Druhý vatikánský koncil 1962–1965. Příprava – průběh – odkaz
Otto Hermann Pesch
Dnes, s odstupem poloviny století, už můžeme bezpečně povědět, že osobností papeže Jana XXIII. a jím svolaným Druhým vatikánským koncilem začalo nové a nadějné období v životě církve, otevírající se po letech společenské izolace nejen celému křesťanstvu, ale i světu svým programem aggiornamenta, „zdnešnění“. Kniha známého teologa, profesora Otto H. Pesche, vycházející nyní ve druhém vydání, zevrubně informuje o všech velkých koncilových tématech. Umožňuje nadto i nahlédnout do lidských zápasů o jednotlivé formulace, dokud jejich znění nedosáhlo náležité zralosti. K hlubšímu pochopení koncilových jednání i závěrů přispívá autor i četnými postřehy z církevních dějin. Česky dosud žádná jiná kniha o Druhém vatikánském koncilu nevyšla.... celý text
Duchovní literatura Náboženství
Vydáno: 2014 , VyšehradOriginální název:
Das Zweite Vatikanische Konzil. Vorgeschichte - Verlauf - Ergebnisse - Nachgeschichte, 1994
více info...
Přidat komentář
Nic lepšího a detailnějšího o koncilu nenajdete, rozhodně ne v češtině. Často je třeba knihu odložit a pročíst příslušné pasáže v knize "Dokumenty II. vatikánského koncilu". Je to rozhodně náročné čtení, ale vyplatí se nejen studentům teologie.
V pasážích, kde se kniha zabývá pozadím svolání a příprav koncilu, jakož i otázkami koncilního odkazu a popisem snah některých proudů v církvi některé závěry přizpůsobit tak, aby byly v podstatě anulovány, je kniha velmi zajímavá. Zbylé pasáže zabývající se konkrétními partiemi na koncilu přijatých závěrů lze doporučit spíše znalcům věrouky, teologie a vnitřní struktury církve a odlišných náhledů na některé otázky v minulosti.
Autorovy další knížky
2013 | Desatero božích přikázání |
1999 | Cesty k Lutherovi |
1998 | Existuje? |
2014 | Druhý vatikánský koncil 1962–1965. Příprava – průběh – odkaz |
1997 | Základní otázky katolické víry |
„Aggiornamento‘ znamená především vnitřní obnovu církve, to jest: obnovu a oživení víry a života společenství v církvi. Víra a křesťanský život se mají stát věcí dne‘, dnešní věcí, a nikoli více méně pěknou tradicí, která už není s to utvářet přítomnost a budoucnost. Nemá-li se však vnitřní obnova omezit na pouhé vštěpování toho, co bylo zděděno, pak sama o sobě znamená, že si víra a křesťanský život vytvoří pozitivní vztah ke světu, v němž se realizují. Víra a křesťanská praxe se mohou oživit jen tehdy, když učiní věrohodným, že otevírají novou sílu a perspektivu pro život, jaký se žije teď a je takový, jaký je, a ne jaký by si jej církev přála. Nikoli z důvodů falešného přizpůsobování, či dokonce strategie přežití‘, ale z vnitřní nutnosti věci samé plyne vztah víry ke světu a pozitivní příklon k otázkám doby.“
Druhý vatikánský koncil je rozhodně událostí v dějinách katolické církve, které stojí za to, aby se jí katolíci detailně věnovali, pakliže chtějí dobře chápat, kým katolická církev je sama pro sebe a čím je pro své okolí. Jak Boží lid sám sebe vnímá, v co věří, jak slaví, jak se chová (nebo má chovat) a jak to celé duchovně prožívá v podmínkách neustále se měnícího světa. Je to událost už 60 let stará, ale stále inspirující, povzbuzující i napomínající.
Peschova kniha je podle mnoha odborníků nejlepším zpracováním, která důsledně mapuje přípravu, průběh a odkaz koncilu. Z pohledu přímého účastníka, ale zároveň s časovým odstupem.
Já jsem ocenil přehlednost zpracování. Monografie je náročná ke čtení, to je nezbytné, vychází se z odborně teologických teorií, a to nejde odbýt rychle. Zároveň jsem se v tom neztrácel a místy se to četlo skoro jako nějaké drama z politického prostředí, všechny ty střety různých zájmů, vytváření koalicí a kompromisů. Vanutí Ducha svatého muselo být opravdu mocné, jinak by bylo těžké vysvětlit, že všechny tyhle okolnosti nevyústily v chaos a zmar, ale daly světu konstituce, dekrety a deklarace, které vlily do žil církve tolik čerstvé krve!
"Rozlišování mezi církví učící‘ a slyšící‘, již není podle koncilních textů možné, poněvadž i nositelé úřadu mají svou autoritu ve vší formě jako slyšící‘: mají uchovávat jen to, co společně s lidem slyšeli. A jejich řídící činnost se děje pouze prostřednictvím oficiálního veřejného hlásání slyšeného. Je nemyslitelné, aby toto nově probuzené vědomí, že všichni jsme církví, a nikoli že se na ní pouze podílíme, upadlo znovu zpět do tupého nevědomí pouhých ovcí‘, jež někdo musí pást‘. Toto vědomí již nelze vymýtit."