Domek na vinici
Viola Fischerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473597/bmid_domek-na-vinici-BjS-473597.jpg
4
31
31
Kniha poezie renomované české básnířky je tvořena třemi volnými oddíly veršů, které doplňuje krátká lyrická balada v próze. Sbírka nastoluje téma domova, jenž je ale vzhledem k trpkým autorčiným zkušenostem poněkud vzdáleným pojmem. Domov se tak projevuje jako součást poznání a prožitků, životních zastavení, jež se rozbíhají do deníkových záznamů naplněných intimními akordy i láskou od oslnivého vzplanutí až do takřka antické tragiky. Tyto prvky, tolik charakteristické pro autorčinu poezii, se tu zrcadlí v obměněných podobách a naplno odhalují básnířčino nitro. Drobné vzpomínky otvírají otázky nad vlastní existencí, ne nepodobnou viničnímu domku, místu dočasného útočiště. Místu, kde lze zároveň sledovat přírodní koloběh vzniku a zániku, zrození i umírání. I předtuchu definitivního odchodu, jenž definitivně vystřídá okamžiky závratného štěstí, aby znovu připomněl pomíjivost lidské existence. Znění tohoto textu vychází z díla Domek na vinici tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Agite/Fra v Praze v roce 2009. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.... celý text
Přidat komentář
Její básně, jež jsou vzpomínkami na ty, co už odešli, jsou jako kusy filmu. Krátké šoty z obyčejného života, který možná byl, ale možná to bylo i jinak. S mými blízkými, co už tu nejsou, to mám podobné. Ten domek je můj/ ale jako by nebyl, říká Fischerová. Tato nejistota je velmi sympatická. Protože naše životy v sobě nesou mnoho neurčitého. A lze je různě vykládat. Tentokrát je vykládá paní Viola. Je to velmi intimní rovina. Není odosobněná. Pře se se svým bývalým mužem, ukazuje nám skrytá zákoutí paměti. Domek na vinici je mi velmi blízký. Představuji si ho jako svůj zahradní domek, ve kterém jsem prožil 15 let. Neuvěřitelné. Už to mám tak taky Je to jen můj minulý život. Jako by nebyl A přece tu bylo tolik slunce, tolik prožitků. Sympatické na Fischerové je, že není sentimentální. Ocenění sbírky je spravedlivé. Ale dnes už na ni můžeme také jen vzpomínat, tak to chodí.
Překrásná sbírka, která se mě osobně velmi dotkla. Do krátkých (ne)veršů vypsat života svého kus.
Této básnické sbírce, jejím veršům, jsem se nedokázala přiblížit. Je poslední sbírkou v životě této básnířky a tak je plná vzpomínání, bilancování, smíření se z minulostí, plná životní moudrosti.
Pro mě ji však Viola Fischerová zahalila aurou tajemna smrti, umírání, nevyhnutelnosti blízkosti konce.
Já k ní marně hledala ten správný úhel pohledu, aby mě neděsila.
A možná jsem se v této depresivní době koronavirové jenom bála nahlédnout pod povrch a smířit se ...
Viola snad promine…
P.S: Ale kdo hledá, vždy najde…
Tobě má lásko zanechám mušli
k slyšení
a těch pár duší
které tě taky znaly - ještě jsi nebyla
na zemi
Ubohá můra křídla popel
a prach
Už hodiny sní na bílé zdi
že dolétla do světla
jež nepálí
Pro mě velmi složitá poezie, do které musím asi ještě "dozrát". Verše plné neobvyklých metafor a přirovnání, jenž Fisherová používá, jsou zastřeny pro mě jakýmsi tajemstvím, ke kterému jsem, myslím, nenalezl klíč.
Nad celou sbírkou se dá dlouho dumat a přemýšlet. Zapůsobil na mě závěrečný příběh, který je psán tesklivým, melancholickým tónem.
Snad se v budoucnu ke sbírce dostanu a s odstupem času si k ní najdu cestu.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2005 |  Co vyprávěla Dlouhá chvíle |
| 2009 | Domek na vinici |
| 1995 | Babí hodina |
| 2007 | Písečné dítě |
| 2002 |  Matečná samota |
„Nevíš čeho se dotkneš
básní
Víš o žilách kamene
v krvi
Můžeš to brát
nebo ne
Jednou to z tebe
stejně vyrazí nářek
Až tě osud
přimáčkne na zeď“
Být literární polovzdělanec má velkou výhodu v tom, že je člověk čas od času pozitivně šokován čtenářským objevením dobře známého a oceňovaného autora. Já na Violu Fisherovou narazil nečekaně a mám z toho setkání velkou radost a duchovní užitek! A už nikdy si ji nebudu plést se Sylvou Fischerovou! :-)
I v této sbírce se paní Viola dotýká vzpomínek na blízké, kteří už nejsou s ní. Bez okázalých gest a slovních obrazů, jemně a tiše, jakoby udiveně, prozkoumává ten prostor, který zbyl, to prázdné místo po někom, obraz v paměti, který nahrazuje hmatatelnou zkušenost.
Dotklo se mě to.
„V slunci mi tě vrací
vůně potu
Jako bys nebyl víc
nežli ten sladký pach
který si někdo
pamatuje“