Druhá světová válka. III. díl, Velká aliance

Jsem rád, že se mimo jiné čtenář má možnost seznámit s dokumenty, o kterých nanejvýš může někde slyšet. To se týká např. Atlantické charty, jež je občas zmiňována, ale s jejím textem jsem měl možnost se setkat teprve tady.

09.04.2022

V tomhle dílu mě mimořádně zaujaly tři věci. Za prvé, jak snad jenom víra a buldočí vytrvalost Britům v kombinaci s obrovskou dávkou štěstí umožnily přežít ono období, kdy byli ve válce proti Hitlerovi sami. Ty zoufalé nedostatky vojáků, materiálu i třeba lodí v kombinaci s ne zrovna schopnými veliteli, tahanice často i o jednotlivé prapory a letky vygenerovaly přesto až neuvěřitelný zázrak. Churchill byl tak trochu dobrodruh, aby všechno zvládl, ustál a přitom se z toho nepoložil. Když k tomu připočítáme skoro už klasickou neschopnost velké části jeho vojenských a námořních velitelů, je to ještě obdivuhodnější. Je třeba si uvědomit, že vlastní Británie měla ani ne dvě třetiny počtu obyvatelstva, co mělo Německo a kolonie, zejména ty, co dodaly vojáky na evropská bojiště byly podstatně méně lidnatější, než dneska. Např. Austrálie měla něco kolem 6,5 milionu obyvatel a Kanada necelých deset. Přesto je zarážející, jak Winston nechápal obavy Austrálie z japonského útoku, když 3 australské divize byly v Africe a poslední skončila v japonském zajetí díky nějak tak typicky vojenskému "geniovi" Percivalovi, který ale strávil svoje zajetí v relativním klidu na rozdíl od nelidských podmínek, kterým byli vystaveni jeho vojáci. Člověk nějak tak nechápe, proč třetinu sil, bránících ztracenou vartu Honkong tvořili - Kanaďané. Druhým pozoruhodným momentem pro mě byla Churchilova výzva irskému prezidentovi Valerovi, aby se Irové přidali k válečnému úsilí Británie v boji za svobodu. Nějak zapomněl, že tohoto člověka před čtvrtstoletím zachránilo před britskou popravčí četou jenom jeho americké občanství. Zda byl tento apel aktem naprostého zoufalství nebo bezbřehé naivity sir Winston nijak podrobně nerozebírá. Přesto je pozoruhodné, jak v chvíli, kdy se USA ocitlo ve válečném stavu s Německem, tak první američtí vojáci na evropském území byli dislokováni - v Irsku, tedy tom severním, spojeném s Británii. Pro jistotu. No a tím posledním a k dnešku nejvíce promlouvajícím je pro mě onen moment, kdy SSSR po napadení Německem vstoupil do války. Churchillovi se nesmírně ulevilo, i když po Pearl Harbouru ještě o trochu víc. Mám ale na mysli Stalinovu naprosto drzou žádost, aby Velká Británie uznala hranice SSSR z roku 1941, tedy s okupovaným Pobaltím a částmi polského, finského a rumunského území. A je příznačné, že Británie s ohledem na perspektivu spolupráce klidně de facto hodila zejména pobaltské republiky přes palubu, stejně jako později třeba Polsko. A Churchill, který pronesl před rokem a půl projev na podporu Finska (1940) mu klidně vyhlásil válku, jakmile to ve vztahu k SSSR potřeboval. Inu, bližší košile než kabát. Stále znova a znova mě při četbě těchto vynikajících a hlavně poctivých pamětí napadá, jak je svět pořád stejný.

21.10.2019

Autor to v roce 1941 neměl vůbec jednoduché, poražená a okupovaná Západní Evropa, osamocená Velká británie s koloniemi proti Německu a Itálii, bitva o Atlantik, střety s nacisty v Africe a obsazení Balkánu. Snad jenom víra britského vůdce mu mohla dělat radost. USA a SSSR si hrají na neutralitu, a nikdo nechce válku proti Japonsku, které se začíná roztahovat na Dálném východě. A tak Churchill vítá napadení Sovětstého svazu a útok na Pearl Harbour - a SSSR a USA jsou ve válce a mohou s Británii proti Ose válčit. Vše autor dokládá spoustou dokumentů!