Dopamin: Molekula, která určuje osud lidstva
Michael Long , Daniel Z. Lieberman
Proč jsme tak posedlí věcmi, po nichž toužíme, ale po jejich dosažení o ně rychle ztratíme zájem? Jak to, že se vášeň tak rychle mění ve lhostejnost? Z jakého důvodu tolik lidí upadá do pasti závislostí? A proč lidé neztrácejí naději ani v těch nejhorších časech a umí skvěle řešit obtížné situace? Odpověď skrývá jedna jediná chemická látka v našem mozku: dopamin. Daniel Z. Lieberman a Michael E. Long ve své knize rozebírají roli této zásadní molekuly v navazování vztahů a vzniku závislostí na drogách i sexu nebo její význam pro schopnost plánovat. Líčí také souvislost dopaminu s kreativitou a šílenstvím či jeho možnou spojitost s politickým přesvědčením. Dopamin podle autorů do značné míry definuje lidské chování a má rovněž zásadní podíl na evolučním úspěchu lidstva během posledních desítek tisíc let. Zároveň ale s nástupem nejnovějších technologií představuje pro náš druh i smrtelné riziko, pokud se nebudeme snažit z jeho pevného, avšak neodolatelně svůdného stisku alespoň částečně vymanit. Vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Argo.... celý text
Literatura naučná Zdraví Přírodní vědy
Vydáno: 2023 , DokořánOriginální název:
The Molecule of More: How a Single Chemical in Your Brain Drives Love, Sex, and Creativityand Will Determine the Fate of the Human Race, 2018
více info...
Přidat komentář
Problémem u publikací tohoto typu od zahraničních autorů, kteří nejsou i u nás už dobře známí, je, nakolik se dá věřit, že je to publikace napsaná opravdu erudovanými odborníky, kteří oboru skutečně rozumí a nevytvářejí jen chabě podložené teorie (protože empiricky jsou dané závěry za současného stavu vědy jen velmi omezeně ověřitelné). V tomto případě mám pocit, že autoři v zájmu větší zajímavosti knihy poměrně dost zjednodušují a některé jejich závěry jsou docela hodně spekulativní, což do určité míry sami připouštějí. Kniha mi připadá trochu jednostranně zaměřená – autoři dělají z dopaminu hlavního viníka téměř všeho důležitého v psychickém ustrojení člověka – na úkor velkého množství dalších nervových přenašečů a chemických látek v naší nervové soustavě. Myslím, že spíše půjde o jakousi dynamickou rovnováhu mezi všemi těmito látkami, záležející i na momentální situaci člověka, jeho zdravotním stavu, únavě, možná i počasí a řadě dalších faktorů. Příliš se mi nechce věřit teorii autorů o tzv. dopaminergních osobnostech, u kterých výrazně převažuje vliv dopaminu nad vlivem tzv. TaT přenašečů (pro „tady a teď“), mezi které řadí třeba i umělce a vědce (a vůbec všechny kreativní lidi) – není ovšem psaní knihy, malování obrazu, skládání hudební skladby, hudební produkce či vědecký pokus typickou činností, která se odehrává tady a teď a její autor si ji nepochybně užívá a nepřemýšlí v tuto chvíli nad budoucností? Nicméně v každém případě je to kniha zajímavě napsaná a nutící k přemýšlení, v níž se určitě řada platných poznatků najde; které to jsou, o tom si asi každý musí učinit názor sám i na základě vlastní životní zkušenosti.
biochemický výklad o dopaminových drahách v mozku je upozaděn (psycho)sociologickými výzkumy, opírá se o tradiční pokusy s potkany (dřív myšky hltaly vodu s glukózou, dnes už máme speciální granule s příchutí!) a modelové testovací situace s lidmi (jejich interpretace bývají dost spekulativní, ale budiž), americky ukecaný a výrazně popularizovaný styl stejně jako zaměření výhradně na angloamerickou populaci mě spíš odrazuje (např. dělit dopaminergní osoby podle politické příslušnosti mi přijde dost ujeté a tendenční), ale celkově je to nenáročné zajímavé čtení o závislostech a psychických onemocněních spjatých s dopaminem, proč ne...
Dopamin je už delší dobu velké téma a informací o něm není zrovna málo, ale je těžké si z nich poskládat nějakou tu kompletní znalost, takže si tahle chemická látka knihu zasloužila.
Jsem tedy rád, že si autoři dali tu práci a napsali knihu, kde brali ohled na neodborného čtenáře a vše dosti zjednodušili, informacím to na kvalitě nijak neubírá, nicméně je dobré to mít na paměti. Stejně jako spekulativní části, na které autoři na začátku sami upozorňují.
Čtenář by si tak měl z knihy odnést nejen lepší znalost funkce dopaminu, ale i ohled na tento fakt. Mozek a jeho funkce jsou nepochybně ohromně komplexní a bylo by složité vše dopodrobna popsat.
Ťažko sa prijímajú fakty, podľa ktorých sme len otrokmi dopamínovej túžby. Ešte ťažšie sa dajú akceptovať tvrdenia, že táto "zázračná" chemická látka môže ovplyvňovať aj povahu či politické názory človeka. Podnetné čítanie.
Vynikajúca kniha. Ak majú autori pravdu tak sa potvrdzuje môj predpoklad, že nie sú tí zlí a tí dobrí, ale obe strany nám chcú dobre. Ovšem zo svojho uhla pohľadu. Jedni chcú dobre pre ľudstvo a tí druhí pre ľudí. Priznám sa však, že mňa osobne ako skôr narodeného rýchlosť pokroku doslova desí (som asi ten konzervatívec). Po prečítaní knihy od americkej novinárky Jenny Kleeman "Sex bez ľudí, mäso bez zvierat" a tejto knihy, ktorá dokazuje, že vývoj sa nedá zastaviť nedávam ľuďom príliš veľkú šancu. Práve preto, že hlavní hrdinovia súčasnosti milujú ľudstvo, ale neznášajú ľudí.
Tahle kniha mě nadchla. Nechci se zaobírat tím, nakolik jsou uváděná fakta vědecky správná. Některé údaje a skutečnosti nakonec člověk může pozorovat kolem sebe a s pomocí knihy si najednou uvědomí, proč to tak je. Vždy jsem si myslela, že svoje pocity a reakce mám pod kontrolou, že jsem vnitřně zcela svobodná. Teď už si to až tak nemyslím. Zvláště, když s přibývajícím věkem vidím, jak funguju na autopilota. Být vědomý tady a teď dá pořádnou fušku. Taky jsem si uvědomila, že musím být shovívavější ke slabostem druhých lidí. Že stačilo mít trochu jiné geny a mohla jsem se chovat zcela jinak. Že vůle ani výchova nejsou všemocné.
Ovšem největší radost mi udělal závěr knihy. Už vím, proč jsem šťastná. A došla jsem k tomu sama od sebe. Ráda totiž maluju, zahradničím, fotím, a hlavně opravuju staré domy. A mohu tedy potvrdit, že tato činnost štěstí, radost a uspokojení opravdu přináší.