Druhý život Marýny G.
Vladimíra Klimecká
Vladimíra Klimecká se stala vítězkou 18. ročníku Literární ceny Knižního klubu se svou knihou Druhý život Marýny G. Svět žen je vždy jiný než svět mužů. Kronika velké valašské rodiny, v níž projdeme celé 20. století, je psána výhradně z perspektivy žen. Marýna, Růža, Josefka a Fany - kolem nich míjejí československé dějiny se všemi zvraty, propastmi a výšinami, nadějí i rezignací. Obě světové války, osvobození, 50. a 60. léta rezonují ve třech příbězích, čtvrtý je ukotven v naší současnosti. Díky autorčině výraznému talentu vzniká originální, přitažlivý obraz jednoho kraje, jedné země. Novely o čtyřech ženských osudech se postupně splétají do promyšlené románové struktury spojené jedním prostředím. A ačkoli zachycují různá období lidského života i velkých dějin, pokaždé hovoří o fenoménu ženství. Ženy jako hrdinky své doby, bohyně našeho světa.... celý text
Přidat komentář
Takové knihy mám moc ráda, čtou se úplně samy ..... Děj knihy popisuje nelehký úděl lidí na Valašsku v průběhu celého minulého století. Ukazuje, že i přes těžké životní podmínky a tvrdou práci lidé neztratili optimismus a chuť žít.
Naprosto strhující kronika jednoho kraje . Krásně vykreslené a uvěřitelné postavy . Svědectví o časech minulých .Pokud by se paní Klimecká neurazila , postavil bych tento její román po bok kroniky U nás Aloise Jiráska .
Vše vykreslující atmosféra moravské podrožnovské oblasti. Rodinný příběh o strastech, o tom, že život je vlastně ve své podstatě moc krátký, o litovaní jeho pomíjivosti, ale přeci za tou vší nostalgií je v příběhu hluboká víra ve správné jednání člověka. Nádherně zobrazen postup doby od 1. světové války až téměř do současnosti. Jednu hvězdičku dolů jsem dala za rozčlenění příběhu - byla bych raději, kdyby byl příběh rozepsán na jedné postavě, nerozčleněn do 4 kapitol. Jinak přečteno rychle, příběh poutavý...
Mám ráda tyto mnohovrstevnaté generační romány. Na pozadí celého 20.století a drsného valašského kraje autorka zachytila život čtyř žen, které se navzdory těžkému osudu a různým dobám snaží prožít naplněný život. V tomto zimním předvánočním čase mne pohladilo po duši.
Je to dobré, jednotlivé části samy o sobě vynikající, nejvíce mne asi zaujala část Josefky a Fany. Stejně tak vykreslení horské vesnice v době 1. a 2.světové války bylo vynikající. Jen bych čekala, že části budou více provázané, resp. na konci bych čekala nějakou větší pointu, která by celou knihu hezky spojila dohromady.
Příjemná vzpomínková kniha na doby dávno minulé. Celá první část 'Marýny Lučinských' by vydala na obsáhlý román. Zavedla nás nejen do krásného kraje zpod Radhoště, ale poctivě popsala dřinu na neúrodných kotárech, hlad a bídu za první světové války i na dobu krátké svobody a další pokračování hladu a bídy během okupace Německa. Jako by mě to vypravovala moje vlastní babička, tak mě u toho srdce bolelo.
Velmi zajímavě poeticky a po "valašsku" vyprávěný rodinný příběh. Vedle sebe je naskládáno spousta dějových linek, z nichž některé vedou do ztracena a jiné posouvají děj dál. Ale právě pro toto poskládání zdánlivě bezvýznamných událostí hned vedle těch důležitých je kniha nádherně plastická. Jako život sám. Asi každému některé ze čtyř vyprávění sedne víc (já osobně vyzdvihuji příběhy Marýny a Jozefky), některé míň, nicméně jako celek je kniha nádherně ucelenou zpovědí o nesnadném údělu lidí (nejen žen, i když hlavně o ženách a pro ženy je román sepsaný) na Valašsku v minulém století. Krásná připomínka toho, že i přes těžké životní podmínky a tvrdou práci si lidé zachovali nezdolný optimismus a touhu život plně prožít.
Pro mě neskutečně krásný rodinný příběh z 20. století z okolí Valašska. Tuto knihu jsem si půjčila z knihovny, ale musím si ji doplnit i do své domácí knihovničky, protože mě uchvátila a pro mě tyhle příběhy našich předků mají ohromné kouzlo. Skvěle odvyprávěná sága z venkova. A z knihy je i cítit, že za každého režimu/války se na venkově oproti městu žilo trošku odlišně. Řadím si dílo mezi mé TOP knihy.
