Dopis Alexandrovi
Renata Laxová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/49635/bmid_dopis-alexandrovi-beW-49635.jpg
4
58
58
Napínavý příběh židovské dívky z Brna, které prozíraví rodiče zachrání život tím, že ji samotnou odešlou z okupovaného Československa dnes již legendárním vlakem "zachránce židovských dětí" Nicholase Wintona. Osmiletá Renata je zařazena do posledního Wintonova transportu 68 dětí, který se ještě bezpečně dostává do Anglie, kde prožije sedm dlouhých let v hostitelské rodině. Po skončení války se vrací zpět do vlasti, ale po Únoru 1948 nastupují k moci komunisté… Ačkoli se tyto příběhy skutečně staly, přečtete je jedním dechem jako napínavý román. Autorka žijící od roku 1968 ve Spojených státech je sepsala pro svého vnuka Alexandra, aby uchovala vzpomínku na jeho středoevropské předky a jejich osudy v pohnutém 20. století. Kniha měla ve Spojených státech velký úspěch a nyní se konečně dostává i k českému čtenáři. Nejde přitom o překlad anglického originálu, nýbrž o českou verzi z pera autorky. Renata Laxová rozená Polgarová se narodila v Brně v roce 1931. V létě 1939 se s posledním transportem Nicholase Wintona, který zachraňoval židovské děti z Československa, dostala do Velké Británie, kde v hostitelské rodině prožila sedm let. Po návratu do Československa vystudovala lékařství a stala se pediatrem se specializací v lékařské genetice. V roce 1968 odešla s manželem, veterinárním lékařeam pocházejícím z židovské rodiny na východním Slovensku, a dvěma dcerami do emigrace, nejprve ve Velké Británii a poté v USA, kde se nadále věnovala vědě, výuce a péči o pacienty s dědičnými chorobami. Dr. Renata Laxová je profesorka a žije ve Wisconsinu v USA.... celý text
Přidat komentář
Dopis Alexandrovi je kniha od které jsem neměla naprosto žádné očekávání. Na začátku jsem se bála tématu, protože se u knih tohoto typu dozvídám takové věci, ze kterých mi mnohdy není vůbec dobře, avšak kdybych měla shrnout děj knihy, myslím si, že byl pojat a i interpretován šťastně. Ano - sice jsme stále ve válečném období, rodina je židovská, takže je ten čas obzvláště těžký překonat a většina zážitků je místy hrůzostrašných a já, která se narodila už ve 21.století si ani zdaleka nedovede představit tyto hrůzy, ale tím že paní Renata stále žije a dosahuje úctyhodných věků o něčem vypovídá. Prožila dětství v Anglii, která byla relativně klidná a přitom tam byla stále mladá.
Líbí se mi koncept knihy. Má totiž předat všechny nasbírané autorčiny zkušenosti a předat je nejen jejímu vnukovi, ale také nám, dalším čtenářům.
Určitě je také potřeba vyzdvihnout, že autorka skvěle zvládla příběh podat. Když se nad tím totiž člověk zamyslí, je to pouze, vypisování jednotlivých událostí života a sdělení je. Autorka ale dokázala to, že mne jakožto čtenáře nenudil způsob jakým je kniha napsána. Moc mne bavili i části popisující staré Brno, jelikož jsem z Brna a dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí.
Zaujalo mě na začátku vyprávění z pohledu malého dítěte. Čtenář získává další rozměr historických událostí, které zná, ale spoustu důsledků a detailů si neuvědomuje.
