Dublinčania
James Joyce
Povídky J. Joyce o jeho rodném městě a o tom, co se mu jako dítěti vrylo do paměti.
Literatura světová Povídky
Vydáno: 1980 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Dubliners, 1914
více info...
Přidat komentář
Drobné a ponejvíce nevýznamné epizody z fádního a poměrně omezeného života obyvatel Dublinu - dětí, mladíků, dospěláků (z těch jde hlavně o neúspěšné zkrachovance, zoufalce) ze začátku 20. století. Z většiny příběhů prosvítá výrazný sociálně-kritický tón. Překvapivé jsou i motivy technického rozvoje, např. počínajícího motorizmu v povídce Po závodě. Z ní je i nadčasový postřeh: "Rychlý pohyb prostorem člověka povznáší, stejně tak věhlas, stejně tak peníze."
Ja tomu fakt nerozumiem, prečo má Joyce vždy toľko odmietavých komentárov a také nízke hodnotenia na tomto serveri. Resp., ja tomu hlavne nechcem rozumieť. Príde mi to ako nejaké umelé anti-snobstvo. Pri tom Joyce, minimálne do jeho poslednej knihy, bol všetko len nie snob, aj z umeleckého hľadiska. Dubliners sú úžasní, v podstate len Penziónu a Brectanovemu dnu chýbajú nejaké väčšie, nadčasové parametre. Neboztici by mohli byt máličko kratší, ale nebol to nejaký zásadný nedostatok. Niektoré poviedky sú až úzkostlivo dojímavé. Len to tam nie je všetko vystavené na podnose, nasvietené reflektorom uprostred prázdnej miestnosti. Joyce sa vždy spoliehal na schopnosti čitateľa, a za to som mu vďačný. V estetike sa občas používa termín "mužská lyrika", keď je pod rezervovaným, vecným nánosom ukrytý emocionálny svet, ktorý nechce byť všetkým na očiach. To veľmi dobre charakterizuje túto knihu.
Mnohé povídky z této knihy (vlastně většina z nich) jsou velmi silné - často jako bodnutí do srdce.. Méně náročné čtení, než Odysseus, ale mnohem smutnější. Z některých jsem měl opravdu depresi a rezonovaly ve mě ještě dlouho - obzvlášť Arábie, z té mám nepříjemný pocit dosud..
Přestože jde o autorovu prvotinu a přestože s sebou kniha nese obrovskou nevýhodu každé povídkové knihy, tedy prostě skutečnost, že se jedná o knihu nekonzistentních krátkých povídek, bylo by minimálně nespravedlivé nezdůraznit precizní jazyk spisovatele, popisující detailně vždy jen krátký úsek příběhu postav, a jeho téměř obsesivní práci s reáliemi, která je v každé povídce přítomná, aniž by se však autor začal topit v jakémkoliv nácionálním nebo domácím sentimentu.
Do svých povídkových knih mohou autoři vkládat obrovské ambice, ale takové knihy mají většinou přílišný handicap svého formátu na to, aby se mohly stát zásadními body v historii literatury. Dabliňané mají ale přeci jen jednu obrovskou přednost, autor v každé povídce chytá už běžící příběh právě tam, kde se s ním zrovna potkal a pouští ho většinou bez velkého vyústění či pompézních katarzních závěrů o několik stránek dál. Žádná touha vytvořit každou povídkou jeden koncentrovaný román, nebo naopak dlouhou pečlivě vystavenou anekdotu, jen rychlý popis vnímání na okamžik přítomného nehmotného vypravěče. Možná se to někomu, kdo na konci filmu potřebuje vědět, "jestli se teda vzali nebo jestli ji nechal," nedokončené, nejednoznačné, nepochopitelné. Mně to přijde jako nejlepší důkaz toho, že autor nemá své čtenáře za blbce, a to je super.
Upřímně: moc nevím, kde se vzalo to haló kolem Joyce. Sbírka Dubliňané podle mě obsahuje, jak už to tak bývá, dobré povídky, skvělé povídky a špatné povídky. K těm dobrým patří třeba Soupeři. O chlápkovi, co si o sobě moc myslí, ale přitom jenom chlastá a doma mlátí děti. K těm skvělým patří Trapný případ. Je to vlastně Anna Karenina obrácená naruby. Pohledem muže, který ženu jen zne/vy-užil. Možná v ní už je ta paralelnost, odkazování na jinou knihu, které pak Joyce použil v Odyseovi. A rozhodně tam je ten vnitřní svět hlavní postavy. Ke špatným povídkám patří většina ostatních. Hnedle se vám vykouří z hlavy.
“Sedliacke” poviedky ma bavili najmenej, v kontexte celého diela ale dômyselne dotvárajú kolorit mesta, vo viacerých jeho spoločenských vrstvách. Dá sa povedať, že väčšina poviedok sa mi páčila veľmi, najviac určite trojica Hlina, Penzión, Obláčik. Za nimi potom Evelína, Súperi a Matka. Každé mesto by malo mať podobnú knihu.
Modernista Joyce v klasicky napsaných povídkách. Čtivé, účinné. Nejvíce mne oslovili povídky Soupeři a Hlína.
