Duha gravitace

03.12.2022

Kdybych to měl přirovnat ke sportu, byl by to asi rogaining. Ty hodiny, kdy už ani vlastně nevím, kam běžím a jak jsem se vlastně vůbec dostal sem. A co bude dál. A nebyl jsem už tady? Nebo tady teprve budu? Včetně toho, jak si někde v půlce říkám "Proč já jsem sem kurva vůbec lez?" Takže za to poslední a pár pornografických pasáží za hranou nakonec srážím jednu hvězdu.

Protože jsem to nedočetl, tak to nebudu ani hodnotit, abych byl fér - jinak bych tomu dal tak hvězdu. Sem tam mě něco zaujalo, sem tam mě něco pobavilo, ale jinak mi to celé jaksi unikalo. A trápit se 776 stránek? Takový masochista nejsem.

13.12.2021

Než jsem knihu (čtěte: obří bichli) otevřel, věděl jsem, že jde o jeden z nejtěžších románů na světě a taky jsem věděl, že se v něm autor pokoušel oprostit od tradičních literárních zásad. Překvapilo mě tedy, když jsem se během čtení docela orientoval a chápal, co čím autor myslí. Potenciálním čtenářům doporučuju, aby udělali takové letem světem období druhé světové války, lépe pak pochopíte souvislosti a určité pasáže. A ještě především doporučuju přistupovat k "Duze gravitace" jako ke knize svého druhu. Nejde o souvislý román, každá kapitola má svoji vlastní atmosféru a prostředí, což se mi líbilo. Autor má taky velmi osobivý styl psaní, který mě bavil. (Až na to sperma a vagíny na každé druhé stránce.) Za sebe doporučuju, ale - už jen délkou, stylem psaním, netradičním "dějem" - vím, že "Duha gravitace" rozhodně není pro každého.

Tohle vzdávám po pár stránkách. Kniha pro intelektuály libující si v nesmyslných textech, údajně skrývajících jakési hlubší poselství. Pro normálního smrtelníka nestravitelné bláboly.

06.11.2019

Hrátky s historií na Pynchonův způsob. Mnohovrstevnatý příběh s tolika zákruty, až se v nich neznalý člověk může lehce utopit. Zároveň pro mě osobně jeden ze slabších Pynchonů, což je spíše způsobeno mezerami ve vzdělání (mnoho narážek jsem nepochopil) a možná i horší kvalitou překladu (dle různých zvěstí nalezených na webu). Přesto jde o to nejlepší, co postmoderní literatura může nabídnout.

09.07.2017

V podstatě si nejsem jistý, co jsem četl; jistý jsem si ovšem tím, že jsem nic ani vzdáleně podobného nečetl. Rozumím problematizujícímu zařazení Thomase Pynchona do jakéhokoliv směru či hnutí. Ostatně v nedávném Hostu, tematicky se věnujícímu právě Pynchonově tvorbě (přičemž se číslo zaobíralo logicky hlavně Výkřikem techniky), se právě nejen o jeho umístění v dějinách amerického románu diskutuje s tím, že je Pynchon možná přece jen příliš svůj (a to i na postmodernu). Objektivnější posouzení určitě ponechám na mnohem větších expertech, byť možná právě v té (ne)zařaditelnosti tkví jádro pudla. Duha gravitace je román asociující vícehlavé monstrum, vertikálně motivicky a horizontálně tematicky se rozvětvující se kolos, který svou složitou strukturou představuje pramálo z literatury klasické. Totiž: ono to klasické tam nepochybně je, je tam samozřejmě hlavní hrdina, který se s něčím vypořádává, je tam prostředí, v němž se pohybuje; další postavy, které ho nějakým způsobem nasměrovávají... ale to vše je nestálé, difuzní, rozklepané jako Pudding, ničemu se nedá věřit a všechno se vším souvisí a sám nebohý Tyrone Slothrop je nakonec spíše mýtem; obrazem vtisklým do okupované Zóny a dějin, obyčejným chlápkem stiženým erekčním traumatem pokaždé, když ta tajemná raketa V2 naplní svůj odvěký osud poroučet veškerému personálu, jenž byl odsouzen nepřemýšlet při výrobě oné techniky ledabyle...

Duha gravitace je jinými slovy literární master-class, svébytné mistrovské dílo, které se dá číst jak prudkým tempem, tak i zoufalým prokousáváním se (sám jsem zažil oba čtecí ''mody''). Nemalou výhodou je pak jednak větší znalost všemožných kulturních aluzí, jež mají relativně velký vliv na celkové vyznění díla. Nelze ale říci, že by si člověk bez jejich znalosti dílo ''neužil''. Pynchon je i tak vlastně velmi čtivý díky stylizovanému jazyku, bohaté slovní zásobě a mimo jiné i proto, že se román jako takový nebere vážně: Duha gravitace je nepochybně román válečný (pročež to ale slovy uživatele na konkurenční databázi spíše představuje jakousi ''fasádu''), román paranoidní, román o kontinuitě dějin, o efektu motýlích křídel a o nekonečných souvislostech s ním souvisejících, o přetechnizovanosti společnosti nahrazujících to skutečně lidské a emocionální, ale je to také i román humoristický a někde hluboko i román o lásce. Nic naplat, vše smysl dávat nemusí, ostatně sám Pynchon (dle jeho dlouholetého kamaráda, spisovatele a grafika, Julese Siegela) tvrdil, že ''když psal Duhu, byl úplně na sračky'' a že ''když se k některým pasážím vrací, vůbec nechápe, co tím chtěl říci''. Na podmanivosti díla to ale pranic neubírá. A to ať už jste blázni do fyziky, války nebo zkrátka máte rádi jazykové hrátky.

