Druhé město
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/476683/bmid_druhe-mesto-E18-476683.jpg
4
504
504
Osamělý hrdina knihy narazí v antikvariátu na knížku psanou neznámým písmem a přinese si ji domů. Tím začíná dlouhé hledání neznámého města, z něhož kniha pochází a jež žije v podivné symbióze s Prahou, na jejích okrajích a na rubu známých prostorů. Vypravěč prochází Prahou za noci, kdy druhé město ožívá, setkává se s jeho obyvateli, svádí boje s jeho zvířaty, uniká před zbraněmi obránců druhého města, sleduje jeho slavnosti a debatuje s jeho kněžími. Přitom se stále snaží porozumět smyslu města, které se před ním rýsuje, a proniknout do jeho středu, který před ním uniká. Třetí vydání. -- zdroj: legie.info --... celý text
Přidat komentář
Na tohle dílko jsem se chystala už dlouho, ale pořád jsem ho odkládala, protože jsem si chtěla nejdřív pořídit (těžko sehnatelnou) fyzickou knihu. No, osud tomu chtěl jinak a já potřebovala přečíst knihu na seminář, takže mi nezbývalo, než sáhnout po čtečce. Po přečtení tohohle skvostu jsem se teda jen utvrdila v tom, že potřebuju mít tuhle knížku v knihovně. Ajvaz stvořil neskutečně podmanivý příběh plný magického realismu (co si budem, na to já slyším) zasazený do pražských reálií, čímž vytvořil naprosto nový koncept tzv. Prahy magické. Nečekejte legendy o Golemovi a alchymii, čekejte neskutečnou jízdu po okrajových, zapomenutých částech našeho světa. Co se skrývá za knihami v naší knihovně, jaký tajný průchod se nachází za stěnou staré skříně, kdo žije v prázdném kufru a co se v noci vysílá na vypnutých obrazovkách televizorů? Druhé město, které obývá okraje toho našeho, je tak trochu Říše divů, absurdnost, nonsens... anebo je to právě prasmysl všeho, kdo ví...
Opravdu krásné, snové počtení. Hlavně nechtějte vědět o čem kniha je, prostě si ji přečtěte a uvidíte.
Musím konstatovat, že ač jsem si myslela, že mám velkou fantazii, na tohle bohužel nestačila.
Autorovy popisy jsou fascinující, je nad moje chápání a vlastně obdivuju, jak může mít někdo takovou představivost. Na druhou stranu jsou to naprosto nesouvislé věci kladené na sebe až to bylo občas úmorné. Taková snaha propojit toho co nejvíc nespojitelného za každou cenu. V půlce jsem si říkala, že je to Alenka v říši divů v Praze, ale ještě o něco víc bizarní. Možná bych v knize viděla větší kouzlo, kdybych lépe znala Prahu... těžko říct. Na mě prostě kabáty, co se mění ve vojáky byly už moc...
Navíc jsem asi v tomto případě nevhodně zvolila audioknihu. Vůbec mi nesedl interpret a bylo tam prostě tolik podivna, že bych to asi lépe pobrala očima než ušima...
(SPOILER)
Nálada knihy mi okamžitě padla do noty - shodovala se s mými vlastními intuicemi a představami. Je to velmi fantaskní, a často, když promluví někdo z obyvatel druhého města, jde o nonsens přemrštěné délky.
Kniha tím provokuje. Jelikož druhé město má velice svébytná pravidla, jež jsou navíc načrtnuta velmi mlhavě, čtenář je nucen domýšlet, což příliš nefunguje, protože se tady pracuje s neuvědoměním, neřkuli s nevědomím. Jak si něco takového chcete představit? Navíc každý obyvatel města Vám podá své vlastní vysvětlení jeho podstaty, které si nejdříve musíte přeložit z obskurantštiny, abyste si zpětně uvědomili, že každý vypravěč v této knize je nespolehlivý, a jste tedy víceméně na začátku.