Počítala jsem s tím, že to nebude vyloženě akční čtení. I tak musím bohužel říct, že jsem se do čtení víceméně nutila. Snažila jsem se najít nějakou pointu v povídkách, ale asi to je opravdu jen nahlédnutí do života obyčejných lidí.
Soubor povídek s výmluvným názvem nám dá nahlédnout do životů lidí v Irsku přelomu 19/20 století. Příjemná oddechová četba.
Nejznámější a jeden z nejproslavenějších autorových románů se jmenuje ODYSSEUS, ale tato kniha je hodně náročná na četbu, jednoznačně kniha pro náročnější čtenáře. Tento román prozatím neplánuji číst. Možná časem se k němu dostanu. Rozhodl jsem se však, že vyzkouším knihu 15 povídek, která se jmenuje DUBLIŇANÉ. Jedná se o autorovu prvotinu. Je to moje první seznámení s tímto irským spisovatelem. Knihu hodnotím na 70 %.
Kniha vyšla v roce 1914. Povídky vznikly v letech 1904 – 1907. Povídky jsou krátké. Některé povídky se mi líbily více, některé méně. Nejvíce se mi líbily tyto povídky: Evelína, Obláček, Trapný případ. Nejméně se mi líbily povídky: Břečťanový den, Matka, Milost. Povídka Mrtví, která byla nejdelší povídkou z celé knihy, se mi líbila tak napůl. Nejvíce se mi líbila poslední část z této povídky.
Některé povídky byly nedokončené, alespoň to na mě takto působilo. Měl jsem pocit, že v některých povídkách vystupuje hodně postav. Povídky nám navodí atmosféru Irska, zejména Dublinu na počátku 20. století a v těchto povídkách sledujeme příběhy obyčejných lidí. Samozřejmě se v povídkách vyskytuje také politika a náboženské otázky, nachází se zde odkazy na historii. Některé povídky se četly skvěle a mohly být klidně delší, některé povídky nebo jejich části působily na mě nezáživně. Myslel jsem si, že čtení bude náročnější, ale celkově se kniha nečetla špatně. Záleželo na konkrétní povídce.
Irsko je pěkná země. Je známá výrobou whisky a také větší podíl Irů, než Angličanů se podílelo na stavbě „nepotopitelné“ lodi na světě a tím byla loď TITANIC. Alespoň si to pamatuji z filmu Titanic. :)
V závěru se nachází VYSVĚTLIVKY, což je určitě přínosné pro čtenáře.
JAMES JOYCE je představitelem moderní experimentující prózy. Zajímavostí je, že autor byl jazykově velice nadaný. Uměl psát a hovořit celkem 19 jazyky!
Mé první setkání s Joycem. Autor dává nahlédnout do běžného života obyvatel Dublinu, a to tím způsobem, jako kdyby někdo divákovi pustil ukázku filmu - všechny povídky se jeví podivně useknuté, což mě ze začátku dost zmátlo. Epifanii jsem zaznamenala pouze v několika povídkách. Stylisticky mě nejvíce zaujala poslední - a nejdelší - povídka "Mrtví". K hlubšímu pochopení sdělení díla by bylo pravděpodobně vhodné seznámit se s historickým kontextem vztahujícím se k místním politickým a náboženským poměrům. Autor mě ale zaujal a plánuji se důkladněji seznámit i s jeho dalšími díly.
Povídková kniha, která je pohledem do života obyčejných irů ze začátku dvacatého století, kteří žili své běžné životy v Dublinu. Některé povídky nejsou lehké na přečtení. Přesto na člověka dýchne atmosféra té doby. Joyce dokázal výborně popsat tehdejší dobu, ve které se napozadí tehdejší společnosti hodně snoubila atmosféra nacionalismu a katolicismu.
Joycova prvotina (většinu povídek napsal do svých 23 let!) se na rozdíl od pozdějších děl nevyznačuje modernismem a experimenty. Povídky Dubliňanů jsou krátké a velice rafinovaně komponované. Od světa školáků po večírky dospělých se tu setkáváme s malostí postav často ověnčených irským nacionalismem či povrchním katolicismem. Nejsou zde žádní hrdinové (snad kromě těch opěvovaných, kteří ale také vyznívají spíše male a prostě), pouze lidé, figurky žijící své každodenní životy, na jejichž spojení (např. na večírku či v klubu) se nedá hledat nic velikášského (jako z popisu vlasteneckého či socialistického), ale přesto nebo snad právě proto působí všechny příběhy tak osobitě. Joyce sice cítí odpor k veškeré té povrchnosti Dubliňanů, ale přesto jich lituje, dokonce bych řekl, že k nim cítí lásku.
Většinou hořké či alespoň hořkosladké pointy často zastřených závojem tajemna o samotné zápletce ve mně jako čtenáři zanechávají pocity zmaru, lítosti, ale i lásky k tomu všemu lidskému. Kdybych měl vybrat jednu povídku, kterou bych doporučil pro své silné vyznění, byli by to "Soupeři", která snad nejvíce ukazuje Joyce jako mistra realistického až naturalistického "živočichopisu".
