Dopisy v nevratných lahvích

21.07.2013

Knihu jsem bohužel nedočetla, možná se k ní časem někdy vrátím ...

17.02.2011

Když jsem v knihkupectví narazil na tento titul, díky obálce jsem si vzpomněl na román K. Vonneguta „Snídaně šampiónů“, jehož alter ego Kilgore Trout zde své vědeckofantastické romány nacházel v temných zákoutích knihkupectví, kde se slibovaly wide-open beavers inside (přehlídka rozcapených bobrů - uvnitř). Ale u této knihy obal klame, žádné wide-open beavers uvnitř nejsou. Pro některé čtenáře to bude možná zklamáním, ale většina se stejně jako já nad povídkami dobře pobaví.
Příběhy o vztazích mezi muži a ženami jsou staré jako písmo samo, a myslím, že se o nich bude psát, dokud bude existovat na světě aspoň jeden muž a žena. Vztahy můžou být různé - milostné, erotické, vášnivé či nenávistné. Jen si vybrat. A o většině z těchto vztahů píše i český autor, muzikant, zpěvák, skladatel a textař Josef „Pepson“ Snětivý (*1973) v své nové sbírce povídek „Dopisy v nevratných lahvích“.
Obecně bych o kvartetu povídek mohl říci, že my muži v nich vystupujeme jako trubci, kteří myslí spíše penisem než rozumem. První tři povídky toho jsou ukázkovým důkazem. Když jsem se začetl do prvního příběhu „Odjeďte z tohoto světa“, okamžitě mi v mysli zazněla jedna nemravná říkanka z dob socialistických, kdy si povídaly dvě lehké děvy, jedna z Ostravy a druhá z Prahy. Ostravská si stěžuje, že horník du-- celou noc, zatímco Pražanda s úsměvem kontruje tím, že pražský úředníček má ho jak malíček. Takovým úředníčkem je i hrdina příběhu, který žije pod pantoflem své úžasné, stále žádoucí ženy. Která ale jím pohrdá, jako slabochem a společenskou a sexuální nickou. A co takový zamilovaný ňouma je schopen udělat změnu image? I tu nejstupidnější věc! Povídka „Rožmberské zastavení“ má spíše ženskou hlavní hrdinku, ale jen z jednoho důvodu - ukázat, jak lehké to mají štíhlé, vyvinuté blondýnky v životě. Zvláště když kromě svých vnad používají i mozek.
Příběh „Jednadvacet let poté“ otvírá už známý názor (mužů), že sem tam úlet, nebo tvrdohlavější přístup, je u muže akceptovatelný jev, u žen ale nic takového nemůže neexistovat. Ale nakonec povídka překvapila nečekanou závěrečnou pointou.
Příběh, který se svojí myšlenkou vymyká předešlé trojici, je poslední povídka „Klub nespokojených“. Už po prvních větách je poznat, že zde se tak trochu zabrouzdá do metafyzických končin. Jsme stále zde na zemi, přímo v Praze, v podivné zkrachovalé hospodě, kde stále vegetuje pár štamgastů. A jednoho dne nečekaně do ní vstoupí Poutník. A vše se najednou začne měnit, není radno před ním vyslovovat banální životní přání. Je to taky jediná povídka, kde snad jsem vycítil, že zde se dává naopak na frak ženám. Hláška Hostinského, že nevěří bytostem (ženám), které čtyři dny krvácí, a stejně nezemřou, byla takovou třešničkou na dortu.
Jak je tedy patrné, celá sbírka je laděna v humorné, či ironické atmosféře. Postavy jsou krásně emočně i milostně nevyrovnané, že by člověk nad nimi někdy i zaplakal. Přesto ale autor příliš nezacházel mimo realitu. Krásné na knize je to, že přes všechnu její nadnesenost je přesto ze života (snad kromě té poslední). Moje první setkání s mistrem Snětivým bylo více než příjemné a překvapivé. Kniha by neměla uniknout vaší pozornosti, a tím myslím jak čtenáře, tak i čtenářky.
V roce 2009 vydalo nakl. Daranus.