Asi je třeba říct, že nejde o fantasy, nemá cenu špekulovat, jak věci fungují (jako v Harrym Potterovi), protože tady se dostáváme za hranice fyziky a pravidel "našeho světa". Jde o alternativní realitu, ve které nemá smysl bavit se o smysluplnosti, logika zde nefunguje (zato funguje přirovnání k Alence v říši divů). Přesto je tento svět, řekl bych geniálně, přimknut k našemu světu, takže v tmavých koutech pokoje, kam se běžně nedíváte, dýmá vulkán nebo projíždí vlek, po noční ulici proplouvá parník a v jakémkoli elektrickém rozvaděči se může skrývat světlík podzemní katedrály.
Přečetl jsem to na jeden zátah - příčina i důsledek byly, že mě to nepřestalo bavit.
Do knihy jsem měla problémy se začíst, ale později to bylo lepší. Pár momentů v knize mě hodně zaujalo a konec byl skvělý, přesto mě kniha nezaujala tolik, jak jsem čekala.
Při čtení knihy mi okamžitě naskočila paralela s Nikdykde. Druhé město Michala Ajvaze nicméně funguje na trochu jiných principech než gaimanovský Podlondýn. Je mnohem více abstraktní, nemá pevně fungující strukturu ani pravidla, fantasknost a autorova imaginace zachází ještě dál. Metafory a malebné popisy se vrství jeden na druhý až čtenář dojde k pocitu, jestli příběh samotný ještě vůbec drží pohromadě a někam směřuje, nebo jestli už se jen nebrodí autorovou bezbřehou fascinací vlastními myšlenkami a výjevy. V podcastu Do slov jsem slyšela trefné přirovnání ke Carrollově Alence v říši divů, do té doby mě nenapadlo, ale je více než na místě, u obou autorů totiž máte s prominutím nutkání položit si otázku, jestli si náhodou před psaním něco „nešlehli“ a je jen na vás, jestli na jejich hru přistoupíte či nikoliv. Zajímavé je, že v případě Alenky jsem se chytla a považuji ji za jednu z nejdivnějších, ale zároveň nejgeniálnějších pohádek, kdežto Druhé město mě v tomto ohledu nechalo zcela chladnou. Jistě si z něj odnesu pár výjevů, které mi prostě zůstaly v hlavě, celkově na mě ale způsob vystavení příběhu působil docela násilně, příliš vykonstruovaně, a naopak nedostatečně vypointovaně. Kniha poprvé vyšla už v roce 1993, nyní byla vytvořena audiokniha namluvená Michalem Čevorou, který se k ní jako interpret rozhodně hodí. Druhé město je dle mého kniha ambivalentní, pokud máte rádi urbanfantasy a chcete si přečíst něco nekonvenčního, pak by vás zaujmout určitě mohlo, pokud jste spíše na realistické příběhy a máte rádi pevnější strukturu děje (jako já), ruce dál.
Tak tohle vazne nedam. Asi proste nemam takovy cit nebo naopak moc malou predstavivost, ale nepochopila jsem ani zbla. Mozna se nad knihou nema premyslet a nechat ji plynout, pak v tom pripade ctu prazdne radky, ktere dohromady davaji snad jen chaos a zadna pridana hodnota. Musela jsem knihu odlozit, bylo tam vic otazniku nez zodpovezenych otazek. Napriklad, kdy teda hlavni hrdina spi, kdyz ve dne je v jedno svete a v noci v paralernim. Procetla jsem komentare a zjistila, ze vlastne na konci nic stejne nedozvim a neni nic vysvetleno. Knize patri stitek absurdno, ale rozhodne ne fantasy, to si predstavuju uplne jinak. Kazdy mame jiny styl a rozhodne nesoudim lidi, co knihu vychvaluji, ja to zkusila precist a proste to nejde. Prvni kniha, kterou jsem na databazi neohodnotila, protoze porad nevim co bych vyzdvihla, nejak me to cele rozcarovalo a vymylo mozek. Pardon.
Nedá se upřít bohatý jazyka a obrovská autorova fantazie. za to ty dvě hvězdy. A to je tak všechno. Pro mě to neměla hlavu ani patu, hlavou mi rezonuje jediné: slátanina. Imaginární svět žijící paralelně s tím naším je super nápad, ale proč plácat páté přes deváté, jako například marmeláda na meči? Ne, v tom skutečně žádné kouzlo není.
