Dúfajme, že ho nikdy nebudeš potrebovať
Carolina Setterwall
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/408929/bmid_dufajme-ze-ho-nikdy-nebudes-potrebo-K1J-408929.jpg
3
175
175
V jedno obyčajné októbrové ráno nájde Carolina svojho muža mŕtveho v posteli a v jedinom okamihu sa celý jej svet obráti hore nohami. Odrazu zostane so svojím malým synom celkom sama a musí si zvyknúť na nový údel. Zároveň sa nostalgicky vracia do minulosti a prehodnocuje svoj doterajší život. Dúfajme, že ho nikdy nebudeš potrebovať je dojímavé zúčtovanie nielen so smrťou, ale aj so životom, s láskou a materstvom, s modernými vzťahmi a ich nemilosrdnými očakávaniami.... celý text
Literatura světová Romány Biografie a memoáry
Vydáno: 2019 , LindeniOriginální název:
Låt oss hoppas på det bästa, 2018
více info...
Přidat komentář
Pěkně napsaná kniha, ale bylo dost náročné ji číst. To bude asi kniha, na kterou dlouho nezapomenu. Kniha byla nabitá emocemi. Krásná a přitom smutná.
Sice jsem od knihy čekala trošku něco víc románového, ale to vůbec nevadí! Kniha mě nesmírně vzala za srdce a já si u ní hodněkrát poplakala. Biografický příběh samotné autorky mi vyrazil dech. Chápu, že někteří mohou cítit nesympatie k hlavní postavě. Ale právě její chyby ji tvořily natolik lidskou. Se závěrem jsem nesouhlasila a přála si, aby vše dopadlo jinak. Jinak tleskám a vřele doporučuji :-)
Musím říct, že ta kniha mě mile překvapila. Často jsem s hlavní postavou nesouhlasila, často mě něčím rozčilovala, ale na druhou stranu bylo velmi osvěžující poznávat její myšlenkový pochody, protože jsou tak lidský a s mnoha jsem se naopak velmi ztotožňovala. Myslím, že se člověku nemusí stát přesně, co jí - jde o ztráty všeobecně a vyrovnávání se s nimi. Jedinou výtku mám a to je obal knihy - fialové třpytky? Jako vážně?
Dobře napsané. Ztráta milovaného člověka je to nejhorší, co může být. Na druhou stranu, spousta žen se dočká opuštění "živým" partnerem, a taky se s tím musí nějak vypořádat, aniž by všichni kolem chodili po špičkách.
Dostala jsem za uši - emočně za uši - a sedám si na zadek .... !!! Hodně dlouho jsem v ruce neměla tak srdcervoucí knížku ...
Jedná se o skvěle napsaný autobiografický román, za což autorku velmi obdivuji. I když mi byla chvílemi nesympatická, ale jako moc. Jenomže mohu někoho soudit za to, co jsem si neprožila a doufám, že nikdy neprožiju? Nemůžu. Takže je to síla, jak otevřeně svůj příběh podala. Je zde spoustu pocitů, včetně těch negativních od zoufalství, přes sobeckost po pochopení. Je to upřímná sonda do člověka, který si prožil osobní tragédii.
Tohle zacloumalo emocemi. Psáno v du formě, což ještě znásobí prožitek z četby. Syrové, smutné, cítíte frustraci hlavní hrdinky. Ona sama příliš sympatií nevzbuzuje, působí panovačně a hystericky, i když ji v podstatě chápu, co prožila, to s člověkem zamává. Jak jsem pochopila, je to příběh samotné autorky, tím víc smekám, protože se nevylíčila právě nejpříjemněji, odhalila své nejnitěrnější pocity a vylíčila i své horší povahové vlastnosti.
Doufejme v to nejlepší pro mě zpočátku byla velmi zajímavá, citlivá a možná i trochu osobní záležitost. Dokáže to dotknout, něco vyvolat, rozesmát i rozesmutnit. Dokonce lze i velmi kladně hodnotit překlad a styl, jakým je kniha napsaná. Jediné mínus, kvůli kterému se mi knihu momentálně nedaří dočíst (a nejspíš ji už asi nikdy nedočtu), je rozsah. 326 stránek motající se stále kolem toho jednoho. Zasekla jsem se něco za půlkou, a děj bych mohla shrnout do věty o pěti slovech - stejně tak bych to dokázala i kdybych byla sotva na začátku. U této knihy bych tedy spíže preferovala rozpracování kratšího formátu. Drobným mínusem pro mě byla i občasná přeslazenost, která dokázala podráždit můj vkus. Knihu bych ale nerada zatracovala, myslím si, že v ní ten potenciál zaujmout, chytit a nepustit, pro určitou skupinku lidí přece jenom je.