Dominik

11.08.2024

O Dominika jsem zavadila v sousedské knihovně, zaujalo mě francouzské jméno autora, kterého jsem neznala. Tak jsem tu otrhanou a poměrně zatuchlou knihu otevřela, přečetla si anotaci a to "jeden z nejlepších francouzských psychologických románů" rozhodlo, že si výtisk vezmu domů a zkusím to. Teď po přečtení tím spíše netuším, že jsem o autorovi a o knize dosud neslyšela.
Je to pravděpodobně nejkrásnější kniha o lásce, kterou jsem zatím četla. Neopětovaná, nenaplněná či utajená - prostě platonická láska. To je téma, které mě vždycky fascinovalo. Zde je navíc zpracováno opravdu do detailu, básnickým jazykem. Scény dýchají živostí, čtenář může při čtení cítit sílu každého gesta, vůni venkova, paprsky slunce na kůži. Pokud na to má samozřejmě přijímače.
Melancholicky vykreslené výjevy. Důstojnost citu rozebraného ze všech stran, jeho vývoj krůček po krůčku. Ta touha, kdy sledujeme každou stopu, kterou náš milovaný zanechal v krajině, v časoprostoru, mezi řádky, v nás samotných. Když žijeme pro jeden letmý pohled, když si to všechno prožíváme v sobě, aniž bychom na sobě dali cokoliv znát a zároveň jsme tak naivně průzrační, až to bolí. To vše mě uhranulo.
Knihu jsem tedy adoptovala a budu se k ní jistě vracet. Rozjezd má trochu pomalejší, ale druhé dvě třetiny jsou skutečným zaříkadlem, které jsem přečetla jedním dechem.
A samozřejmě nás jako čtenáře táhne především ozvěna sebe samých, tedy v knize jsem našla mnohá svá já. A jak napsal Fromentin: "Dnes nacházím svůj příběh v knihách jiných autorů..." A možná proto to má nakonec takovou sílu.
Může se člověk zamilovat do knihy? :-) Myslím, že toto je odpověď.