1.11.2020 - 4,5*
O Michalu Ajvazovi jsem slyšela kdysi na střední škole. Přišel mi zajímavý a řekla jsem si, že si od něj jednou určitě něco přečtu. Jak to tak bývá, trvalo doslova roky, než se tak stalo. A stejně mě musela do obličeje praštit jistá recenze, abych se k tomu dokopala. Ano, koukám na tebe, K. *smích*
Ta kniha mě okouzlila. Už od prvních stránek. Náhle jsem se vrátila do doby, kdy jsem začínala číst. Když jsem byla podstatně mladší a fantasy literaturou nepolíbená, držela v ruce knihu Čarodějův synovec od Lewise (ne že by si knihy byly až tak podobné. Narážím spíše na ten úžas nad neprobádanými kouty reality, cizími zeměmi a novým světem, který je hned vedle našeho, místa hned na dosah ruky, pokud se člověk správně podívá.). Znovu jsem užasla nad tím, kam nás příběh může zavést, jaké kouzlo se skrývá mezi obyčejně vypadajícími řádky, jak i ten největší nesmysl náhle dává dokonalý smysl.
Je to podivná kniha, ale mně se strašně líbila. :)
Nedala by se tenká hranice mezi městem a druhým městem brát jako hranice mezi psychickou normalitou a nenormalitou? Vím, že to tak autor zcela jistě nemyslel, to by s tak lehkým srdcem nenechal hlavního protagonistu zmizet v jeho chaosu, ale mně to jiný smysl nedává.
Neptejte se mě, o čem to bylo. Nevím. Ale bylo to pěkné, takové snově poetické.
A líbí se mi obálka.
Ovšem autor má neskutečně zajímavý a bohatý jazyk.
Fialová kniha, zelená tramvaj, svět těsně za ohybem, imaginace, sníh, sníh a sníh.
Některé pasáže byly krásné ("Svět, kde záhyby látek jsou důležitější, než obličeje a mají svá jména", klaviatura vlnící se přes několik vesnic), některé nápady vtipné (pidisobi krmení senem v podstavcích soch na Karlově mostě) a něco byl naprostý galimatiáš (proslovy kněze, řeč přednášejícího na fildě) - z toho jsem měla dojem, že autor vzal několik libovolných slov, nasypal je do mísy, pečlivě zakvrdlal a vysypal zpět na papír :).
Fajn čtení.
Druhé město je imaginativní trip kamsi do prostoru zdánlivě podobného našemu, ale zárověň tak nepodobného, jak jen je to (ne)možné. Nonsens prostupující touto knihou je dovedený k dokonalosti. Prostory, které nemůžou existovat, a děje, které se nemůžou dít, jsou popisované nádherným jazykem, který nedává smysl, ale přesto při čtení tento celek vytváří divoké obrazy, které je nadmíru zábavné si představovat. Čtení je výborný zážitek a za sebe můžu říct, že i ve skutečnosti jsem pak přemýšlel nad vnitřky soch, drapériemi kabátů a zadními prostory šatních skříní...
Mnohovrstevná kniha, o které by se dalo hovořit hodiny a hodiny a nebo také vůbec, protože je těžké o ní říci cokoliv smysluplného. Ze začátku jsem ničemu moc nerozuměla. Nechápala jsem, proč se děj v podstatě nikam neubírá. Pak mě napadlo, že autor asi jen vydal svoje zážitky z všemožných halucinací a snových tripů, které si navodil používáním psychotropních látek. Tahle myšlenka mi vydržela dost dlouho.... Pak jsem si uvědomila, že ale některé věci vnímám stejně nebo hodně podobně. Že vím, že naše lednička vypráví příběhy hlasem neznámého muže v nejlepších letech a v našich šuplíkách se odehrávají krvavé bitvy kancelářských potřeb, protože když z nich něco potřebuji, je to většinou rozbité...
Pak mě také napadlo, že v textu se skrývá jistá kritika a varování naší spotřební společnosti, naší potřebě honit se za adrenalinovými zážitky v cizích zemích, přestože neznáme ani vlastní sousedy. Pousmání se nad naším hladem po jednoduchých radách samozvaných koučů, léčitelů a bohatých mužů, od kterých hltáme poučky, jak být šťastní a "za vodou" za pár dní a na celý život, přestože každý den od sebe vědomě odháníme svoje děti, partnery a přátele svojí sebestředností.... A nakonec jsem se obloukem vrátila k jednoduchému leč bezbřehému okouzlení z plynutí textu, který má v sobě poetičnost, fantazii a fúzi tolika neslučitelného, jako život sám.... Krása.