P.S.: O některých pasážích dozajista vím, že si je budu číst určitě ještě několikrát a smát se stejně stále nahlas. Pynchon je mistr zplastičtění scény a bizarního humoru.

Myslím, že kolega puml Duhu gravitace vcelku vystihl. Rád bych jen dodal pro kohokoliv, kdo se ji chystá (nebo pravděpodobně jakéhokoliv jiného Pynchona) číst, že k celkovému zmatení (které je z dost velké části autorským záměrem) dost napomáhá překlad. Nemíním tím obtíže spojené s překladem obecně, ale přímo konkrétně překlady Thomase Pynchona do češtiny. Kritiku překladu Dražby je snadné dohledat, jde to i s kritikou překladu Vinelandu - pro ani jeden z překladů nevyznívá moc pozitivně.
U Duhy gravitace se toho moc najít nedá. Přidám jen malinko postřehů z vlastní četby (simultánně čten originál a překlad): Z Pavlovova dopisu Pierru Janetovi se v překladu stává dopis jakési Žanetě (to by se možná líbilo i samotnému Pynchonovi :)), z prahu u dveří se stává parapet, chybějící slovesa ve větách, občas doslovnost zabíjející vtip, nebo vedoucí k výraznějšímu zmatení než by bylo záhodno (viz hned zkraje scéna s obří nosní mandlí - v originále Adenoid, narážka na Chaplinova Diktátora, Adenoida Hynkla; chápu složitost převedení, ale aspoň nějaká vysvětlivka, nebo ne?), a asi bych zmínil i celkovou krkolomnost překladu (ale to může být jen subjektivní pocit) - originál plyne úplně jinak.
V každém případě, jisté je, že ani slabý překlad nedokáže potlačit velikost díla (velmi volná parafráze Ludvíka Kundery z předmluvy k básním Georga Trakla).
Přečtení Duhy gravitace plně doporučuji všem, ale tomu, kdo dostatečně vládne angličtinou, bych asi raději řekl, ať čte přímo originál.

P.S. Jsem velmi zvědav na připravovaný překlad Bleeding edge.

27.11.2015

Opulentní a masochistický, tak by se dal také označit tento kaleidoskopický román, který je jako tajná encyklopedie 2. sv. války křížená se středověkým grimoárem a rytířským románem. Je toho moc, moc 2. sv. války, moc oberstů a jiných vesměs nacistických distinkcí, moc pošuků, moc Fräulein ujíždějících na uniformách a holínkových perverzích, jako kombinace novácké estrády s dokumentem o 2. sv. válce a vysněným (a proto nikdy nenatočeným) filmem Orsona Wellese. Tak dlouhé, tak velké a tak nepřehledné to je. Ale je to dobré, moc dobré. Ale kdo to dočetl a dokázal o tom vydat svědectví?... Jak těžké je o Duze Gravitace něco napsat, je zřejmě i z příspěvků. Sotva (co do délky) pětinová Dražba jich má hned několik a velmi zajímavých. Naproti tomu u Duhy s 10 hodnoceními (z toho 8 za pět) najdete jen tyhle dvě šmudly, moji a uživatele Ronin Roujin, zatím... Je to tak rozvětvené a tak komplikované, že lze vlastně napsat cokoliv a bude to svým způsobem pravda. V USA jsou prý snad stovky, tisíce diplomových a disertačních prací pojednávajících o Duze, které jsou psány v geanurštině; disertace plné prázdných stránek, ke kterým není už co dodat. Samotná výuka o Pynchonovi a jeho díle probíhá v protiatomových krytech přebudovaných na luxusní lázně. Atletický a opálený vyučující je ponořem v jacuzzi a celý jeho výklad spočívá v mlčenlivém svádění obtloustlých studentek kombinovaného oboru lingvistika/zenový budhismus (se zvláštním zřetelem k odnoži, kterou vyznává malá skupina kmene Mangbetu-Szande žijící na severovýchodě Konga). - Jak řekl klasik LW (účastník prvního LVT): "O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet". I když často spíš platí: "O čem nelze mlčet, o tom se musí žvanit." Je to i případ tohoto příspěvku. -

PS - Souhlasím s komentářem kolegy khama - jazyk a potažmo kvalitní překlad, nebo prostě jen překlad je úhelným kamenem Pynchonova díla. Nějaký ten slovník by Duze, ale i dalším knihám od Pycnchona opravdu slušel. Uvidíme v jakém stavu vyjde Bleeding Edge v Argu. Osobně bych si nejraději přečetl překlad románu Mason & Dixon.

PPS - Dle svědectví jednoho z Pynchonových přátel, prý sám autor u některých pasážích neví, co jimi vlastně myslel. Lecos prý vzniklo v opiovém či jiném notně psychedelickém stavu vědomí. Tím se mnohé vysvětluje a není tak třeba bezbřehého akademického dumání nad zakopaným psem...