyššího příboje. A tak
připoutala bouře života tebe ke mně,
pýcho moje.
Ohromně výstižné. Koneckonců nesmíme zapomínat, že Pasternak byl skvělý básník. O Pasternakově lásce k Laře dokonce existuje samostatná kniha
Doktor Živago tady má řadu skvělých hodnocení, netřeba je opakovat. Je to jedna z velmi silných knih.
Připomenu jen Pasternakovo krédo spolu s faktem, že věděl, co bude následovat, když román publikuje: --- Lidská podstata lidstva si stále důrazněji vymáhá souzvuk mezi dějinami a tepem každého jednotlivého srdce. Stále důrazněji dáváme za pravdu myšlence, že není nic lidské, co je nad člověkem, dokonce mimo něho a tím spíš proti němu.
Kulisy se změnily, bohužel toto krédo není v Rusku stále naplňováno...
Jak jen jsem se k tomuto dílu mohl dostat až skoro v padesátce? Podle mne je to zásadní román 20. století, který dokázal na životě malé skupiny lidí zachytit ruské reálie lépe než kdejaký historik. Román jsem naposlouchal v úžasné interpretaci Martina Preisse, zpočátku s (dle mého názoru) příliš zbrklým tempem, které jsem nezvládal a v té záplavě jmen a časoprostorových skoků jsem se začal ztrácet. Naštěstí tempo přednesu záhy zvolnilo. Ta zoufalost lidí zmítaných dějinami, lidí různých charakterů, národa trpícího vnitřními zmatky, válkami, posléze zadupávajícího cokoliv progresivního a vymykajícího se, to vše na pozadí hlubokých citů a nezměrné přírody jako němého nedotčeného a věčného svědka všech hrůz a zmatku. Ruská země, jako ta stěží jedoucí tramvaj, ze které je ale těžké vystoupit. Román protkaný myšlenkami a úvahami, metaforami. O tomto díle bylo napsáno mnohé a zajisté lépe, než jsem schopen vyjádřit sám. Velká poklona Borisi Pasternakovi, byl to skutečný hrdina, a je symptomatické a pro Rusko dodnes typické, jak s tímto velikánem slova jeho spolusoudruzi naložili. Maximální uznání Janu Zábranovi, který dílo přeložil, aniž by dohlédl, zda vůbec někdy vyjde.
Jeden z nejkrásnějších románů, které jsem kdy četl, a to už dvakrát a klidně si ho dám někdy ještě potřetí...
Doktor Živago od Borise Pasternaka není určitě lehké čtení. Čtenář by měl být zorientován v historii i filozofii. Děj se odehrává na počátku minulého století, historické události v Rusku jsou nám všem známé, jelikož později měly dopad i v naší zemi. V protikladu drsného a těžkého tehdejšího života, kdy šlo o život, se vine nejniternější a nejčistší emoce, kterou člověk může pocítit a to je láska, která dokáže člověku pomoci v přežití. O románu toho bylo sáhodlouze napsáno hodně. Doplňuji ze svého pohledu jen to, že pro mě to byl stále neskonale krásný čtenářský zážitek, i když jsem se k této knížce po několika letech vrátila. Doporučuji.
Čekal jsem rozhodně víc, byť kniha dobře vystihuje krutost a beznaděj několika ruských / sovětských desetiletí. Rozvláčný děj v úvodu sice nastartovala válka, ale poté se až na výjimky vrátila ke zbytečně velké popisnosti. Nejzajímavější byla linka s Larou.
Intenzivní pohled do ruské duše, do událostí z počátku minulého století. Kromě absurdity násilí i velmi citlivý pohled na lásku. Vše velmi současné. Rozhodně doporučuji. Poslouchal jsem v audioverzi.
Kniha od autora Pasternakaje na čtení těžší, než shlédnutí mimořádně kvalitního filmu,
ale ta doba byla těžká, byrokracie, chudí, extrémní podmínky, buď byla krutá zima, nebo extrémní horko, k tomu nejistá doba v Rusku.
Příběh Živaga je skutečně velký, ale mě bohužel zdlouhavé, těžké čtení, vtáhnout nedokázalo. S postavami jsem nesrostl a u tak zásadní klasiky mě mé hodnocení až mrzí, ale lhát si nemůžu. Po přečtení skvělého Mistra a Markétky jsem se těšil na druhé z "největších ruských děl 20. století", to ale nakonec nebylo pro mě.
Z této knihy mám dost melencholické pocity. Takovou odevzdanost s jakou berou vše co se kolem nich děje, absolutní bezmoc, kdy různí místní papaláši, partizáni atd. si s jednotlivci dělají co chtějí. Člověk moc nemá kam se obrátit o pomoc, je absolutně vláčen okolnostmi ve kterých se ocitá... Stále začínají od 0, každý den bojují o vlastní přežití.
