Dubnování
Teodora Žurková
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/226153/mid_dubnovani-Cpp-226153.png
5
17
17
Kniha z pozůstalosti Teodory Žurkové je sbírkou poezie i prózy, kde je s důvtipem a nadhledem zachycen proces dospívání dívky v ženu. Její všední starosti, niterní promluvy i dlouhé chvíle.
Přidat komentář
Cítím se být požehnán někdejším přátelstvím. Moc se mi po Tobě stýská, Dorotko.
Viděla i jako scénickou kompozici. Nádhera. Taky byla báječná předloha.
Zdá se, že jen díky letošní Čtenářské výzvě jsem se dostala ke čtení této knížky. Jsem ráda, že jsem si z nabídky vybrala právě ji. Dojímaly mě její zápisky a drobné i delší básně. Dojímá mě její osud. Tak mladá, tak aktivní a tak moudrá! Její Modlitba je krásná a je vědomá daleko víc než modlitby, které mnozí odříkávají bez bdělosti.
Překrásné jsou její milostné verše.
Nic lepšího než to, co napsal mirektrubak, napsat nemohu. Naprosto s ním souhlasím.
„nedá se
nic dělat
a holý
bolavý
životy
k nebi trčej
nedá se
vzít se za ruce
aniž bychom se
museli
zase pustit
nedá se
nebýt sám
a jestli nejsi Ty
Bože...“
Básně Teodory Žurkové jsem neznal, její jméno mi nebylo ani povědomé. Narazil jsem na ni tady na DK, náhodně. A bylo to šťastné shledání, opravdu mimořádně šťastné – měl jsem tak intenzivní čtenářský požitek jako málokdy dříve. Zažíval jsem pocity souznění a porozumění, jako by mi Teodora mluvila z duše, jako by nebývale působivě formulovala to, co sám často cítím, ale neumím vypovědět. No prostě nádhera! Zatajený dech a kolibříci poletující kolem srdce.
„Pane, proč mám tak málo lásky?
Chtěla bych milovat celý svět,
chtěla bych celý svět obejmout,
a dosáhnu jen na konečky jeho vlasů...“
Součástí sbírky je i Teodořina modlitba a také její dopis na rozloučenou. V něm si dává záležet na tom, aby zdůraznila, že se nikdo nemá za její předčasný odchod na věčnost obviňovat. Konkrétně píše: „Ať nikdo necítí vinu. Byli mi nablízku, když jsem se k nim utíkala, naslouchali mi. Tolik pomoci se mi dostalo! Z tolika stran! (...) Jenomže já už neumím otevřít své srdce, abych naslouchala, změnila svůj postoj, nechala si pomoci.“
Přesto jsem nepříjemné pocity měl. Cítil jsem hněv a zklamání z nás, takzvaně normálních lidí. My totiž také máme naše strasti a bolesti, ale jakmile se nám je podaří překonat, jakmile se usadíme v radostném a spokojeném žití, tak zapomeneme, že bychom se měli věnovat také tomu, aby náš svět byl snesitelné místo i pro ostatní, i pro ty křehčí a citlivější. Předvádíme svoji empatii jako tu charitativní žlutou kytku, ale ve skutečnosti se nestaráme o společný životní prostor tak, jak bychom mohli (a měli?) – pak to ti nejzranitelnější tady mohou vnímat jako nehostinné místo a předčasně nás opouštět. A to není tragédie jen pro ně a jejich blízké, je to tragédie pro nás všechny. Protože smrtí každého člověka – jak už o tom psal dávno John Donne ve svém známém výroku - o něco přicházíme všichni. A smrtí lidí jako je Teodora přicházíme o něco velmi těžce nahraditelného.
„tak hluboko
mi slunce připomíná
že věci jsou jinak
než mají být
když na lem záclony
tak jasně
promítá
stíny mřížoví“
Co říct. Děkuji za tuto knihu, je nádherná, hluboká, pro lidi, co se zajímají. Děkuji.
A vše mě to moc mrzí.
Jsem strašně moc vděčná, že byla tahle sbírka vydaná. Zůstávám nad ní stát s ústy dokořán a dechem zatajeným, s vědomím, že můj život už nikdy nebude stejný. Není dalších slov, jež by mohla vyjádřit, jak skvělá je tohle poezie (a nejen to!).
Dubnování
Díky seznámení s Dorotkou jsem se seznámila se sebou.
Přečtením jejích myšlenek a pocitů jsem přečetla ty svoje.
Oplakáním jejího odchodu se dostavila vděčnost za rozhodnutí zůstat.
Je k neuvěření, jak člověk, kterého jste nikdy nepotkali, vám může naprosto zásadně ovlivnit život, jeho směr a dodat vám vítr do plachet...