Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu

08.01.2025

„Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu“
(Gaudium et spes)

Druhý vatikánský koncil je mojí oblíbenou chvilkou dějin katolické církve. Její význam je obecně v církvi uznáván natolik, že konstituce zde sestavené jsou samostatně vyučovány na teologické fakultě. Ale můj zájem by se k setkání otců biskupů upínal i tak, vždyť to byl opravdový mezník, který dramaticky obrátil pozornost církve od sebe samé ke světu. Nejde jen o liturgické změny (můžeme slyšet Boží slovo v rodném jazyce). Hlavně přestalo platit, že církev vidí samotnou sebe jako dokonalý organismus uprostřed zkaženého světa před kterým se musí chránit. Církev se obrací ke světu, protože mu na světu záleží, slibuje pozitivní vztah k vědeckým disciplínám a připouští dokonce, že se od sekulárního světa může i učit. Uznává právo každého člověka na autonomii svědomí a náboženskou svobodu. Respektuje i jiné křesťanské denominace (no sláva!) a jiné náboženské tradice (dvakrát sláva!).
Prostě je mojí oblíbenou chvilkou dějin katolické církve.

Jsou dokumenty koncilu stále aktuální? Má smysl se jimi zabývat skoro šedesát let po jejich promulgaci? Není už vše v rychle se měnícím kontextu přežité? Nebo naopak už vše promyšlené natolik, že to dobré je zapracováno, a to zbytečné odloženo? Mé odpovědi jsou ano, ano, ne, ne. :-). Stále zde nacházím povzbuzení pro své vlastní plahočení a pro své vlastní svědčení o životu s Bohem. Jasně, koncilní obrat bych rád viděl v praxi víc uplatněný, často jsem rozmrzelý, jak nám to jde pomalu, ale jsme lid na cestě, a tak se raduji už z toho faktu, že existuje horizont, ke kterému je možné kráčet.

„Nemůžeme se však obracet v modlitbě k Bohu, Otci všech, jestliže odmítáme chovat se bratrsky k některým lidem, stvořeným podle Božího obrazu. Postoj člověka k Bohu Otci a postoj člověka k bratřím lidem tak těsně souvisí, že Písmo praví: Kdo nemiluje, Boha nepoznal‘.
Tím ztrácí podklad každá teorie nebo praxe, která činí rozdíl mezi člověkem a člověkem, mezi národem a národem, pokud jde o lidskou důstojnost a z ní vyplývající práva.
Církev tedy zavrhuje jako cizí Kristovu smýšlení jakoukoli diskriminaci nebo jakékoli utiskování lidí pro jejich rasu nebo barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství. Proto jde posvátný sněm ve stopách svatých apoštolů Petra a Pavla a snažně zapřísahá křesťany, aby vedli mezi pohany vzorný život‘, a je-li možno, pokud záleží na nich, aby žili v pokoji se všemi lidmi. Tak budou opravdu dětmi svého Otce, který je v nebesích.“
(Nostra aetate)