Tak jsem si to po čase přečetl podruhé. A podle nejvyšších očekávání opět skvělé. Originální, překvapivý, tajemný příběh o tušených věcech, které Ajvaz formuluje s naprosto jedinečnou obratností.
Téma i prostředí jsou výborné. Zimní Praha a její skrytá noční paralela, to se mi líbilo moc.
Ale:
Ty surreálné a dadaistické obrazy byly někdy až tak velká exhibice, že by to zamotalo hlavu i Borisovi Vianovi a Lewisovi Carrollovi. A že ti dva se v šílenostech nenechali zahanbit a já je žeru. Tady toho někdy ale bylo tak moc, že už se mi to nechtělo ani představovat.
Některé scény ovšem byly skvělé, třeba rybí slavnost se vážně povedla. A atmosféra Druhého města mi často evokovala obrazy de Chirica, ta se taky povedla. Některé momenty byly i úsměvné, třeba školní výuka ve vlaku (pokud to nevíte, gramatika je aplikovaná démonologie!). Otázka je, zda záměrně.
Rozhodně to stojí za přečtení, je to dobré. Ale asi bych to víc ocenila někdy v gympláckých dobách:-)
Zpočátku se ne a ne začíst, bořil jsem se do spousty textu bez odstavců, bylo to hrrr, říkal jsem si, že někdo musel vyměnit obálku a tiráž, že tohle nemůže být to slovutné Druhé město. Avšak pomalu se vše začalo skládat dohromady a vše se složilo (byť nepochybuji o tom, že mi něco uniklo).
Hybridní světy jsou základ úspěchu dobrý fantasy a to Ajvaz ctí. A ještě více bych to ocenil, být občan pražský či alespoň v Praze znalý - nicméně i tak se jednalo o zajímavou exkurzi.
Výborné nonsensové promluvy postav a prolínání obou světů do sebe (moment, kdy se najednou zjevil například napíchnutej žralok v hospodské televizi, bomba).
Fantazie Ajvaze je vskutku opulentní - kde jinde mohou být k vidění lasičky zapřažené do sání tlačící videokamery či lítající rejnoci („Rejnok zvolna letěl nad růžovým mořem (...); bylo mi jen líto, že rejnok má obě oči na horní polovině těla a nemůže krásný východ slunce nad mraky vidět“. s. 118)
Všechny myšlenky jsem zřejmě nezachytil, každopádně hledání jakéhosi středu je famózním prvkem. Periferie vždy skýtá pozoruhodnosti...
Bez ilustrací bych se zřejmě obešel, nicméně jsou přinejmenším povedené.
Magický realismus jak hovězí a nebejt zhejčkanej laplatskou fantastikou, tak jsem z toho ještě na vyšší větvi.
„(...) Zapomněl jste asi na doby, kdy jste byl sám ještě mořskou obludou a kdy jste v čele gangu utopenců za nocí vykrádal kiosky na pobřeží.“
Ale historik se nenechal zastrašit: „Těší mě, že jste si vzpomněl,“ řekl kousavě, „je to myslím poprvé od doby, kdy jsem vám zachránil život, když jste v depresí chtěl sníst rostliny vyrůstající ze zapomenutých klaviatur.“ (s. 54)
Michal Ajvaz je doslova posedlý hledáním smyslu a významu znaků všeho druhu. Dlouhou dobu jsem žila v Praze, takže Druhé město pro mě má kouzlo. Ale trochu mi scházela zřetelnější dějová linie, až v závěru se všechno trochu začalo skládat dohromady. Druhé město stálo za přečtení, ale jednou mi to stačilo. Uklidňuje mě, že sám autor říká (ve Čtenářském deníku ČT), že prostě jen psal pro tu radost ze psaní, že tím nemyslel nic víc než to, co napsal. Ovšem prostor, který se otvírá pro interpretaci každého jednoho čtenáře, je téměř nekonečný.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Tak tohle jsem opravdu nedala. Omlouvám se všem příznivcům, ale pro mě to bylo kladení náhodně vybraných slov do dlouhých vět. Zkoušela jsem dvakrát a podruhé odkládám.