Nádherná kniha. Nejdříve jsem myslela, že se jedná o styl oblíbený u mé babičky alá "javořická" . Ale po přečtení celé knihy jsem jiného názoru. Až se člověk musí stydět za to, jak bereme dnes samozřejmě, že se máme dobře. Máme co dát jíst svým dětem, máme kde spát, kde se ohřát, máme práci, neumíráme na spoustu nemocí. Přesto spokojenosti, vděčnosti a pokory je mezi námi čím dál méně. V knize je i popsaný začátek dialýzy ve Zlíně:-) sama pracuji jako dialyzační sestra a tento úsek se mi obzvlášť líbil a byl dobře zpracovaný. Rozhodně doporučuji přečíst.
Již dlouho jsem nečetla tak krásnou knihu! Líbí se mi rodinné ságy či kroniky a tato je obzvláště velmi hezky a čtivě napsaná. Osudy žen na pozadí velkých dějin 20. století získávají na své plastičnosti. Na pozadí všech "velkých událostí" si lze lépe uvědomit jejich dopad na prostého člověka a na jeho život. Lidé žijící v Beskydech vedli sice nelehký život plný dřiny, přesto však naplněný - láskou, pokorou a nadějí.
Kniha ve mně zanechala smíšené pocity, zpočátku mi vadil strohý, úsečný styl vyprávění bez jakékoliv hloubky, kdy jednotlivé zvraty osudu jsou zmíněny v jedné větě a naopak nedůležitý příběh je popsán a trochu násilně vložen do děje bez pointy.
Na příbězích jednotlivých generací ženských postav je pěkně zachycena celková změna hor, ráz vesnice i lidí, příchod techniky a jednoduššího způsobu života, který však není tím nejlepším.
Popisy Beskyd, přírody a "starého" života lidí jsou doslova pohlazením na duši... horší je to s popisem vztahů. Část Fany je vyloženě a zbytečně dlouhá. Chápu, že spisovatelka chtěla zdůraznit odcizení od přírody, od rodiny a nespokojenost se životem v civilizaci (přes veškerou jeho jednoduchost), ale přijde mi, že právě rozepisování vztahu-nevztahu pocitů atraktivní-neatraktivní ženy se děje na úkor těch zajímavých pasáží.
Velice zajímavý námět nepříliš povedeně zpracovaný. Bohužel.
Tohle by mněla být "povinná četba". Dneska jsou lidé zpovykaní, nevědí co roupama a přesto pořád nadávají. Krásná knížka, očistí duši. Rozhodně doporučuji k přečtení.
Kniha je rozdělena na tři části, v nichž popisuje osudy členů jedné valašské rodiny, a to v období před první světovou válkou do druhé světové války, od padesátých let a v moderní době. První a druhou část, které podávají svědectví o tvrdém životě chudých lidí (zejména žen) v horách jsem zhltla, část třetí mne tolik nezaujala, což je do značné míry dáno tím, že v současnosti žiju. Z porovnání třetí části s prvními dvěma je však vidět, jak se život na Valašsku za posledních sto let zásadně změnil. Kniha je psána jednoduchým jazykem, což se dobře hodí k popisu života obyčejných lidí. Co však na takové knize zamrzí, je řada překlepů a pravopisných chyb, které word bez ptaní podtrhne, stačí správné nastavení :-(. Za to dávám o jednu hvězdičku méně.
Kniha me nezaujala stylem psaní,navíc s chybami!, ale tématem. I přes jednoduchý jazyk, v závěru knihy sklouzavajici az k braku me velmi oslovují osudy valašských rodin, knihu jsem opravdu brala spíš jako kroniku než literární dilo a jako takova splnila, co jsem od ní očekávala. Za přečtení urcite stojí.
Asi jsem čekala víc. Těsně po přečtení mi zůstal jen nejasný dojem z knihy. A ten je navíc silně ovlivněn spoustou pravopisných a jazykových chyb, které mě při čtení hodně rušily.
Už podle obálky js věděla, že je to kniha, kterou hledám. Pokud vás vábí ta obálka, neváhejte. Čtěte.
Knížku jsem četla asi před 3lety a dojem ve mě zanechala ve smyslu: Na co si vlastně dnes stěžujeme?Máme se jako v bavlnce oproti ženám v minulosti.
Překrásná kniha, sama žiji pod Radhoštěm a miluji vyprávění a vzpomínky předchozích generací, takže úplně podle mého gusta.. Kniha opravdu popisuje mnoho životních pravd a člověk si při čtení uvědomí, jak se máme v dnešní době dobře a co všechno musely zvládat naše babičky a prababičky. Skvělý čtenářský zážitek!
Po knize jsem sáhla kvůli tomu, že se mi hodně líbila Slepá mapa od paní Mornštajnové, což je taky taková rodinná sága. Tato kniha má pro mě navíc tu přidanou hodnotu, že se děj odehrává na Valašsku, protože já sama su cérka z valašskej dědiny :) Takže mi kniha vyvolala spoustu vzpomínek na dětství. Na prababičku nebo na rozmluvy s prarodiči v typickém nářečí. A věta "ztiš tu televizu, ta reklama strašně řve", je jako vystřižená z obýváku mých rodičů :D Strohý způsob vyprávění mi vyhovuje, protože ve mně (kupodivu) dokáže vyvolat víc emocí, než když se je ze mě někdo snaží za každou cenu ždímat.