Co ale nadělat - Joycův Odysseus to není, ten se zpracováním tématiky prostých lidí liší přidáním heroického prvku, jenž je z jeho pera, dle mého, mnohem působivější než Dubliňané. Nicméně v nich můžeme sledovat prvopočátky jeho osobitého stylu a snad můžeme říci i to, že kdyby se tolik neodchýlil do vod moderny, byl by Joyce býval stále úctyhodným spisovatelem, jenž, jako jeden z mála, dokáže slovy i plánovaným mlčením popsat nejjemnější nuance života lidských tvorů.
Před autorem jsem měla respekt (nechci psát přímo odpor ve smyslu obavy z nesnadného obsahu a čtení), ale tohle je takový příjemně rozmanitý soubor velmi krátkých povídek o všem možném z doby dětství, mládí, o událostech, známých a okolí autora. Dublin z toho lze poznat jen málo, k tomu jsou nutné i vysvětlující poznámky v závěru, ale cizí postarší atmosférou to dýchne, stejně jako povědomými vjemy zejména dětské či mladistvé mysli. Místní dialekt si asi my neužijeme v překladu.
Četlo se dobře, obavy z Odyssea jsou zde opravdu zcela nadbytečné - však to byla prvotina.
Letmá,ale velice intimní nahlédnutí do života středostavovských Dubliňanů.
Povídky jsou jednoduché jen zdánlivě-mistrovsky vybroušený jazyk přináší i jemně
dávkovanou nedopovězenost a čtenáři tak otevírá velký prostor pro domýšlení,
hledání motivací,interpretaci.Každopádně jedno z děl,které lze číst opakovaně a
vždy přitom nalézt něco nového.
Při čtení těchto kouzelných povídek mi mimoděk zněla v hlavě písnička Jana Buriana "Božskej klid", známější asi v podání Petra Skoumala. (text https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/burian-jan/bozskej-klid-410211).
"A tady se nic neděje" a napětí se nachází těsně pod povrchem. Přesně takto na mne působily povídky o běžných lidech, jejich obyčejných životech, podávané s důrazem na atmosféru vyprávění.
Nedokáži posoudit, zda jsem pochopil všechny zamýšlené nuance těchto koncentrovaných črt ze života Dubliňanů, spíš ne, ale přesto mne po 30 letech od prvního přečtení opět okouzlily.
A jen tak na okraj dvě citace, které, vedle mnoha dalších pasáží, nepostrádají vtip. Obzvlášť druhá by mohla potěšit něžnější část milovníků literatury.
"Občas k ní vážně promlouval dírou uprostřed důkladných hnědých vousů."
"Před manželem měla stejnou úctu jako před hlavní poštou, vnukal jí stejný pocit velikosti, jistoty, trvalosti; věděla sice, že moc filipa nemá, ale vážila si jeho abstraktního chlapství."
Joyce není pro každého. Spousta lidí ho vyzdvihuje, intelektuálové se z něj mohou zbláznit, ale skoro všichni mají společný znak. Nerozumí mu. Myslí si to, ale není tomu tak. Joyce nepíše čtivě, je to hutné čtení a abyste pochopili jeho díla, chce to i notnou znalost irské historie a mytologie. Může se vám klidně stát, že si jeho knihu přečtete a za rok ani nebudete vědět, o čem vůbec byla. Přesto bych tohoto autora doporučil a knihu Dubliňané taktéž.
Příběh není podstatou všech děl... a to si musíte u Joyce a dalších britských poválečných autorů uvědomit! V této epoše se do literatury dostává proud vědomí a děj ustupuje do pozadí - není tedy důležitý a je opravdu minimální. Autoři této doby reagují na tehdejší složení společnosti, na myšlenky jedince, na strach a poválečné otřesení... není tedy k údivu, že se jedná o epifanické povídky. Nesuďte na základě vlastní nevědomosti :)
Dubliňané jsou sbírka povídek různé kvality. Do některých se člověk začte a nemůže přečíst a je mu líto, že povídka už skončila. Některé povídky jsou ale nudné, skončí tak nijace jako začaly a čtenář trne v údivu, proč tam ta povídka vlastně je.
Celkově jde ale o příjemnou knížku o obyčejných lidech 19. století, z hlavního města jedné země velkého impéria, kde místy probublává začínající národní obrození.
Část díla
Arábie
1914
Břečťanový den ve spolkové klubovně / Památný den v zasedací síni
1914
Dva kumpáni / Dva frajeři
1914
Evelina
1914
Hlína
1914
Autorovy další knížky
| 1993 |  Odysseus |
| 1983 | Portrét umělce v jinošských letech |
| 1999 | Dubliners / Dubliňané (5 povídek) |
| 1974 | Kočka a čert |
| 1996 | Anna Livia Plurabella |
Do čtení jsem se pustila v rámci "Čtenářského kroužku" z naší firmy a byla jsem velmi příjemně překvapena. Moc jsem od Dubliners nečekala, no každá povídka v sobě měla zrnko hořké skutečnosti a musela jsem se krotit abych četla pomaleji a všímala si všech drobných detailů. Ty dělali jednotlivé příběhy skvostnými.