Dolní Podoubraví - tam, kde teče Doubravka

02.02.2022

Oficiálně Doubrava, ale doma jsme jí vždycky říkali Doubravka.
Rodí se z drobných pramenů v oblasti Ždárských vrchů u Radostína, nedaleko Velkého Dářka a po 88 kilometrech předává důstojně své vody Labi v Záboří nad Labem, nedaleko Kolína.
Kdybych se tehdy s prutem pořádně rozmáchl, mohl jsem v řece chytat ryby přímo z kuchyně. V mém dětství (zlatá šedesátá a přelom do sedmdesátek) bylo s touto řekou spojeno téměř vše. Na jedné straně pomalu ustupující Železné hory a z druhé krásná zákoutí Doubravky, lemovaná hustým porostem olší.
V zimě pravidelně zamrzala téměř celá a kromě hokeje se po ní dalo bruslit i několik kilometrů v celku. V létě docházelo na skoro každodenní chytání ryb, koupání v tůních, nebo jen bezcílné bloumání po březích. Ryby jsme převážně chytali do ruky. Pod většími kameny, v dlouhých vlnitých říčních trávách, nebo v černých kořenech stromů (dnes bych tam už ruku nestrčil). To byli v Doubravce ještě raci, říční škeble, mihule a drobné plevelné rybky : vranka obecná (místními zvaná "šulák") a mřenka mramorovaná ("židovice"). Hlavní ale byli pstruzi, bělice, jelci, lipani, občas okounek, nebo štika a za vhodných podmínek i úhoři.
Po celodenním lítání venku, nebo na blízkém hřišti, jsme se v řece večer i myli, vodou zalévali zahrádky, popřípadě u ní pořádali táboráky s prvními, nesmělými kontakty s kuřivem, pitivem a tím druhým pohlavím (fakt jich víc nebylo ...).
K přehradě Pařížov to Doubravka měla ještě nějakých 15 až 20 kilometrů a tak byla klidná, mírná, skromná. Zazlobila občas na jaře, při pravidelném tání, ale vždy nakoukla jen na dolní okraj naší zahrady. V tu chvíli z ní šel docela strach. K domu se ale neodvážila (ani při tisícileté vodě v roce 2002).
Dnes je už jiná, ale pořád naše. Krásná, tichá, až nenápadná.

Publikace je psána čtivě a svižně, se spoustou užitečných informací a místních pozoruhodností. Všem, kteří mají k tomuto kraji, či samotné řece nějaký vztah, vřele doporučuji.