Moc se mi líbila výpravnost knihy - popis přírody, bydlení a také politické události.
Je smutné jak rychle je možné dostat většinu obyvatel státu na dno, jak to materiální, tak morální...
Veľmi hlboké dielo... Myslenie ma občas bolí.. :-D Ale tomuto dielu som to odpustila, zamýšľala som sa v priebehu čítania a po celú dobu si uvedomovala vďačnosť, že žijem ako žijem, kde žijem a kedy žijem.
Nemám slov. Toto je moje kniha roku 2022.
Bylo napsáno mnoho recenzí, včetně Lichačevského předmluvy a Žákova doslovu mého vydání z roku 1990, jistě všechny mají pravdu, a já jim zpola nerozumím;-) Já si z četby odnáším dva hluboké dojmy. Za prvé pro mě je epochálním románem o tom, co se stalo v Rusku a CCCP v první polovině dvacátého století. O tom, jak se zaostalá společnost pokusila skokem vymanit ze svých pout, ale vedlo to ke strašlivému rozvratu, který 99,9% lidí přivedl do bídy hmotné i morální. I lidé, kteří v revolucích roku 1917 zprvu viděli naději na lepší a "spravedlivější" uspořádání světa, museli s krátkým odstupem dosvědčit, že nic horšího je osobně i celou společnost nemohlo potkat. Za mnoho jiných míst mluví třeba rozhovor Dudorova s Gordonem o účasti v nejdrsnějších bojích WW2 a porovnání s životem nevinného člověka v gulagu: "Představ si, že celé tohle krvavé peklo bylo štěstím ve srovnání s hrůzami koncentračního tábora...". A za druhé postava doktora Živaga. Nevzpomínám si na románového hrdinu, s nímž bych tak souzněl, který by mi byl tak sympatický - to není přesné slovo - blízký? pochopitelný? svým životním nastavením, optimismem, chutí žít a konat i přes všechny překážky a prohry, které ho potkaly.
Kromě epické složky vyzdvihuji i nádherné popisy přírody a zejména počasí, to čtenář přímo pociťuje na vlastní kůži. To jsou přímo básně. Naopak problém jsem měl jako v Rusku vždy se jmény postav. Je jich mnoho a kromě jména, otčestva a příjmení mají i přezdívky a zdrobnělá jména, prostě binec na en-tou. Někdy po sté stránce, když jsem zjistil, že nevím, kdo je kdo, jsem se musel vrátit na začátek a poctivě si sepisovat mapu postav a jejich vztahů; byl jsem pak překvapen, kolik jemných nitek příběhu mi unikalo a jak je to promakané a provázané. Na druhou stranu, právě ta provázanost každého s každým je až přitažená za vlasy - jakoby dějiny Ruska 20. století tvořilo pár lidí, kteří si spolu v dětství hráli na jednom moskevském dvorku a kteří pak přes širou Rus přišli vždy přesně tam a tehdy, když se něco velkého dělo. Ale to autorovi odpouštím, chápu, že to v románu asi jinak nejde.
Skláním se před autorem a děkuju, že ve své době a zemi měl odvahu a sílu takové dílo napsat. Zasloužená nobelovka!
A rád bych také připomněl pana Zábranu, který toto veledílo ve své době překládal s (naštěstí mylným) vědomím, že není naděje, že jeho překlad bude někdy vydán. Přeloženo krásně, bohatě, čtivě. Knihu doporučuji!
Nejsrdečnější románový boj za život. Kolečko v soukolí co nechce zapadnout. Červení a bílí. Ruský obraz.
Kdyby jen toto se mi vybavilo, vydá to u mě za všechny ty novodobé ságy.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) Rusko zfilmováno 20. století milostné romány carské Rusko Sovětský svaz ruská revoluce občanská válka Rudá armáda
Autorovy další knížky
| 2005 |  Doktor Živago |
| 1976 |  Pieseň lásky |
| 2001 | Tvé šedé oči se mnou všady jdou |
| 1987 |  Na křídlech revoluce |
| 1989 | Hvězdný déšť |
Čo k slávnej knižke dodať? Je to asi to čo som očakával, prehnane básnické opisy, ale hlavne dianie v Rusku, názory inteligencia a obyčajných ľudí, vidina slobody.. a potom láska k žene, hlavne k Larise, detailné poznanie pomerov a prírody, dá sa povedať, užíval som si čítanie, i keď s nutnými prestávkami, ked už toho bolo moc. V každom prípade nebanujem, mám čo doháňať s nobelovkami!!!