Domácí vzdělávání

Pět výzkumných studií. Úvodní přehled mapuje motivace rodičů a způsoby realizace - od skutečného učení doma přes komunitní školy nezapsané v rejstříku MŠMT po on-line formu klasické výuky. Dvě zmínky, které se trefily do mých zkušeností a průběžného uvažování o tématu:
- rozsáhlé know-how postupně nabyté rodičem-vzdělavatelem si vyloženě říká o další využití
- aktivní rodiny, které volí domácí školu z ideových důvodů, často vytvářejí inovace a podněcují veřejnou debatu o cílech a prostředcích vzdělávání, což je přínosné pro celou společnost

Další dva příspěvky se zabývají situací v Německu, kde je domácí vzdělávání nezákonné a tvrdě postihnutelné. Rekapitulují důležité soudní spory, posuzují udržitelnost dosavadní právní úpravy a cesty, jimiž rodiče dosahují naplnění svých vzdělávacích představ.
Čtvrtý text popisuje zranitelnost a strategie dvou českých rodin, které se odlišují od mainstreamu nejen domácím vzděláváním (podle autorky už tak viděným jako podezřelé, kontroverzní), ale i náboženstvím/duchovností.
Závěrečný výzkum analyzuje představy žáků o mentálním postižení a prolistovala jsem ho jen letmo.

S nápadem učit děti doma přišel kdysi můj zvídavý manžel. Dnes je to pro mě srdeční záležitost, v níž realizuju svůj potenciál způsobem a v rozsahu, jaký jsem si předem vůbec nedovedla představit (i když s pobavením zpětně vidím, že moje diplomka i disertace k tomu jasně směřovaly). Zároveň nám nepřipadá, že by kvůli tomu naše rodina nějak zásadně společensky narážela. Zčásti je to asi šťastnou povahou a světonáhledem, zčásti vhodným bydlištěm, zčásti postupnou proměnou atmosféry - oba jsme léta zvyklí o domácím vzdělávání mluvit a vstřícných reakcí znatelně přibývá.