Došel jsem daleko...
Ishmael Beah
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/20782/mid_dosel-jsem-daleko-NsZ-20782.jpg
4
67
67
Vzpomínky dětského vojáka Autobiografické vyprávění o životě dětských vojáků ve vládní armádě v době povstání v Sierra Leone (západní Afrika) v 90. letech 20. století, v níž autor působil od svých třinácti let. V současné době pětatřicetiletý autor prostě a působivě líčí svůj život od chvíle, kdy ve dvanácti letech musel prchat před povstaleckými vojsky svou rozvrácenou zemí a o rok později se dal spolu s kamarády naverbovat do vládního vojska. Děti dostaly rychlý a krutý bojový výcvik, při němž byly vystaveny drogám i týrání a byly zařazeny mezi dospělé vojáky. V armádě zůstal tři roky a za tu dobu se podílel se svými stejně starými kamarády na neuvěřitelných masakrech. Díky zásahu pracovníků UNICEF se dostal z bojové linie do rehabilitačního centra a s pomocí jeho dobrovolníků se začínal znovu učit normálně žít. Návrat do mírového života ovšem znamenal i návrat k normálním lidským hodnotám a v pravém světle se tak objevila jeho nedávná válečnická zkušenost, s níž se patrně až do konce života nebude schopen úplně vyrovnat.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2007 , JotaOriginální název:
A Long Way Gone, 2005
více info...
Přidat komentář
Nebylo mi při čtení zrovna moc dobře po těle a ani po duši. Drtí mě, že takové hrůzy musí zažívat děti. Je to pro mě něco nepředstavitelného. Děti máme chránit, ne jim dávat do rukou zbraně a nutit je bojovat. Věřím, že tato kniha byla pro Ismaela i jistá forma terapie, že se z toho mohl vypsat a sdělit to světu. Ten totiž rád nad některými událostmi přivírá oči. Co se něděje přímo před našima očima, to prostě není. Nevidíme to. Nás se to netýká. Více takových příběhů a svědectví. Přeju mu už jenom lepší život.
To znamená, že jsi viděl kolem sebe pobíhat lidi se zbraněmi a střílet po sobě? Jo, pořád. Cool.
Trochu jsem se pousmál...
Nikdy jsem nečetla nic ohledně války. Musím říct, že tato kniha podle skutečné události ve mně zanechala bolístku. Umíte si představit, že místo dětštví byste museli bojovat ve válce několik let, až by se z vás stal voják? Velmi silný příběh, který se odehrává v Sierra Leone. Už jen, když si člověk uvědomí, že to je skutečnost, že se to fakt stalo! Být bez rodiny, přátel a ocitnout se na pokraji smrti, která číhá na každém kroku. Noční můry, zabíjení, krev a drogy. Nejspíš na tento příběh nikdy nezapomenu.
Musela jsem tuhle knihu přečíst dřív, než jsem se zapsala sem do DK. Jinak si neumím vysvětlit fakt, že tu nemám svůj komentář.
Celou dobu si matně vybavuji jakousi zvláštní hádanku, kterou vyprávěl autorovi a jeho malým vrstevníkům vesnický vypravěč, ale která se nedala vyřešit. Vzala jsem tedy po letech tuhle knihu znovu do ruky a hledala a přitom velmi rychle pročetla všechny ty hrůzy znovu! Je to jedna z těch knih, na které člověk nezapomene. Měl by si ji přečíst každý, kdo si tady doma stěžuje na to či ono!
"Hádanku" jsem našla až na samém konci a autorovo zakončení se může zdát kruté, nicméně po přečtení celého příběhu je pro mne pochopitelné, dokonce mi připadá osvobodivé.
Dlouho jsem to nemohla dostat z hlavy. Srovnávala jsem svůj život s jeho. Prošel peklem, s tím se snad nedá ani smířit, vyrovnat se s tím.
Tohle není kniha, která zaujme dokonalým literárním zpracováním, ale přináší svědectví o událostech, které by neměly být zapomenuty ani opomíjeny.
Jednoduše, prostým jazykem vypráví Ishmael o své životní pouti od šťastného dětství, které přetrhla válka v jeho dvanácti letech a doslova během několika hodin z něho udělala uprchlíka a sirotka. Strach z toho, aby nebyl násilím naverbován k povstalcům, ho nakonec vehnal do řad vládní armády, kde ovšem panovali podobné podmínky – drogy, sledování akčních filmů, zabíjení - nic jiného v hlavách dětských vojáků nezůstalo.