Kniha se mi četla moc dobře, možná i proto, že velká část děje se odehrává v Brně, které důvěrně znám. Zachycuje lidskou odvahu, statečnost a víru v lepší osud v nelehké době 2. světové války a v 50. a 60. letech 20. století. Příběh Renaty Laxové je i příběhem o štěstí - v Anglii se dostala do rodiny, která zůstala její druhou skutečnou rodinou i po válce, kdy se Renata vrátila do vlasti a šťastně se shledala se svými rodiči. Mnoho dětí, ač si samy život zachránily, takové štěstí nemělo - z jejich rodin leckdy vůbec nikdo další nepřežil, některé děti také namísto v milující rodině skončily v sirotčinci. Nepřekvapí proto, že z knihy vyzařuje optimismus a odhodlání změnit nepřízeň osudu, ať se to jeví jakkoli beznadějné. Paní Laxová, v době psaní knihy již babička, sepsala knihu původně pro svého vnuka - a tím, že knihu nakonec zveřejnila, dala cenný vklad do života nejen svému vnukovi. Kniha popisuje většinu událostí tak, jak byly, viděno ovšem očima autorky, zpočátku ještě dítěte, postupem času dospívající dívky, mladé ženy a posléze manželky a matky dvou dcer; spolu s nimi paní Laxová nakonec emigruje do USA. Existují věci, které lze vidět z různých úhlů. Například období před 2. světovou válkou bylo pro Renatu šťastné nejen proto, že byla se svou rodinou, ale i proto, že její rodina byla poměrně dobře situovaná. Že to období ale celkově nebyla žádná idyla a že spousta rodin v té době žila v chudobě (nezapomeňme, že šlo o období hospodářské krize a že ta mimo jiné velmi pomohla nástupu Hitlera k moci), se v knize příliš nezmiňuje. S tím nemám problém, pokud autorka líčí své vlastní zkušenosti. Stejně tak život v období socialismu, v němž jako výzkumná pracovnice ve zdravotnictví narážela na mnohá omezení, i když na druhé straně sama popisuje, že vše záleželo na konkrétních lidech, mnozí lidé jí vycházeli vstříc, protože si jí cenili jako dobré pracovnice a nezajímalo je, že nemá dělnický původ. Mrzí mě však, že při líčení období, kdy již s manželem a dětmi žila v emigraci a do Brna se dostala jen několikrát na návštěvu, sklouzává k zjednodušujícím tvrzením, jako například že různé rekonstrukce v Brně v období socialismu probíhaly pomalu, protože všichni kradli a z nakradeného stavebního materiálu si kolem Brna postavili rekreační chaty. Netvrdím, že takoví lidé nebyli, ale pokud by tomu bylo tak, jak autorka (a mnozí další) píše, po roce 1989 by již nebylo co ukrást. Stejně tak autorka (opět ovšem není jediná) poněkud idealizuje období po pádu komunistického režimu – přišla kýžená svoboda, všechno je krásné... jakobychom se najednou octli v pohádce. Opět, kdo tu dobu zažil, ví, že do pohádky měla daleko. Mimo jiné proto, že ti, co předtím kradli a páchali různé další zlo, nezmizeli z povrchu zemského ani se zázrakem nenapravili, ale leckdy jen změnili stranickou legitimaci. Zde bych proto ocenila, kdyby se autorka k některým událostem buď nevyjadřovala, když je nezažila, anebo byla ve svých závěrech opatrnější (někde totiž působí až naivně).
I když je tato kniha vzpomínkovým vyprávěním, dokáže dokáže čtenáře vtáhnout do svého děje více než mnohé beletristické dílo. Je zajímavým pohledem nejen na příběh jednoho z Wintonových dětí, ale také pohledem na život brněnské židovské komunity a další události z pohledu autorky.
Kniha je fascinující také svojí otevřeností, mnohé události líčí bez jakéhokoliv idealizování, přiznává rozporuplnosti vlastních pocitů, a také rozporuplnost postav které ve svém životě potkávala. Zcela objektivně charakterizuje jejich povahové rysy - kladné i záporné; zcela netendenčně se vyjadřuje také k životě v poválečném a poúnorovém Československu, kterému přes spoustu negativních vlastností přiznává i některé kladné, především v oblasti zdravotnictví, které je její vlastní profesní oblastí. Také její charakteristika vlastního rodinného života je zcela upřímná, a tato upřímnost dělá z knihy zcela mimořádné biografické dílo, které je zcela odlišné od tendenčně oslavných biografických knih, které v současné době zaplňují knihkupectví v množství více než hojném.
Forma, kterou je kniha napsaná, mi zpočátku připomínala spíše "slohovou práci", ale nakonec mě zcela pohltilo to množství postav, událostí a zajímavých informací ze života Renaty a její rodiny. Dobu, o které autorka píše jsem naštěstí zažila jen částečně a jsem nesmírně vděčná za to, že má generace válku na vlastní kůži nepoznala a věřím tomu, že ani nepozná.
Hluboce smekám před panem Winstnem, jeho "dětmi"
a hlavně před rodiči těchto dětí, kteří se jich museli vzdát, aby přežily.
Knihy popisující události a životy, které se skutečně staly, mají vždycky určitou "přidanou hodnotu". V tomto ohledu je třeba Dopis Alexandrovi ocenit, protože život paní Laxové nebyl jednoduchý. Bylo v něm plno dramatických chvil, nejen záchrana Nicholasem Wintonem v období před/na počátku druhé sv. války.