Ishmael měl štěstí, že byl po několika letech vybrán k rehabilitaci a díky své inteligenci a vůli vrátit se k normálnímu životu dnes může nejen mluvit o své děsivé zkušenosti, ale také pomáhat ostatním, podobně postiženým dětem. Podobné příběhy by měly být zařazeny mezi povinnou četbu.
Knihu je třeba číst jako autentické svědectví o životě dětských vojáků v Africe, ne jako literární dílo. Je dobře, že byla sepsána.
Tu knihu mám už asi deset let, dostal jsem ji k vánocům. Nikdy mne nelákala, to spíš pravý opak, navíc ještě má na obálce napsáno Mezinárodní bestseller... Vzhledem k tomu, že jsem ji dostal od dcery, zcela upřímně jsem se snažil alespoň začít, ale nějak to nešlo. Nakonec to uznala i ona, po pár stránkách. Je to fakt hrůza a děs. Tím myslím ten obsah, napsaná je naopak velmi dobře.
A tak až čtenářská výzva - kategorie autor pod 30 let - mne nakonec k přečtení dokopala. A přiznám se, není to nic pro mne. Asi je ta kniha napsaná až příliš dobře... Vždy jsem se začetl, zkazil si den, no a tak to šlo pořád... Těšil jsem se, až bude těm hrůzám konec... Když člověk čte o hrůzách středověku, nebo třeba i za světových válek, říká si, že ty doby už zaplaťbůh skončily, už nejsou. Jenže Ishmael Beah připomene, že pořád jsou. V Africe, kde jsou země, kde desítky let zuří občanské války a my o nich vlastně dohromady ani nic nevíme... Jenomže jsou i v Evropě, vlastně kousek od nás, Doněck, Luhansk... Není to tak daleko od našeho krásného, klidného Česka a Slovenska. Aha, doparoma, Ukrajina se Slovenskem sousedí...
Koho podobná témata zajímají, velmi doporučuji knihu Tráva a sloni od architekta Raymonda Rehnicera ze Sarajeva, který poslední léta dožil v Praze. Líčí mechanismus vzniku občanských válek, kdy se z "normálních" lidí, sousedů z jedné obce či města, stávají vraždící bestie pobíjející své bližní. To vše kousek od nás, před pouhými dvaceti lety. Navíc v Sarajevu, městě, které několik málo let před občanskou válkou hostilo zimní olympijské hry (maminka Gabriely Soukalové tam získala medaili)... Hrůza člověka obchází.
Mám spolužáka (ty si holt člověk nevybírá), který prodává, či pomáhá prodávat, zbraně do rovníkové Afriky (samozřejmě ne "těm zlým", to se rozumí, že...). Je věřící, praktikující katolík... Bůh nás ochraňuj.
Apropó, jak je to s "těmi zlými" a s "těmi dobrými", to vám vysvětlí Ishmael Beah...
Působivé dílo... Opravdu to není knížka na hezké krácení chvil, jsou to stránky plné lidského neštěstí, nebezpečí a brutality, které musíte vstřebat a vždy, když je odložíte stranou, tak děkujete, že žijete v našich podmínkách.
Neuveritelna knizka, ktera vas chytne za srdce i kdyz se tomu branite. Doporucuju....
Strhující příběh dětského vojáka. Občas jsem musela knihu odložit, protože představa toho, co všechno Beah zažil a vykonal, byla pro mě neúnosná.
Beah není spisovatel, který hodiny až dny přemýšlí nad větnou konstrukcí a jazykovými prostředky. Je to spisovatel, který podává pravdu tak, jak ji zažil, surovou. Dílo je proto občas psáno jednoduše, prostě, možná jako by ji psalo ono dítě, kterým Beah býval.
Nehodí se pro ni obvyklé superlativy dobrých knížek. Nemá vám ukrátit volný čas a posloužit k pobavení. Má vám být špatně z nechutné krutosti lidí a z odporného egocentrismu při využívání dětí. Jsou to děti, mají být obklopeny láskou a láskou a láskou, místo toho se z nich stávají "dospělí" a zabíjejí ostatní. Nakonec jim to pak přijde i celkem normální. Oni za to ale nemůžou, to ti ohavní mocnáři toužící po ještě větším koláči...
Došel jsem daleko...
Dokud jsi naživu, vzdy je naděje, že přijde něco dobrého a bude líp.
Silný příběh.