Problém je, že se kniha čte dosti špatně, obsahuje mnoho zbytečných popisů. Jsem tedy ráda, že jsem ji přečetla, ale znovu už ji číst nebudu.
Velmi zajímavá kniha jednoho z Wintonových dětí i s popisnými historickými událostmi. Přepsaná česká verze, historické popisy možná trochu dlouhé a někdy naškodu. Mohu jen doporučit.
Nádherně napsaná kniha. Souhlasím, že by měla být zařazena do povinné četby. Je zde úplně nevinným dětským člověkem popsána historie Československa, od počátu durhé světové války až po invazi vojsk v roce 1968. Knížku si hodlám pořídit a jednoho dne dát svým dětem k přečtení, aby pochopily historii naší země.
Bála jsem se, že knížka bude hrát na city. Jsem velmi ráda, že to tak nebylo. Autorka si vlastně vůbec nestěžuje na útrapný život židovské dívky, naopak dává silně najevo, jak moc je vděčná, za každou pomoc i za štěstí, které v životě měla. Nedává svůj životní příběh na rovinu s příběhy z koncentračních táborů. Jedno slovo, které dle mého nejvíce knížku vystihuje je VDĚČNOST. A já jsem vděčná, vděčná za pana Wintona, vděčná za tuto knížku a vděčná za svobodu.
Naprosto obdivuhodný příběh, aspoň pro mě... někdo by snad řekl štěstí, osud... já sama si myslím, že to byla obrovská vnitřní síla a soudržnost jak celé rodiny, tak vůle samotné Renatky, že prožila takový až neuvěřitelný život. Její pohled na lidskou společnost a názory na ni jsou mi hodně blízké. Neodsuzuje za chyby, za opačné názory, oceňuje a váží si laskavosti a schopnosti pomoci. Po dočtení knížky jsem musela ihned vyhledat příběhy dalších Wintonovych dětí a jsou to opravdu velice zajímavé příběhy... co všechno museli překonat rodiče, kteří se rozhodli poslat svoje děti do neznáma a navíc ani nevěděli, jestli se ještě někdy shledaji...nevím, jestli bych to já sama dokázala.
Velmi zajímavý příběh druhé světové války, židovského holokaustu, komunismu v Československu a emigrace vyprávěný očima jednoho z "wintonových dětí". Oceňuji, že kniha se nesoustředí pouze na osudy hlavní hrdinky, ale popisuje i životy jejích blízkých, díky čemuž si čtenář může vytvořit komplexnější obrázek nejen o klíčových událostech 20. století, ale i o neobyčejných životech obyčejných lidí.
Velká škoda, že má tento skutečný příběh zatím tak málo čtenářů... Já jí budu určitě doporučovat dál - klidně i mladé generaci, která si zde velmi příjemnou a zcela nenásilnou formou může doplnit dějiny 20. století. Napínavé vyprávění a putování časem napříč Evropou nás zavede až do daleké Ameriky, kde autorka se svou rodinou dosud žije. Trošku jsem po dočtení knížky pátrala a mám velikou radost, že se paní doktorka stále vrací domů do Čech, nejen do svého milovaného Brna a vypráví studentům, jaké to vlastně bylo, stát se jedním ze zachráněných dětí Nicholase Wintona. Malá Renatka měla nejen úžasnou rodinu, skvělé a milující rodiče, ale především notnou dávku štěstí a také životní šanci, kterou rozhodně nepromarnila... A nejen o tom je celá tato knížka, která za přečtení určitě stojí a pro autorku samotnou je hodně osobní. O tom svědčí i fakt, že knížku vlastně napsala dvakrát, nejdříve vyšla anglicky v USA a až poté v češtině, ale to už je uvedeno v anotaci. Jen bych se ještě ráda zmínila o závěrečném epilogu, snad se na mě čtenáři nebudou zlobit, když prozradím, že se v něm dozvíte o malém osobním setkání paní Renaty se svým stoletým zachráncem...
Snad jsem vás alespoň malinko nalákala a věřím, že nebudete litovat, mně se knížka moc líbila a budu kroky paní Renaty i nadále sledovat...
Nevím, zda bude odkaz dobře fungovat, zde máte autorku osobně http://www.tv7.cz/?vid=4347
Dopis Alexandrovi
Velmi silny pribeh silne divky silnych rodicu.
Vic neni potreba.